Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Kategorie „Lehké metafyzično“

Dobře (za)placená procházka

Když do Národního, tak na něco, co má tendenci stát za to. Obsahuje spoilery. Zkráceně – zajděte si tam taky.

Dobře placenou procházku, klasické to dílo Suchého a Šlitra, ND uvádí od dubna 2007. Režie zůstala od filmového zpracování z roku 1966 ve stejných rukou – postaral se o ni Miloš Forman spolu se synem Petrem; Matěj Forman má pak na svědomí scénu.

Jít do Semaforu jsem měl v plánu už dlouho, ale pak jsem objevil toto video:

zjistil data představení a dnes se vydal na to, které se mu obsazením nejvíc podobalo.

Pokračování článku…

Nikdy v životě

aKB a Arthur Dent přemýšlejí, co ještě nikdy v životě ne(u)dělali. Zkusím to taky…

Nejdřív na motivy původních článků:

• Z největších českých měst jsem nikdy nebyl v Plzni, Ústí nad Labem a Budějcích (průjezdy nepočítaje)
• Nebyl jsem ve Skandinávii, Pobaltí, na Pyrenejském poloostrově
• Nebyl jsem v Austrálii, Africe ani Asii (a ani v Severní Americe)

A pak taky trochu z vlastního soudku:

• Nikdy jsem neletěl vrtulníkem ani vrtulovým letadlem
• Nikdy v životě jsem nejel na silničním kole a ani na motorce
• Nikdy v životě jsem nebyl na vodě, takové té opravdové „vodácké“ vodě se vším všudy
• Nikdy v životě jsem se nepotápěl s přístrojem
• Nikdy jsem nebyl ani za jedním polárním kruhem
• Nikdy jsem nemluvil s černochem
• Nikdy jsem nebyl v bezprostředním ohrožení života (nebo o tom aspoň nevím)
• Ani jsem nikdy nezpůsobil ohrožení života někoho jiného (nebo o tom aspoň nevím)
• Nikdy jsem nenapsal žádnou knihu, natož abych ji vydal
• Nikdy v životě jsem nesložil (ani neskládal) vysokoškolskou zkoušku
• Nikdy jsem nesložil báseň, která by se dala číst
• Skládat písničky jsem se radši nikdy nepokoušel
• Nikdy jsem neuměl hudebně/pohybově improvizovat
• Nikdy jsem (krom pár fouknutí do trubky) nehrál na žesťový hudební nástroj
• Nikdy jsem nebyl zaměstnán
• Nikdy jsem nevlastnil nemovitost
• Nikdy jsem nefotil na středoformát ani větší
• Nikdy v životě jsem na vlastní kůži větší zimu, než –21 °C
• Nikdy jsem nebyl v opravdu luxusní restauraci
• Nikdy jsem nepil pravé šampaňské. Ovšem kaviár jsem ochutnal.
• Nikdy jsem nevyhrál žádný finanční obnos ani zájezd
• Nikdy jsem osobně nevlastnil žádné domácí zvíře

Ono je to opravdu těžké, dávat takový seznam dohromady…

…a

• Nikdy v životě jsem se nevydal na pouť do Santiaga de Compostella

Nechal jsem vyvolat fotky

Asi 750 kousků z posledních čtyř, pěti let.

Zvolil jsem vyvolání u Megapixelu, který využívá služeb fotostar. Cena dobrá (2,40/ks 10×15+) a kvalita také. Tedy kvalita na jejich straně. Z dost velkého vzorku jsem nakonec došel k několika závěrům:

• Volná délka (způsob vyvolání, kdy výška je vždy 10cm a šířka je dopočítána podle poměru stran zdrojového souboru, takže nedochází k ořezům) je fajn, pokud nechcete dávat fotky do nějakého klasického fotoalba.
• K fotkám z „Karla“ (moje bývalá DSC-f717) nemám výhrady. Jsou jako víno, jak barevně, tak konturami.
• Situace je horší u fotek ze zrcadlovky. Vlasy/chlupy dostanou místy nazelenalý nádech a fotky z vyšším ISO (typicky 1600) jsou jakoby „kostkované“ šumem (nutno dodat, že ty kostky mají stranu ca 5mm). Tenké dlouhé linie jsou „zubaté“, to vadí hlavně u fotek architektury.
• Barvy přírody jsou skvělé v obou případech.
• Nešel bych do tzv. „Exclusiv“ fotek, kdy fotolab upravuje barevnost, kontrast a dynamické osvětlení (zesvětlení stínů ap.). Ne, že bych měl zkušenost, ale už vím, že dané elementy dokážu ovlivnit na své straně a za vynechání úprav ušetřím korunu na fotce :)

Přemýšlel jsem, a nakonec se shodl s Andrewem na tom, že za celý fenomén je zodpovědno jedno:

Doostřování.

Doostřovat fotky ze zrcadlovky je nutnost. Nikon má k zrcadlovkám vychytaný doplňkový software Capture (tč. ve verzi NX 1.3), jehož doostřovací algoritmus zůstává nepřekonán (dokonce ani produkty Adobe).

Zvykl jsem si pro obrazovku používat Unsharp mask s parametry 100, 3–4(podle nálady), 0. To je ale pro tisk fotek očividně moc :( Jak píšu nahoře, kvalita tisku pak klesá. Stejně tak doostření zvýrazní šum fotek s vysokým ISO, a ten je pak více vidět. Otázkou zůstává, co s tím. Klasicky totiž všechny fotky doostřím a originály pak smažu (lépe řečeno přepíšu). Přibývá mi tak další bod do seznamu dokonalého skladování fotek, nad kterým stále hloubám…

Aktualizováno: nebo je to taky všechno jinak

Jak vyplývá z komentářů, situace s doostřováním není zas až tak uplně jasná. Možná za to všechno může zmenšování velkých fotek v minilabu – téma na test, který bych rád někdy v budoucnu provedl.

O lásce

Říkejte si tomu třeba profesionální deformace:

Milovat je typu boolean.

Designový počin loňského roku

Po nedělním, či jinak svátečním obědě otvíráme v rodinném kruhu dvě až tři lahve Plzně. Tyto lahve bych si dovolil zcela bez výčitek ironicky označit jako designový počin (kdo chce, tak „‚designový počin‘“) roku 2006.

Jestli jste měli to štěstí a novou lahev Plzně viděli jen na plakátech, buďte rádi. Tam změna vzhledu lahve působí přesně tak, jak je myšlena. Až jsem si říkal, jak oni to dělají, že mají vrch lahve tak krásně zarovnaný. Jestli třeba nevymysleli nějaký nový patent otevírání lahví. Ne.

Papír. Rovný vrch lahve tvoří papír, který je pod úrovní zátky lehce perforovaný. Ano, lehce, tudíž nejde jednoduše odtrhnout (buď ho neodtrhnete celý a musíte trhat povícekrát nebo odtrhnete víc, než kam sahá perforace). Na to, že se papír odtrhne při použití otvíráku, zapomeňte. Buď budete lít pivo ven z lahve přes zbytky zlatavé celulózy, nebo prostě použijete ruce a papír odstraníte manuálně.

Za tuhle změnu opravdu nedík.

Moje outdoorová výzbroj

Wayfarer se mě v článku o výběru baterky ptal, jaké že mám outdoorové vybavení. Nuže:

Batoh

Při výběru toho, co na záda jsem váhal mezi dvěma modely: Gemma Expedition 60 a Treksport Patagonia 60. Šedesátilitrový batoh je akorát a oba kandidáti jdou „zvětšit“ zvednutím víka. Výběr vyřešili rodiče tím, že mi věnovali Patagonii :) Ta u mně vyhrává z těchto důvodů:

• Oproti Gemmě má kvalitnější záda.
• Kapsu na víku má na straně zad – to mi u Gemmy (která má kapsu ze strany „břicha“) vadilo hodně, protože když člověk shodí batoh na zem (logicky zády vzhůru) a sedne si na něj, do kapsy ve víku se nedostane. Zároveň je kapsa méně náchylná k útokům nenechavců.

Pokračování článku…

Vybíráme baterku - svítilnu

Do kategorie Turistika dlouho nic nepřibylo a tenhle článek mám delší dobu v hlavě, takže zamyšlení nad tím, jak vybírat, když si chceme pořídit ideální svítilnu, vulgárně zvanou baterka.

