Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Rachtění 2006

Pozvali mě, jestli nechci jet o prázdninách na prodloužený týden na plachetnici do Chorvatska. Neváhal jsem – společnost měla být víc než uspokojující. A proč Rachtění? „U nás“ na Ratabu máme ve zvyku cpát na začátek Ra- i tam, kde to sedí daleko méně ;)

Přípravy (horečné)

Na lodi je třeba kapitán. Toho se „ujal“ (působil i jako duchovní otec celé akce) Tomáš „Loony“ Jakoubek, který nás všechny potenciální námořníky už od ledna bombardoval e-maily s více, či méně podrobnými informacemi o tom, jak to na lodi chodí, co kolik bude stát, co se smí a co se nesmí, a zajišťoval vše potřebné ohledně zapůjčení lodi od chaterové společnosti.

Na nás ostatních pak bylo, abychom se na některé z mnoha informačních schůzek domluvili, jak se do Sukošanu (kde je marina s „naší“ lodí) dostaneme – probrali jsme možnost auta, autobusu i vlaku, ale nakonec se vypravili jedním autem (Henry s Tomíkem) a zbytek linkovým autobusem Praha – Split (se zastávkou v Zadaru) – to vyšlo po rozpočítání nejlevněji.

Cesta (únavná)

Je pravda, že na komfort Student Agency se zvyká snadno. Cesta Liberec – Praha byla proto pohodová, ale ta pravá křeč nastala až při nastupování do autobusu do Splitu. Přeci jen, bylo nás osm a chtěli jsme sedět více méně pohromadě. Autobus byl ale, ve chvíli, kdy jsme k němu přišli, už poloplný a volné dvojsedačky byly jen tři. Pokusili jsme se vložit naděje do slečny (mladé paní?) která seděla sama na sedadle za námi usazenými. Z její odpovědi nám spadla čelist (ne, že by snad byla nepochopitelná, ale podání bych spíše čekal od důchodce – komunisty, než od inteligentně vypadající mladé ženy): Jak si to představujete, já jsem tady byla první a já si nikam přesedávat nebudu. Měli jste tu být dřív. To nám sebralo veškerou chuť do dalšího přemlouvání a Ryba s Veru si holt sedli přes uličku. Leč veselostem ze strany cestujících nebyl konec. Do autobusu se přihnala paní s malou holčičkou. (ta paní zmatkovala už u kontroly lístků před autobusem, že prý to nestihli a jestli bychom jí nepustili, že musí do auta pro věci) (Vážení), potřebuju, abyste si sesedli, protože mám sebou dítě a přece já nebudu sedět vpředu a ona vzadu! Ticho. Kdo se mi o ní postará? Jako já jí k někomu z vás klidně posadim, když se mi o ní postará. Paní, co takhle opustit ten konfrontační tón a použít alespoň jednou „prosím“? Pane řidiči, já vás žádám, abyste nám tady udělal místo. Chudák řidič. Naštěstí se už někomu vepředu omrzelo poslouchat to hudrování a přesedl si – autobus se zaplnil a mohlo se jet.

Nevím, jak vás, ale mě učili, že když si chci sklopit sedačku v autobuse, je slušnost se zeptat člověka za mnou, jestli mu to nevadí. O tom ale naši spolucestující asi neslyšeli, tudíž jsme od slápěných sedaček obrželi nejednu ránu do hlavy či do kolen. Jediné, co trochu hořkým způsobem zvedalo náladu za jízdy, byl jeden z řidičů, který každou svoji větu k nám cestujícím začínal slovy „Takže prosimvás…“

Spánku moc nebylo. „Vyspali“ se jen ti odvážlivci, co si dovolili lehnout si se spacákem do uličky. Vystupování v Zadaru proto bylo líné a pomalé. Otázku, jak se ze Zadaru dostaneme těch 15 km do Sukošanu nám zodpověděli na informacích: Za 40 minut vám tam jede autobus. 10 kuna na osobu a za chvíli už jsme se procházeli po molu mariny Dalmacija.

Plavba (pohodová) a (ne)příjemnosti s ní spojené

V marině jsme dorazili k molům „naší“ chaterovky před osmou hodinou (ráno). Loď jsme vyzvedli po dvou hodinách, nalodili se a začal výcvik. Rohatinka, to je geňa, to jsou višny, tuto tamto. Na moře jsme vyrazili se značnými mezerami ve vzdělání. Na motor nám digitální tachometr ukazoval příjemných 8,5 uzle, tak jsem si říkal, že na ty plachty to bude pohoda, vždyť Loony v mailech psal, že to na správný vítr jezdí 6 uzlů a náklon je 15 °°…

Vykasali jsme plachty. U kormidla zatím seděla první důstojnice Terka, která narozdíl od nás ostatních už na jachtě byla a její zkušenosti tedy mnohohrát převyšovaly ty naše. Pak foukl vítr, loď se naklonila bratru na 45 ° a tachometr ukázal 11 uzlů. Začali jsme křičet:
„Loony, co to je? To má bejt v pohodě?“
A Loony s ledovým klidem odpovídal: „Jé, to je ještě v klidu“…
Moc nám to ale nepřidalo, tak jsme zmenšili plochu plachet na polovinu a těmi anoncovanými šesti uzly proplouvali na jihovýhod podél Pašmanu.