V zásadě základním rozhodnutím je, jestli vybírat čelovku, neboli baterku, kterou upevníte na hlavu, nebo baterku do ruky. Abych řekl pravdu, nepoznal jsem moc baterek do ruky, které by stály za to. Jediné, které můžu doporučit, jsou baterky GP Discovery. Skvělý dosvit, celkem slušná výdrž baterek. Ale jsou velké, těžké a jejich stavba není příliš pevná. Zaměřme se tedy na svítilny hlavové, též nazývané čelovky.

Vyjasněme si priority

Celý náš výběr se bude točit kolem dvou hlavních parametrů: Výdrž baterií a dosvit. Tyto dva parametry jsou, podle mých pozorování, nekombinovatelné a buď budeme preferovat jeden, nebo druhý. Kompromisy pouze omezené a za příplatek.

Chcete ušetřit? Zapomeňte na kvalitu. Dlouhou dobu jsme do Kletru kupovali jako odměny čelovky PETZL Zoom na ploché baterie – klasická žárovka, baterie na temeni hlavy. Nic levného, ale šťastlivci, kteří tenkrát zoom dostali, ho mají dodnes (6–8 let). Tahle baterka, která se dnes už patrně neprodává, má střední dosvit a v mrazu vydrží solidně svítit jeden večer/noc. Zato konstrukce je velmi pevná a nemusíte se bát ani deště, ani stropu jeskyně, kde si budete svítit na cestu.

Pokud byste dnes chtěli čelovku s dlouhým dosvitem, kupte si nějakou halogenovou. Výdrž na baterie minimální, ale šajn jako kráva.

Na běžné používání doma i venku, prakticky kdekoliv, mi ale nejlíp vychází relativní novinka – LED čeovky. Opět platí pravidlo – neinvestujete, nemáte kvalitu. Baterky s cenou okolo 200–300 vydržely tak měsíc, dva. Zato model, který můžu doporučit, je PETZL (náhoda, že?) Tikka plus. Tři kusy AAA baterií (mini tužkové) jsou schopeny pohánět jí velmi dlouho. Nebudete s ní sice schopní simulovat světlo policejního vrtulníku, ale na posvícení na cestu, na vaření, stavění stanu, ale i večer na deník/knížku naprosto postačí – a jako bonus – vydrží svítit velmi, velmi dlouho, jedny baterie v té mé mi vydrží zhruba dva měsíce, nebo i déle. Záleží na hustotě používání (a také na intenzitě svícení, která se u modelu Tikka plus dá nastavit ve třech různých úrovních, plus blikání jako bonus).

A když chcete kompromis dosvitu a výdrže? Prodávají se čelovky, kde můžete přepínat mezi halogenem a LED diodami, tzv. modely DUO.
A další tip – nemusíte se omezovat na běžné baterky. Držel jsem v ruce cyklosvítilnu Author X-Ray, která, ač na LED diody, strčila svítivostí ostatní (i halogenové) svítilny do kapsy. A výdrž na baterie taky nebyla špatná.

Pokud chcete kvalitní baterku, neváhejte a nebojte se incestovat investovat do kvalitní čelovky.

Zhůvěřilosti dnešní „češtiny“

které slyším a čtu denně a nikdy mi nepřestanou trhat uši. Ať už jsou ÚJČ podloženy, nebo ne.

Mamky skvělé jídlo

Používání druhého pádu podstatného jména místo odpovídajícího tvaru přivlastňovacího zájmena. Mamčino, samozřejmě.

Jak používat správně zájmena (včetně záludných můj×svůj, jež×jenž) se můžete dočíst v článku Dalibora Behúna Hříchy pro šíleného korektora – zaměřeno na zájmena na Intervalu.

Má tolik a tolik let.

Jak, má? Jak může člověk „vlastnit“ roky? Vždycky se přece, aspoň u nás, říkalo? „Je mu tolik a tolik let“. A ještě lépe je to dělat po způsobu Jana Vodňanského ;) :

Používejte raději než nepřesného slova věk nebo stáří mnou doporučené formulace: časová funkce věku neteře nabývá hodnoty n rovná se a za to n vždycky přiřadíme, obvykle v den neteřiných narozenin, další číslo řady přirozených aritmetických čísel. Pozor! Proč říkám přirozených, což jsou ta celá kladná. Jakmile někdo přiřadí zápornou hodnotu, zbytečně se blamuje, kupříkladu výrokem, že jeho neteři je minus deset let, takže se hned vidí, že do toho vůbec nevidí.

Přijdeme „tady“

Ostravština a podobná moravština. Správný tvar je samozřejmě „sem“.

Už dostáváte?

Zrovna dnes jsem byl v KFC a pán za pultem se ptal: „Kdo tady ještě nedostává?“ Dostává co? Co když se chci jen na něco zeptat a nechci nic dostat? „Už dostáváte?“ „Ano, ta slečna co je tu se mnou mi dává několikrát týdně.“ nebo „Ano, od svého šéfa dostávám kapky denodenně.“

Tak na ten další!

Ač zcela neoriginálně a „za 5 minut 12“ si dovolím popřát vám všem to, co se do nového roku přává.

Film The Hobbit bude, bez Petera Jacksona

Podle dopisu Petera Jacksona, adresovaného fanouškům při webu TheOneRing.net, se s režisérem trilogie Pána Prstenů a nového King Konga při tvorbě filmu Hobit nepočítá.

V dopise Peter píše, že New Line Cinema z počátku počítala s tím, že Hobita bude tvořit on, spolu s Fran Walsh, jednou ze scénáristek Pána Prstenů. Mezi NLC a Jacksonovou společností Wingnut Films, která Pána Prstenů produkovala, ale zatím začal soudní spor ohledně příjmů z filmu Společenstvo prstenu a nekalých účetních praktik New Line Cinema.

Peter Jackson spolu s Fran Walsh oznámili, že nebudou pokračovat v práci na tolkienovských tématech, dokud se soudní záležitosti nevyřeší. NLC na to zareagovala tím, že pokud to P. J. a F. W. chtějí, musejí nejprve začít na Hobitovi pracovat – Peter napsal: Nemůžete mít vztah s filmovým studiem, které vyrábí nákladný film a vyrovnávat se se všemi tlaky a zodpovědností, které z vaší práce vycházejí, pokud mezi vámi existuje nedořešený soudní spor.

Do hry je zapletena ještě společnost MGM, která vlastní část filmových práv na Hobita a s Peterem i Fran při tvorbě filmu počítala. Navíc bylo řečeno, že MGM vlastní práva nejen na Hobita, ale také na další film z prostředí Středozemě, který by zobrazoval události, předcházející Pánu Prstenů – patrně zejména z příběhů Silmarillionu. Nicméně Wingnut films dostaly zprávu (od viceprezidenta New Line, Michaela Lynne), že dokud nezačnou Peter a Fran na Hobitovi pracovat, žádný pokrok v soudní síni nemají čekat.

Peter v dopise dál píše, že pokud by na filmu opravdu měli spolupracovat, muselo by to být z lásky, ne z donucení (byť s příslibem zdárného ukončení soudů). Netrvalo dlouho a Wingnut obdržely další telefonát z New Line – prý již si pro film The Hobbit našli někoho jiného, tudíž Peter ani Fran se spoluprací počítat nemají.

• Dobrá zpráva – film (snad) bude.
• Špatná(?) zpráva – nebude ho režírovat Peter Jackson a scénáristkou nebude Fran Walsh.
• Spoustu nevyjasněných otázek
  • Bude digitální efekty dělat opět studio Weta (které na Pánu Prstenů odvedlo fantastickou práci, ale na druhou stranu patří Jacksonovi)?
  • Jaké bude obsazení? Zůstane v něm Ian McKellen a Ian Holm? Bude Gluma motioncapturovat a namlouvat opět Andy Serkis?

Nechám se, doufám příjemně, překvapit.

Trocha rozptýlení, před volbama

Chodím po ulicích, všude na mě vykukují volební kampaně nejrůznějších politických stran. Mám z nich, po estetické stránce různé pocity.

Oranžový buldozer ČSSD

Sociální demokracie rozjela ne jednu, ale hned dvě kampaně. Ta první – oranžová, mi moc neříká. Nešťastně použité kapitálky, nedostatečně kontrastní fotografie, ale hlavně – proč se mám každý den cestou do školy dívat na pětimetrovou fotku ropuchy Paroubka nebo (ač menší fotografie) mrtvoly Ratha? SD je se sebou patrně tak spokojená, že fotografie nijak dodatečně neupravuje. Ač by to občas chtělo. A ta modrá kampaň? Darmo mluvit

SDK-ED – Ken jde k volbám

Podobný problém s fotografiemi má i SDK-ED – jsou-li na plakátu dvě tváře, jsou tak nepřirozeně nasvícené, až to bije do očí. Nemluvě o tom, že jeden z jejich kandidátů (nevzpomenu si teď, který), vypadá jako postarší Ken (ano, ten Ken).

NezDem – Odvaha se vůbec ukázat

Jé, on nám Vláďa železný začal propagovat vitamíny Centrum? Aha, ne. To se jen po neúspěchu s logem nechal inspirovat u ostatních. Ovšem ten slogan bych možná opravdu změnil na něco jako Odvaha se vůbec ještě ukázat.

Modří ptáci ODS

Ódéeska se nemůže rozhodnout, který odstín modré vybrat, a tak se v metru koukáme na modro-modro-modro-oranžovo-černo-bílé plakátky, které k sobě barevně nijak moc neladí. A za obřího Topolánka, Sobotku a Hasila taky nedík – už jsem se radoval, že „konečně kampaň o plánech a ne o figurkách“.

(Nová, pubertální) Unie Svobody

Hehe. To jsem si zas jednou říkal: „Á, nějaká undergroundová iniciativa“. Ale chyba lávky. Bílofialové plakáty US jsou nefalšovanou volební kampaní. Jak jsem zaslechl: „Až ten Němec ubalí v přímym přenosu jednou rukou jointa, tak ho půjdu volit“. Ale co, tím It's legal to be different jsme se vlastně obhájili, že.

A já bych byl rád, kdyby se konečně objevil někdo, koho bude mít opravdu smysl volit.

Tajemnost zvaná RÉBL

O Réblu většina lidí mimo Kletr asi stěží slyšela. Převzali jsme jej odkudsi z Ruska (minimálně dokumenty o něm získal oddíl v Rusku), a i když má mít větší škálu použití, než jak jej používáme my, je nám velmi užitečným pomocníkem.

Název rébl je zkráceninou slov REscue BLanket. V překladu tedy „záchranná deka“. Ve skutečnosti se jedná o kus igelitu o velikosti cca 3 × 4 metry. Může mít i tvar pytle (který je pro některá použití nezbytný), ale ten se zase na jiná nehodí. Pro některé „nepytlové“ varianty lze nahradit igelit autoplachtou, která se dá koupit v jakémkoliv obchodě s zahrádkářský­mi/autopotřeba­mi.

Varianta „plachta“

Primární použití réblové plachty je stavba přístřešku. Konstrukce je jednoduchá – na dostatečně rovné místo mezi dva stromy se napne provázek, přes ten se kratší stranou přehodí rébl a v rozích se přikolíkuje k zemi. Výška provázku je záležitostí experimentu – výš = méně místa do šířky, více do výšky a vice versa. Strany réblu můžeme zatížit kládami, aby z nich neskapávala voda dovnitř přístřešku a neprofukovalo.

Někteří by mohli namítat, že celta zastane podobnou práci – ano, zastane, ale:

• je těžší a složená zabírá více místa,
• pro víc lidí je malá,
• lze jí obtížně rozšiřovat,
• náročnější na údržbu,
• látková – jednou přeci jen vodu propustí.

Pokračování článku…

Co vydrží mapa?

Při putování kdekoli v terénu, který neznáme (a tudíž chodíme hlavně s mapou), nás může překvapit nepřízeň počasí. V té chvíli je pozdě vzpomenout si, že jsme i naši mapu měli na takovou situaci připravit.

Mapa, jako taková, je velmi choulostivý kus papíru. Stačí jí třikrát, čtyřikrát denně rozložit a za týden se začne ze skladů vytrácet barva a poté se začne i trhat. Tomu však lze zabránit.

Původně (v roce 1995, když jsem do Kletru nastupoval) se používalo obalení do igelitu – jedna vrstva z jedné strany, druhá z druhé, kraje sešít nebo slepit. Toto řešení sice chrání proti vodě, ale jeho odolnost není vysoká – trhá se. Navíc mapu nechrání před poškozením ze stálého překládání. Vzpomínám si, jak jsme v Hradci Králové sháněli igelit na mapu a paní v papírnictví nám nabídla krásný, pevný, ale bohužel černý :-)

Později jsme doma přešli na možnost lepší, která se v Kletru používá dodnes. Je jí oblepení mapy průhlednou lepicí páskou. Čím je páska širší, tím lépe výsledný produkt vypadá (a menší dobu trvá i samotné oblepení mapy). Je ale třeba dávat pozor, aby nevznikala neolepená místa, a také aby se izolepa nechytla tam, kde nemá – při odlepování s sebou může utrhnout i kus mapy (je ale pravda, že novější mapy KČT – 1:50 000, které používáme – a nemůžeme si je vynachválit – jsou vyrobeny z lesklého papíru a páska z nich odlepit jde celkem dobře).

Mapa oblepená izolepou se pak stává takřka nezničitelnou, ale zároveň roste možnost jejího využití – nouzová ochrana před deštěm, ubrus (otřít a je to), dá se na ní dokonce i klouzat (pozor, na vlastní nebezpečí :)) Jednu takovou mapu jsem podrobil (neschválně) testu á la Horst Fuchs, kdy jsem ji (obalenou v rybičkové pomazánce) nechal ležet tři týdny pod sněhem (původní plán byl ji druhý den ze sněhu vyndat a zmrzlou pomazánku obouchat). Mapu jsem po třech týdnech vyndal a stále se dá používat (nutno ale přiznat, že lepící páska zkřehla a lehce zhnědla a to mapě na čitelnosti nepřidalo).

Zkrátka, olepení izolepou můžu vřele doporučit. Pokud neoblepujete ohromnou mapovou plachtu, je to to nejlepší, co se mapě dá udělat.

Nová kategorie Turistika bude přinášet postřehy a zkušenosti z oboru, které jsem za bezmála jedenáct let v Kletru stihl nasbírat.

Hodin(k)ová hádanka

Mám hodinky. Nové, od Vánoc. Casio. Takové ty s ručičkama i digitálkama…

Tuhle jsem si s nimi hrál, abych zjistil, jestli se ručičky seřizují stejně, jako u předchozích (též Casia). Seřizují. Stačí vstoupit do správného módu a zmačknout tlačítko, ručičky se začnou hývat dopředu. Jenže jsem si tím ručičky od digitálek rozhodil (posunuly se o nějakou 1/3 minuty) a rébus byl na světě.

Jak synchronizovat ručičky s digitálem, když ručičkami nechci objíždět celou 12hodinovku. Vím tedy toto:

• Ručičky se posunují každou 1/3 minuty o 1/3 dílku mezi minutami – v závislosti na digitálních vteřinách (v .0, .20 a .40).
• Na navrácení můžu použít jen 4 knoflíky hodinek (jak, není podstatné) a nesmím objíždět celou 12hodinovku
• Vyndání baterie neberu, nechci si hodinky zničit.
• Prosté přeřízení ditálek na úroveň ručiček mi taky nevyhovuje, předpokládejme, že digitály jdou správně a při použití tohoto řešení by se hodinky předbíhaly. Nechci. Je tedy nutné přeřídit ručičky.

Po chvíli přemýšlení (ne hraní s hodinkami, byla to mozková práce ;-) ) jsem na ten trik přišel. Přijdete na něj i vy, přestože nemáte moje hodinky po ruce?

Tyhlety Pražáky, ty já mám rád

Bál jsem se. Bál jsem se těch zlých, nevraživých a namyšlených lidí z Prahe (sic!), ale nejvíc jsem se bál toho, že se po nějaké době, co tu budu bydlet, taky stanu jedním z nich.

Ty tváře v metru, naprosto bez zájmu, bez života. Ráno je to dobré, to alespoň čtou noviny, ale odpoledne? Ani záchvěv sebemenšího zájmu, jen civějí do země, do stěny… Chápu, při každodenní půlhodinové cestě metrem se to omrzí, ale mně se z toho pak dělá ouzko…

Navíc – nepřemýšlejí. Metro (linky A a C) má na dveřích tlačítka pro otvírání cestujícími. Okolo jsou LED diody. Když svítí zeleně, je potřeba tlačítko zmačknout. Když tlačítko někdo zmačkl (dveře se tudíž otevřou), pak diody zeleně blikají. Když nesvítí vůbec, dveře se otevřou a není třeba nic mačkat. Neviděl jsem ale, že by člověk stojící u dveří (pokud jsem to nebyl já nebo Andrew) nezmačkl blikající či nesvítící tlačítko. Korunu tomu nasadila dívčina, kterou jsem potkal předevčírem – už od poloviny cesty z Můstku na Náměstí Republiky usilovně mačkala nesvítící tlačítko. Celkem ho zmačkla asi třicetkrát, naposledy těsně poté, co se dveře začaly otevírat.