Je pravda, že pokud je stálý vítr, nekřižuje se a neproplouvá se zrádnými místy, má na palubě práci jen kormidelník. Ostatní mají volno – můžou se opalovat na palubě, sedět a povídat s ostatními, číst si, ale my je maximálně využívali k odpočinku – ono se zdá, že při nicnedělání se člověk neunaví, ale horké sluníčko uspává a kajuty nejsou nejpohodlnější, takže každá chvilka odpočinku je dobrá. Sem tam jsme se vydávali i na lano za loď – do rychlosti 4 uzlů je to velmi příjemné osvěžení a zažije se při tom spousta legrace. Když vítr nefouká, je fajn jen tak zkasat plachty na volném prostranství a koupat se kolem lodi.

Opačný případ, totiž velmi silný vítr, není nic příjemného. Třetí den plavby (naším cílem byl nedaleký Trogir) jsme se rozhodli obeplout Šoltu z jihu a prodloužit si tak cestu, abychom nepřistáli moc brzo. Vítr foukal ale takový, že nás zanášel dál a dál na volné moře. Od pevniny se zatáhlo, začalo být dusno a na volném moři se vlny zvedaly až do dobrého metru a půl. Shodou okolností jsem ten samý den bojoval s mořskou nemocí a už už se zdálo, že boj nezvládnu ;) Voda s lodí házela a Kačí u kormidla vynakládala všechnu sílu na to, aby udržela směr. Dopadly první kapky a nám bylo jasné, že to dál nemá cenu. Stahli jsme plachty, nahodili motor a obrátili loď nejkratší cestou k pobřeží.

Kotvení, vyvazování, břeh

Námořníci musí spát. Aby se dalo spát, musí být loď k něčemu přichycena. V zásadě jsou čtyři možnosti: kotva, která není omezena místem, jen hloubkou, takže klidně můžete kotvit zcela sami v ukryté zátoce, ale zas se při kotvení musí držet hlídky (kdyby se kotva utrhla – i to se nám stalo, naštěstí jen běhěm oběda). Pak jde loď přivázat na bóji – ty ale nejsou všude a ty bezpečné, určené jachtám jsou ve skupinách, takže sbohem soukromí. Za bóji se většinou platí (kolem 100 kuna). Dalšími možnostmi jsou pak městská mola a mariny. Ty jsou dražší (od 150 kuna až do 100 €), ale zas je na nich k dispozici voda, elektrická energie a specielně v marinách i záchody, sprchy, prádelny…
Existuje vlastně ještě jedna možnost – najít zastrčenou hospůdku s molem a doufat, že hospodský nebude za vyvázání u mola chtít peníze a že se k molu vaše jachta vejde (náš SAS-39 měl ponor přes 2 metry).

Maríny se vyplatí, pokud jsou v zajímavé lokalitě. Tou byl na naší cestě například Trogir, s centrem zařazeným mezi památky UNESCO – marína byla sice špinavá a páchnoucí, burácely nad ní letadla a večer se hrál fotbal (Itálie vs. Německo), ale uzoučké uličky a krásné kostely nám tu trochu nepohodlí bohatě vynahradily.

Zpátky na pevnou zem

Při návratu z Trogiru do Sukošanu nám přál vítr jen jediný den. Ty ostatní jsme museli přežít bez ukázového 15° náklonu a větru v plachtách. Vrácení lodi proběhlo v pořádku, prohlédli jsme si Zadar a nastoupili do autobusu na cestu zpátky. Na Zadarském kolodvoru (= nádraží) jsme strávili půl dne, abychom se k busu dostali jako první, a to se nám podařilo – když se otevřely dveře, vykoukl řidič a prohlásil „Takže prosimvás…“ (smích), už jsme tvořili vzorovou frontu s jízdenkami. Paní s dítětem tentokrát seděla za námi, ale obavy, že holčička bude dělat bordel se ukázaly jako plané.

Až na Rybovu a Loonyho chřipku na cestě zpátky jsme si ten „výlet“ královsky užili. Týden na jachtě můžu doporučit všem, kteří od dovolené u moře čekají něco víc, než jen válení u pláže. A v tak fantastické skupině, se kterou jsem měl to štěstí jet já, se zážitky a nové poznatky o lidech i místech násobí. Díky za ten týden, Loony, Terko, Henry, Rybo, Přemku, Tome, Jásire, Veru i Kačí. Díky moc.

(pod čarou: fotogalerii si můžete prohlédnout překvapivě ve Fotogalerii: Rachtění 2006: fotogalerie)

Komentáře

RSS feed komentářů k tomuto článku