Taky mě zaráží, že někteří Pražané ještě nepostřehli absenci signálu mobilních operátorů v tunelech metra. Naprosto převládají případy, kdy osoba zvedne zvonící telefon právě když vlak odjíždí ze stanice. Chvílí mluví, pak očividně ztratí signál, s tupým výrazem ve tváři koukne na displej, vrátí sluchátko k uchu, zjistí, že nic, pokrčí rameny a telefon uklidí. Jen pár lidí, co jsem viděl, telefon nezvedlo vůbec, nebo se jen krátce omluvilo, že jsou v metru.

Naprostým opakem jsou ale naši sousedé v Opatovském paneláku. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by: nepozdravil, nepoděkoval za podržení dveří, nepodržel dveře… A většina z nich se i usmívá!

HUDY Sport mění CI

Dnes jsem si všiml, že HUDY Sport, jeden z nejrenomova­nějších českých prodejců outdoorového vybavení kompletně změnil svou Corporate Identity. A, popravdě, z toho nemám dobrý pocit.

Logo

Používat zelený čtverec spolu s futurofontem jako logo prodejce (a výrobce) outdoorového vybavení mi nepřijde jako nejlepší nápad. To předchozí taky nebyly žádné grafické orgie, ale hory se zapadajícím (vycházejícím) sluncem alespoň trochu směřovaly k přírodě. Současné logo bych stejně dobře mohl čekat u DTP studia, rámaře obrazů, nebo společnosti nabízející internetové poradenství.

Web

Se změnou loga přišel i „redesign“ webu HUDY Sportu. Ano, jistý posun kupředu tu je, ovšem všudypřítomný Flash si designeři asi mohli odpustit a místo toho se věnovat spíš tomu, aby horizontální čáry nebyly vkládány do stránky jako obrázek a aby obrázky doprovázející články na hlavní stránce nevypadaly jako přejeté parním válcem.

Moc prostoru ke srovnání tu bohužel není, protože webarchive.org mi nebyl schopen poskytnout dostatečně čerstvou kopii webu (těsně před redesignem).

Katalogy

Tady se, doufám, můžeme těšit na příjemné překvapení. DTPáci předchozích HUDY katalogů totiž vždy odvedli skvělou práci a troufnu si říci, že to nyní bude nejinak.

Fonetika, francouzština, tělocvik

Na vysoký, jó, to se dá užít taky spousta legrace. Stačí mít trochu štěstí na profesory, doktory a magistry.

Minulé úterý byla namísto Kontrastivní lingvistiky I (fonetiky) naplánována „recording session“, odkud si odneseme záznam vlastní anglické výslovnosti. Tu budem pak v rámci semestrální práce rozebírat a hledat na ní chyby.

Na hlavní budovu jsem dorazil jako první, asi 3/4 hodiny před ostatními. Proto mě jako prvního zavedli do místnosti s počítači okolo (na jednom z nich se válel externí modul Audigy 2) a dali mi do ruky A4 s textem vyňatým z BBC News (asi aby mohli porovnávat s BBC English). Pak jsem byl posazen na absolutně tichou otáčecí židli na kolečkách (takovou bych potřeboval k počítači) do místnosti, která měla asi tak metr a půl na metr a půl, „vytapetované“ kobercem. Přede mnou, na kobecem potaženém stole se skvěl mikrofon velikosti salámu Herkules.

Domluvil jsem a sám jsem zvědav, jak to bude znít. Už jen proto, že jsem hned na začátku místo born vyslovil burn ;-)

Pokračování článku…

Holt vzdáme hold slovu halt

Pročítal jsem staré komenáře, zápisy v četech, guestboocích a tlachárnách a narazil na zvláštní jev.

Když chce čtenář napsat například „holt se mi to nepovedlo“, napíše často „hold se mi to nepovedlo“. Nevím sice, nakolik je gramatická správnost obhájitelná, ale já bych si i stál za tím holt – hold má totiž (dle nadpisu) trochu jiný význam.

Ovšem obojí je lepší, než psát halt, to si pak čtenář-němčinář-neautor myslí, že má zastavit :-)

První dny na škole

Se začátkem studia na FF UK jsem se samozřejmě setkal se spoustou situací, nad kterými zůstával rozum stát.

Den jedna

Přijel jsem do Prahy na seminář z Kontrastivní lingvistiky III už v 8.20. Před učebnou jsem ale žádného prváka neviděl, tak jsem se na to „vybod“ a šel si zařídit účet do počítačové sítě. Cestou jsem si na nástěnce všiml, že začínáme (prváci) v 13.00 infor­mativní schůzkou.

V podkroví Šporkova paláce jsem čekal 10–15 počítačů a tak bylo moje překvapení velké – na celkem malém prostoru je jich narváno snad padesát, žádný gympl ;) Zapsal a škrtnul jsem si nějaké předměty, prohodil pár slov na ICQ a vyrazil na schůzku.

Na informativní schůzce nám byli přestaveni kantoři ÚTrl a sděleny základní informace o studiu – tedy:

• 40 kreditů za semestr (bez ohledu na počet oborů)
• návaznosti předmětů (některé nelze začít před atestací z jiných)
• počítačová síť (to už mám naštěstí za sebou)

Nával otázek nebral konce, ale museli jsme opustit učebnu, tak jsme alespoň obklopili Rosťu Valvodu (zástupce překladatelů ve studentské radě a jejího současného předsedu) a ptali se jeho. Na otázky nám odpověděl lépe, než profesoři uvnitř – díky. A protože jsem neměl co dělat, jel jsem domů.

Pokračování článku…

Jak na růže

Víte, jak se starat o růže? A jak docílit více krásnějších květů?

Fígl je v tom, že květy se musí po odkvětu hned odstřihnout zahradnickými nůžkami. Rostlina si tak zachová víc síly pro květy, místo aby ji použila na tvorbu šípků.

Poznámka: publikováno přímo z chalupy mobilním telefonem Nokia 6230

Příchody a odchody

Nevím, čím to je, ale poslední dobou se mi zdá, že spousta skupin lidí (alespoň tak, jak jsem je znal a měl rád), se začíná rozpadat. A obávám se, že to není jen zdání, ale tvrdá pravda.

Odchody a rozchody

Nemám rád změny. Tedy – ty změny, kde se přechází od něčeho zaběhnutého k něčemu jinému, neznámému. Taková změna se právě odehrála – mám po maturitě, nastoupil jsem na novou školu, jiné město, jiní lidé, daleko od přátel, lásek, zázemí. A tahle změna má za následek také odchod (ale určitě ne definitivní) z part, kde jsem rád a kde jsem strávil jedny z nejhezčích chvil života – Ratab a Kletr.

Změny ale postihnou i ostatní – vzhledem k tomu, že nejsem sám, kdo odchází. A proto se obávám, aby ani jedna z part nevymřela na úbytek členů – přeci jen – všichni v Liberci zůstat na věky nemůžeme a nových dobrých lidí je jako šafránu. A s tím souvisí další problém:

Příchody

Dvě skupiny, které nahoře jmenuju, trpí na nové členy. Hlavním problémem jsou mladí. Nevěřili byste, jak je obtížné, sehnat do oddílu patnáct deset dobrých, stálých nováčků – druháků. Zpomalené od Soudu ani od jinud nepočítám a grázly, pokrytce a hamouny taky ne. Nevím čím to je, asi přetechnizovanou dobou – každý druhák je teď buď zavalen kroužky a zájmy a na oddíl nemá čas, nebo je domácí povaleč a oddíl je na něj moc velká zátěž. Nevím čím to, ale když jsem před deseti lety začínal sám, ze složení první schůzky nás v oddíle vydržela minimálně polovina pět let a tři lidi dodnes. Dnešní nováčci mají mnohem větší „úmrtnost“. U prvňáků a druháků to ještě jde, ale sehnat pořádnou posilu k „velkým“ (5. třída +) je nadlidský úkol.

A druhý problém příchodů jsou sympatie. V oddíle nám to, vzhledem k nedostatku pořádných nováčků nehrozí, ale Ratab bude mít, obávám se, problém se sžít a dát dohromady. Hodně se promíchaly a zindiferentněly skupiny organizátorů a účastníků, okruh potenciálních přátel se rozšířil a já se obávám, aby se moc nerozšířila závist, nesnášenlivost a žárlivost.

Inspiruje se Rowlingová v Čechách?

Sledovat televizi po ránu může být o zdraví. Nebo minimálně o bránici.

Například v dnešním ranním Jihomoravském večerníku jsem de dozvěděl, jaké štěstí měl rybář odkudsi z jižní Moravy, protože při rybaření spadla těsně vedle něj větev vedle rostoucí vrby. Což by nebylo nic zas až tak světoborného, kdyby jiný místní starousedlík neprohlásil:

…tento strom spadl například dnes již podruhé…

Začínám doufat, že bradavická škola čar a magie je někde na Jižní Moravě.

Kam se člověk nedostane

Stačí vyrobit jednu nedokonalou retuš obalu sušenek, vystavit ji na webu a udržovat statistiky přístupů. Začnou se dít věci.

Když jsem spouštěl Finweblog v. 1 a umísťoval na něj parodii na Tatranky, netušil jsem, co za vlnu to po více než třičtvrěroce vyvolá. Nejdřív vrostl počet referrerů přicházejících z http://forum.rastaman.cz/viewtopic.php, pak se začly plnit i další Top pozice ve statistice. Všechny právě kvůli tomuto a jedinému obrázku.

Zajímavosti:

• Na mojí stránku přijde z vyhledávačů za měsíc ca. 679 lidí (22.64%) přes výraz bob marley.
• 258 lidí (3.90%) přijde přímo na výše zmíněný spot
• A 257 lidí (3.80%) přímo na tomto spotu svou návštěvu ukončí

Mám ale radost z toho, že je ten obázek alespoň linkovaný (pro Fáru - ne proužkovaný, ale odkaz na něj vede na můj web;) Jak poznamenal Andrew: „Finwe dobývá svět krz Rastatranky.“

A bonus poslední: že objevím zmíněné i na španělském blogu, jehož autor asi česky neumí ani slovo, bych vskutku nečekal.

Holt vzdálenosti se zkracují a člověk se dnes může dostat kamkoliv, a bez statistik o tom ani nemusí vědět;)

Největší Čech - nominační večer

Nechal jsem se zlákat. Zajímalo mě, co si národ zvolil do první stovky. Většinu jsem čekal, něco mě i nepříjemně překvapilo.

Pětatřicáté místo Daniela Landy mě nakrklo nesmírně. Dost dobře nechápu jak kdosi, kdo vyřvává „oi, oi, oi!“, má rozsah půl oktávy a v posledním roce jen těží z hudby Karla Kryla, může vylézt tak vysoko (přestože mám jeho tvorbu od Vačíku po Pozdrav z Fronty + Krysaře rád a Tajemství jsem ještě nesoudil). To už se radši podepíšu pod umístění Marie Terezie, přesto, že Češka vůbec nebyla. Taky mě hodně mrzí, že se ve stovce vůbec neumístil vynikající literát, dramatik, básník a textař Jiří Suchý, přestože sportovců, kteří, jak trefně poznamenal kdosi z komentujících,

jednou ten gól nedaj' a to jejich božství skončí

je tam dost a dost.

Rozhodně mám ale radost z umístění Václava Havla a Jana Wericha v první desítce a z toho, že se ve stovce objevily tacím jako Wichterle nebo Horáková.

Poznejte se, ze všech stran

Mám sklon k tomu, nevěřit horoskopům. Pak si ale občas zpětně přečtu svůj (nebo i cizí) horoskop nebo charakteristiku znamení a zjistím, že to docela sedí.

Horoskopy, horoskopy

Horoskopů je celá řada, ne jen ten náš, se znameními zvěrokruhu. Každý horoskop určuje svá znamení různě, všechny se ale řídí datem (rokem, obdobím) narození. „Náš“ horoskop určuje znamení podle toho, v kterém souhvězdí zvířetníku stojí slunce v době narození. Keltové nepřidělují vlastnosti zvířatům, ale stromům. V Čínském horoskopu platí znamení pro celý rok…

Zkoušel jsem si číst charakteristiky pro Cypřiš (to je můj strom podle Keltského stromoskopu, a většina z jeho popisu na mě sedí. Zrovnatak část popisu tygra z horoskopu čínského).

Neleze vám do hlavy, proč by se ale měly vlastnosti lidí narozených ve stejnou roční dobu shodovat? Je nasnadě, že na charakterových vlastnostech se odráží i společnost, výchova, prostředí.

Nesedí vám váš popis? Zkontrolujte si, jestli vaše datum narození není na rozmezí jednotlivých období. Vlastnosti se pak prý prolínají – mělo by to platit minimálně u Keltů a „u nás“.

Pokračování článku…

Nejdelší české slovo

Pořád si stojíte za hospodáři a krystaly?

Když slyším, jak všichni okolo vehementně tvrdí, že nejdelší české slovo je nejneobhospoda­řovávatelnější­mi, potažmo nejnevykrysta­lizovávatelněj­šími, otvírá se mi kudla v kapse. Ne že by mě tak štval ten výrok, spíš to, že to tak není a já si nemůžu vzpomenout na to, jaké že to slovo je nejdelší. Teď už to tak nebude.

Schválně si to porovnejte (uznávám, že to poslední se mi moc nelíbí, ale i tak je tam ještě to předposlední):

nejneobhospodařovávatelnějšími
nejnevykrystalizovávatelnějšími
nejneznepravděpodobnostňovávatelnějšími
nejnezdevětadevadesáteronásobitelnějšími

případně

nejnezdevětadevadesáteroznásobovávatelnějšími

(za poslední díky Jindrovi Slavíkovi)

Je to tady a není o tom pochyb!

Poté, co jsem se předevčírem probudil, mi v pokoji připadalo něco divného.

Chvíli jsem přemýšlel, a pak mi to došlo: zpívají ptáci! Vyšel jsem ven a zjistil, že i sněhu podstatně ubylo. Můžeme se tedy těšit na radosti s jarem spojené.

Především to bude kličkování. Je divné, že jsem si toho všiml až teď, snad za to může to množství sněhu, ale je až neuvěřitelné, kolik se pod ním těch psích výkalů schovává. Totéž platí pro odpadky, ale šlápnout na konzervu nebo obal od čehosi není tak nepříjemné, jako šlápnout do toho.

Po ulicích teče voda. Hlavně vedle stadionu na Letce, kde se za dva dny vytvořila umělá řeka a Bůhvíproč si udělala koryto přes celý chodník, kudy chodíme do školy. Nisa jakbysmet, rozvodněná víc, než jsem jí kdy viděl.

Po silnicích se válí mraky písku a štěrku z posypu, odpadky, hnusný černý sníh. Pár jarních dešťů to ještě chtít bude.

Chtěl jsem původně napsat, jak je fajn, že je tu jaro. Nevím proč, ale moje povídání o jaru se vždycky nějak zvrtne, jak si můžete přečíst třeba v mém asi dva roky starém fejetonu (pdf).

Hyeny lidu

Rok se s rokem sešel a už tu máme vyhlášení dalšího ročníku World Press Photo.

A já se musím zamyslet nad tím samým tématem, které mě napadlo vloni, když jsem si v Českém Krumlově koupil Mladou Frontu a z ní se mimo jiné dozvěděl, že v WPP se umístil i náš (Čech) Jan Šibík.

Jak už trefně poznamenal Světluška na binárním světle, mnoho optimismu zde nenajdete.

Když se podívám na jakoukoli fotografii z předních míst, čiší z ní čistá bolest, nenávist, krutost, zoufalství a utrpení. Proč? Je sice pravda, že fotografové podávají vynikající výkony leckdy v nasazení vlastního života. Ale copak se nedají dělat reportážní fotografie tak, aby měly šanci vyhrát první cenu a nebýt tak pesimistické? Nebo je zdegenerovaná porota?

Divím se fotografům, že mají žaludek něco takového bezostyšně fotit. Ano, může to mít pobuřující účel, ale pro koho? Pro širokou veřejnost? Vždyť devětadevadesát lidí ze sta (a možná i míň) se k těm fotkám vůbec nedostane… Nebo jen svět opravdu prahne a prahne po násilí.

Až se najde někdo, kdo vyfotí, přihlásí a vyhraje s fotkou z nějaké oslavy, tak to asi taky oslavím. Ze současných fotek se mi jenom dělá špatně (přesto že v nich je síla, mají správnou kompozici i expozici a bůhvíco ještě).

Kam s nimi? (se studenty)

Několikrát ve školním roce nastane chvíle, kdy je třeba „odstranit“ převážnou část studentů z budovy – píše se test (jako např dnes CERMAT), přestavují se záchody, je po vysvědčení ap. Vedení škol se pak uchylují k „výchovným“ koncertům, divadelním představením, nebo návštěvám kina.

Dokud se chodí do kina na Želary, do divadla na Racka nebo na Wernische, je všechno v pořádku. Ale občas se dramaturgie těchto akcí úplně nevyvede.

Příklad: pondělí, vysvědčení. Poté odchod do PKO na jakýsi Janis Joplin Revival. Stání („Nebudou tam židličky, takže tam budete prej nějak poskakovat“), bundy zamčený v šatně (to aby studenti neodcházeli dřív) a zpěvačka neuměle poučovala o drogách (ti, kteří by to potřebovali - prima, hráli v přísálí karty. s tím ovšem pedagogický dozor nic nedělal).

Příklad 2: Úterý, testy CERMAT. Většina školy odešla do kina. Ale na co? Film Trója mi nepřijde vhodný pro studenty gymnázia, tedy jako školní akce. Jednak nepoučí ani o Ílias, protože s ní (podle recenzí) má společná jen jména hlavních hrdinů a taky její zpracování je IMHO moc Holywood. To už jsem si radši místo skoro tří hodin slintání nad Bradem Pittem napsal ty maturity na nečisto a myslím, že se mi to i povedlo.

Divní lidé na trase Liberec - Rychnov

Zatím vždy, když (s Kletrem) jedeme do Rychnova u Jablonce n. N, potkáme nějakou (víceméně negativně) zajímavou osobnost. Ale hlavně, že je u toho legrace.

Poprvé jsme (asi tak tři roky zpět) jeli autobusem, náhradní to dopravou zastupující vlak. Živě jsme diskutovali o Diablu II, když Zippy pronesl cosi ve smyslu: „To brnění dává +5 poison, chápěš to?“ Muž, který stál na schodech vedle mě, si pod vousy zabruček překlad: „Poison, to je jed…“ Dalšího překladu se nám dostalo zanedlouho: „River of Flame, to je řeka plamenů!“ Tímto nás nejen královsky pobavil, ale zároveň dal vzniknout zjišťovacím výrokům , které si, v jejich surové podobě, může nezasvěcený čtenář představit jako Kletr, to je pět písmen!

Ani dnes nás cesta do Rychnova nezklamala. Už na nádraží jsme potkali chlápka, mohlo mu být tak šedesát, který vehementně vykřikoval: „Američani zabíjej' děti! Zrovna takový děti, jako jste vy!“ Pousmáli jsme se nad tím a nevěnovali tomu větší pozornost. To jsme ale netušili, že s ním pojedeme i ve vlaku.

„To je perfekní, ten náš kapitalismus! Ten má sto tisíc za měsíc, já žiju deset let bez bytu a taky jsem šťastnej!“ Oznamoval plně obsazenému vagonu ještě než jsme vyjeli, v ruce lahev Svijan.

„Všichni nadávaj na Rusy! Ale kdo nás osvobodil? A kdo byl vrah? Hitler, za všechno může ten vrah Hitler! Ale že chtěli Rusové chleba, to jsme se na ně vybodli a začali nadávat! A to jich pro nás umřelo přes milion! Ve sněhu a v zimě! A neměli nic jinýho než ty pitomý Kalašnikovy!“ To jsme se od něj dozvěděli po deseti minutách. Na čelo si k tomu položil pětikorunu, která tam držela jen tak (!), dokud mluvil. Když domluvil, spadla. On upil z lahve a okomentoval situaci hlasitým „Ježiši Kriste, že já to vůbec řešim.“ Pak se osočil na asi sedmdesátiletého pána, který seděl vedle něj a zkusil mu oponovat.

„Jo, kdyby byl Hitler u moci, to byste mě určitě hned podříz'! Ježiši Kriste, s kym se to tu bavim! A to že nás Sověti osvobodili si už nepamatujete, co? Vás ty koncentrační tábory nebolely! A ten Havel, ten je nejhorší ze všech! Zloděj a lhář je to! Co udělal? Sametovou revoluci? Revoluci? Tak proč musíme po revoluci makat za tak směšný platy? Když jezdim s Traktorem a nejsem schopnej se tim uživit, tak za to může stát, to vám povidám. Ježiši Kriste, že já to vůbec řešim…“

V tom okamžiku byl umlčen kýmsi z prostředku vagonu. „Hele, už drž hubu, už s tim fakt se*eš.“ Na to se zmohl odpovědět jen svým „No jo, že já to tady vůbec řešim…“ My vystoupili, a o pokračování už nic nevíme.

Je bohatá na zvláštní lidi, ta trať Liberec - Rychnov. A mě by zajímalo, koho tam potkáme příště.

Praho, kde jsi?

Praha byla založena Bavorem Antonem Philippem v roce 1856. Od té doby vzkvétá a mění se v krásné město obsahující prvky bavorské a české kultury.

Posledním svátkem slaveným v Praze byly tradiční české dožínky. Konaly se 18. září 2004 a občané mohli vybrat z mnoha koncertů a vystoupení.

O Vánocích měly děti možnost zabruslit si na ledě se Santa Clausem.

Kachna? Uvádění na zcestí? Prachsprostá lež? Ne. Řeč je o městě v Minessotě, 40km na jih od Twin Cities: Nové Praze (New Prague). Co si o tom má čech myslet?

Tsunami nebo cunami?

Inspirován článkem Českých Novin se pokusím osvětlit problematiku správného psaní japoských slov.

Nejasností v transkripci japonských, potažmo čínských výrazů je spousta. Ninja nebo nindža? Kenjutsu nebo kendžucu? Banjo nebo bendžo? Jazz nebo džez? (Pardon, nechal jsem se unést). Také se vám zdají druhé varianty přijatelnější a více lahodící oku? Paradoxem je, že právě ty druhé varianty jsou jazykově (česky) správně. První možnosti nám postupně narval americký filmový průmysl (Americký Ninja, Tsunami)…

Přesto by se ve spisovné, nepoameričtěné (potažmo nepoangličtěné) češtině měly japonské výrazy transkribovat s c místo ts a dž místo j . Zajímavé, N'est ce pas?

Vánoční pohoda? SMSkou?

Je 25. prosince, půl druhý ráno, já jsem na chalupě, před sebou nějaké to víno a cukroví, (zbytek rodiny už šel spát) a za zády mi hraje melodie z Tristramu (Diablo). Letoší Vánoce se vydařily, mrzí mě ale jedna věc.

Nejsem příznivcem vánoční bouře SMS-přání a tudíž mým přičiněním síť ErrorTelu netrpí. Mám sice radost, když mi přijde přání od někoho, koho mám rád, neměla by to ale být SMS mustrová. Napsat zprávu tak, aby se dala poslat komukoli bez rozdílu věku a pohlaví a pak už ji jen rozesílat na vybraná čísla v telefonním seznamu… No…

Na letošní Štědrý den mi přišly dvě (může se zdát málo, ale zas kdo to má furt mazat…) přací zprávy. Obě podle šablony. Vím sice, že by psaní individuáních zpráv zabralo celý den, ale alespoň oslovení by se v těch zprávách měnit mohlo, ne? Jinak si totiž nemůžu pomoct, ale taková zpráva mě spíš urazí, než potěší. Potom mi přijde lepší snad nic neposílat.

Vulgarismy a jejich význam

Žijeme v době, kdy okolo nás lítaj' nadávky jedna za druhou. A to nadávky nejtěžšího kalibru. Pryč jsou časy, kdy se za sakra káralo.

Proč se slova dělí na vulgarismy a nevulgarismy? Aby bylo možné odstupňovat mínění mluveného projevu. Když vás někdo trochu naštve, slušně mu vynadáte. Čím vás naštve, tím více (a horších) vulgárních výrazů použijete. Problém je v tom, že fungovat by to tak sice mělo, ale nefunguje.

Už jen to obligátní „vole!“ Naštěstí (nebo bohužel?) se nepohybuju v komunitě lidí, která používá vole za každým druhým slovem. Turisťák mě docela účinně odnaučil mluvit sprostě a když něco sprostě řeknu, je to buď fráze (seru na vás, jdu domů), nebo k tomu mám důvod. Díky tomu jsem si uvědomil, jak zní, když se za každým druhým slovem používá právě „vole.“ No co, u teenagera se to ještě nějak přežije, ale když to používá vzdělaná opravdu dospělá osoba, je to hrůza.

S tím souvisí i humor. Uvědomujete si, že (téměř) veškerý český humor už není založen na situacích nebo slovních hříčkách, ale na sprostých slovech? To zaregistroval Jan Werich už dříve a komentoval to slovy „Slyšel jsem nedávno vynikající scénku dvou našich velkých komiků, lidé se smáli, ale jejich smích vrcholil v okamžiku, kdy jeden řekl:‚Řekl jsem jí: ty krávo…‘“.

Připadá mi občas, že se předháníme v tom, kdo bude sprostší. A v propadlišti dějin mizí krásné výrazy jako ludra, jouda, pako a podobně.

Aktualizace: slovo Ludra je převzadé z němčiny, kde das Luder znamená mrcha, potvora, neřád, ničema, hanebník, ale také mršina, zdechlina, nebo mrtvé zvíře (ve smyslu návnady).

SONY DSC-F717 vs. Minolta A1

Na tohle téma byla napsána nejedna recenze a nejeden článek. Jestli hledáte objektivní srovnání daných fotoaparátů, koukněte se třeba na http://www.dpreview.com. Tenhle článek bude ryze subjektivní a budu při něm lehce nadržovat sedmsetsedmnáctce. Oba fotoaparáty znám, mám možnost je používat a oba mají dobrou reputaci. Já mám ale svoje výhrady.

Minolta je neergonomická. Ovládacích prvků na A1 je moc. Na F717 jich je polovina, ale foťák se ovládá mnohem elegantněji. Objektiv je malý a umístěný daleko od spodní strany fotoaparátu. Zoomovacím kolečkem jde otáčet dost ztuha – a při umístění objektivu je dost nepohodlné se k objektivu dostávat více než dvěna prsty. Zato objektiv F717ky sedí na dlani, palcem de ovládá WB/aE Lock a s pomocí ukazováčku se hýbe zoomovacím kolečkem (zoom je na rozdíl od Minolty ovládaný motorem – v menu jde dokonce nastavit, na jakou stranu chceme co dělat – ale je dostatečně citlivý). Taky mi chybí možnost ohnout displej dolů – když koukám přes dav a mám foťák nad hlavou, je to neskutečně užitečná vlastnost. Na displeji samotném pak nedokážu určit, která fotka bude rozmazaná a která ne – mírně rozmazané jsou všechny (stejnou vadu má i Dimage7). Jo a abych nezapomněl – sáňky blesku jsou u Minolty dost nestandardní...

Na druhou stranu tu jsou i vlastnostu, které bych u Soňáka uvítal – jako např. focení sérií snímků po časovém intervalu.

Zkrátka a dobře – možná je to tím, že jsem s Minoltou zatím nebyl schpen vyfotit dobrou fotku (s 717 už jich mám několik), ale na F717 holt nedám dopustit.

Mám rád Jizerky

Kolikrát stačí jen úplná maličkost, aby si člověk uvědomil jinou úplnou maličkost… Po sobotní cestě domů ze školy (seděl jsem skoro celý den ve volební komisi) jsem se zakoukal na Jizerky za mostem a ony byly zasněžené. A já si uvědomil jednu věc: mám tyhle hory hrozně moc rád. Ve všech ročních obdobích.

Za jeden z nekrásnějších pohledů do přírody pokládám ten jarní – to když jizerskohoským bukům začnou růst malé, světlezelené lístečky. Ty světlé skvrny postupně nahrazují zimní šeď bukové kůry a les tak dostává nádhernou přírodní „kamufláž“. A když stojíte pod buky, jejichž listím prosvítá jarní sluníčko a fouká lehký vánek… To se nedá snad ani popsat.

Jizerky v létě moc neznám. Ale dokážu si představit letní vedra na břehu přehrady na Černé Nise, sluneční paprsky spalující trávu (takovou tu hnědou, horskou) pod Frýdlantským cimbuřím, nebo letní lijáky bičující Velkou jizerskou louku. Jediné, čím si jsem jist je, že u Jizerky je v létě hrozně moc borůvek.

Podzim je v Jizerkách snad ještě hezčí, než jaro. Shodli jsme se se Zippym, že v jizerkách není hezčí chvíle (alespoň pro kletra), než stát v podzimním podvečeru pod Sedlem Holubníku a pozorovat mlhu, která postupně pohlcuje kosodřevinová pole. Nádherná je na podzim i Velká jizerská louka, a navíc se díky mlze nepatrně zmenšuje praděpodobnost chycení českopolskými pohraničníky. Rád se na podzim procházím po jizerskohorských cestách, nejraději sám, v mlze a v dešti. Pochmurné počasí poskytuje výtečné podmínky pro dumání o čemkoliv…

Zima – zima je v Jizerkách kapitola sama pro sebe. Ať už lyžuju po dvou metrech sněhu na břehu Josefodolské přehrady, nebo po asfaltu cesty u Krásné Maří, nebo nelyžuju a jen se bořím. Pahýly stromů Čertova odpočinku pokryté sněhem a ledem jsou fantastické téma na fotku (ale nevím proč jsem je ještě nevyfotil…)

Mám rád Jizerky. Strávil jsem v nich nezanedbatelnou část života a budu se do nich vracet i dál, pokud mi to okolnosti dovolí.

Konec zlatých časů černých pasažérů

Už je to tak. Černým pasažérům MHD v Liberci skončily zlaté časy. Mně to tak připadá.

Od října loňského roku do října toho letošního jsem potkal revizora jednou jedinkrát. Po říjnu – Dvakrát za tři týdny. Poprvé nic příjemného, 400,- ale měl jsem u sebe občanku. Ne tak podruhé. Nejdřív povídali, že si zavolají městské, kvůli prověření totožnosti. Pak mi sami(!) navrhli, když se dozvěděli, že jsem si lítačku jen zapomněl doma, že to zkontolujem dole na terminálu. Pohoda, chovali se slušně a ještě jsem si s nimi popovídal na téma „Dopravní situace v Liberci.

Skončily mi zlaté dny. S ježděním na černo končím, už mi to za to nestojí.

Jsme vůbec v Čechách?

Dnešní procházka městem byla značně multilinguální. Jen po cestě do ZUŠ a zpět jsem potkal: asi šest Němců, pár Poláků a čtyři Rusy(!). A doma jsem se ve sportovních zprávách dozvěděl, že …flustrovaní domácí…

Tak nevím, kdo se nás snaží v době voleb obsadit. Poláci? Rusové? Flustrovaní domácí? Jan Tleskač?

Víkendová Praha

O tomhle víkendu jsme byli, s Kletrem, na návštěvě oddílu Indiánů (pravé jméno Zvědové) v Praze.

Už v autobuse DPML jsem začal mít pocit, že to nebude jen tak ledajaká vyjížďka, kromě batohu mě tížila ještě brašna s půjčenou D70, dvěma objektivy a spoustou filtrů, stativ a kytara. Stativ a kytaru mi naštěstí vzali mí „fellow“ (nejen) kletři, Káťa s Mirkem, už u radnice, ale rozhodně tím nekončily problémy. Když jsme totíž dorazili k autobusu, dozvěděli jsme se, že naše místenky neplatí, nedostavili jsme se 5 minut před odjezdem. Autobusák nás pak naštěstí dovnitř vzal, ale šest lidí muselo stát. Celou cestu do Prahy! Děs běs.

Na Černém Mostě si nás vyzvedl Zmatek a krtkem a tramvají jsme (po další hodině cesty) dorazili do Motola, do tělocvičny nad klubovnou Zvědů. Večer byl tak nějak prázdný, hlavně proto, že jsem dva měsíce plánoval, že v tuhle chvíli budu o necelé 4 kilometry dál, v Liboci, v klubu Delta, na křtu nové desky skupiny Hm... – Oběd.

Sobota utíkala rychle, zato byla ohavně vyčerpávající. Tři hodiny (od 10 do 1) jsme strávili na Starém městě (v Praze, ne v liberecké hospodě...) probíhajíc uličky a průchody v rámci parádní hry, kterou pro nás Indiáni připravili. Dál jsme prošli Staroměstskou radnici, stoku, Letnou (u metronomu) a ve Stromovce se (konečně) zastavili u Planetária. Tam jsem zjistil, že boty neboty se mi na pravé noze vytvořily tři puchýře!!! (tři) A to jsem tři roky neměl ani jeden...

Program planetária byl fajn, hlavně moje a Zippyho komentáře: „Hele, word-art“. „Aspoň, že to není Comic Sansem“. „Hele, Comic Sans...“. Návrat do Motola, k mému zklamání, nevedl přes noční Prahu a já chtěl fotit... Zato jsme si náladu trochu vylepšili zpívandou u Joysticka na „ranči“. Tam jsem, poprvé a naposledy na výpravě, použil stativ.

Neděli jsem skoro nevnímal. Pohorky do města nejsou nejlepší obuv. Nevadí mi čtyřicítka (km) v přírodě (když mě neberou lýtka), ale desítka ve městě... No, desítka... Další muka jsem zažíval, když všude okolo mne vlály vlajky a zářily nápisy „Staropramen“ a já věděl, že „ve službě“ si pivo prostě nedám. Nikdy jsem na pivo neměl takovou chuť, jako teď o víkendu…

Když jsem se, spolu s ostatními, dotrmácel (přes Vyšehrad, Petřín a Strahov) zpět do Motola, pro batoh, kytaru a stativ, moc ze mne nezbývalo. Dát si dvacet v autobuse Praha - Liberec taky nebyl nejlepší nápad, hrozně špatně se pak vstává... Zkrátka – až se budu chtít příště zničit, vyrazím v pohorkách na víkend do Prahy.

Update: Ty umělejší (od umělec) fotky najdete v galerii Střípky pražské mozaiky.

Já a moje přezdívka

Nemám co dělat. Tedy lépe řečeno nic povinného se mi dělat nechce. A tak lezu po netu, vlezu na bloguje.cz a mezi posledními 15 deníky vidím – Zrcadlo Galadriel.

Nemám rád lidi, kteří si dávají jména postav Středozemě. Upřesním, neboť takhle bych byl i proti sobě, že… Nemám rád lidi, kteří si přivlastní jméno nějaké postavy Středozemě kvůli jejím vlastnostem. Na internetu můžu najít stovky Arwen, Galadriel, Sauronů, Frodů a vůbec, a to jen proto, že se někomu líbili jako postavy ve filmu, potažmo knížce. Já si Finwëho vybral čistě jako jméno (postup, který uznávám), tušil jsem sice, že je „velký zvíře“, ale na to, jaký zvíře jsem přišel až později. Taky mě překvapilo, že (někteřým) skalním fanouškům Tolkienova díla jméno Finwë nic neříká.

Už vůbec nesnáším, když si kdosi na serveru, kde se uživatelé registrují a jejich oblíbené jméno je zabrané, registrují něco ve stylu G.a.l.a.d.r.i.e.l. Za to bych minimálně vrhal vražedné pohledy. Pro tyto případy mám přezdívku, která nikde zabraná není - Neldorling.

„Ve městě“ (mimo LARPy) se mi stává zřídka, že by mě někdo oslovoval Finwë. Mám spoustu jiných. Ale po deseti dnech strávených na Tardorech – LIVE 2003 jsem měl problémy si zvyknout na svoje občanské jméno. „Tardoři“ mě jinak než jako Finwëho neznaj'.

A Finwë navíc není z Pána Prstenů, ale ze Silmarillionu, ten filmofilové neznaj...

Řetězové maily – něco na tom bude

Když se tak probírám tím hafem spamu, co neodfiltrují filtry Thunderbirdu, narazím občas, kromě nějaké té důležité zprávy, i na řetězový e-mail. Tak se mi stalo zrovinka před minutkou – ovšem pointa mailu nebyla přímo v textu, ale v dokumentu aplikace Word – první odlišnost od normálu.

Neodolal jsem pokušení a soubor otevřel. Kromě těch typických a ohraných keců o tom, komu se co splnilo, obsahoval soubor i výzvu k tomu, abych si něco přál (obligátně do skončení „odpočítávání“). První, co mi proletělo hlavou, bylo přání, aby mě už známí přestali otravovat s řetězovými maily.

Po odpočítávání následovaly ještě dva řádky s dovětkem, abych dopis posal dalším třem lidem, bla, bla, bla, a pokud tak neučiním, stane se opak toho, co jsem si přál.

A já přišel na jednu krutou pravdu. Tenhle dopis nelže(!) Vzhledem k tomu, že řetězové e-maily nikdy nepřeposílám (proč bych dělal ostatním něco, co mě tak vytáčí…), stane se mi opak mého přání. Nějaký ten řetězák se mezi hafem spamu totiž vždycky najde...

Dodatek: Nebudu se tu zabývat tím, že by všechno bylo jinak, kdybych: si přál, aby mě otravovali; mail přeposlal; atp. Nestalo se tak, a tenhle jediný řetězový mail (v mém případě) měl tedy pravdu.

Zásuvka

Elektrickou zásuvku najdeme v každé lepší domácnosti. Bez elektřiny by se nám lidem zhýčkaným technikou žilo špatně. Tady je potřeba vyprat, jinde zas vyluxovat, do toho všeho si pustit hudbu, nebo jen v noci rozsvítit.

Ale proč píšu zrovinka o zásuvce? Na výpravách s naším turisťákem občas chodíme i mimo veškeré cesty, lesy, poli a tak. A zrovinka dneska, uprostřed pole jsme najednou zastavili, zíraje před sebe s ústy dokořán.

Bez sebemenšího předchozího náznaku civilizace jsme totiž koukali na kovovou tyč zaraženou do země, na níž byla připevněna – elektrická zásuvka.

Koho co vedlo k umístění zásuvky v prostřed pole, nevím. Třeba si tu místní zemědělci při orání dobíjejí telefony, nebo baterie v traktoru… Někdo z nás nadhodil myšlenku, že to je možná příprava na technopárty. Kdo ví.

A kdybyste mi nevěřili, podívejte se sami.

Jsem drsoň?

Čirá náhoda mě dnes přivedla na stránky Shaman.cz a jsem za ni rád, protože mi dala (alespoň přes ten internet) poznat skupinu (chcete-li sortu, kastu) lidí, do které bych mohl (podle popisu, případně podle seznamu vlastností) zapadnout. Zatím pozoruju shodu u více než tří čtvrtin bodů.

Jen by mě zajímalo:

• Co by „drsoň“ dělat neměl - ve svém městském životě jsem spíš bohém, než „muž akční“ (jak drsoně nazývá Shaman)
• Proč se „drsoň“ jmenuje „drsoň“? Připadá mi to buď sebestředné (použito pro sebe sama), nebo pejorativní (pro někoho jiného)
• Mohou se jednotlivé typy drsoňů křížit? Sám bych se zařadil mezi drsoně turisticko-odílově-fotograficky-kuchařsky-počítačového :)

A jinak mě stránky Shaman.cz ohromily svou validitou, informacemi, ale hlavně tím, že lidé spjatí s přírodou a počítačem zároveň opravdu existují - doposud jsem se pokládal za unikát...

A co mě taky ohromilo, je existence Klubu přátel smaženého sýra (KPSS). Přemýšlím o podání přihlášky...

Podivná čeština

Rozmlouvaje s kamarády, narazil jsem na zajímavé české slovo: nekňuba. Takové slovo (spolu s dalšími) ve mně vyvolává pocit, že existuje i nějaký kňuba. Ovšem to jsem v životě neslyšel.

A jsou i další – nemocný/mocný bych ještě skousnul, nemotorný/motorný už je horší, ale co si mám proboha představit u slov neohrabaný nebo neduživý?

Po třech týdnech...

Tak jsem zpátky. A že jsem se během těch tří týdnů pozastavoval nad celou řadou věcí.

Táborová píseň

Nevím, čím to je, ale na našem táboře můžete od rána do večera slyšet nějakou tu píseň. Ale že nejpopoulárnější bude prozpěvovat si Daddy Cool od Boney M a takové fláky jako Xanadu nebo She's a Maniac, bych si opravdu netipoval. Alespoň, že s druhou polovinou přišla změna v podobě znělky Grand Prix od Accolade, všemožných obměn písní Stará Pivničková od Čechomorů a Noci královny Kristiny od bří Ryvolů…

Červená za „pětku“

Na táboře jsme se mimojiné podívali i na Tiské stěny. Skutečně jedinečná podívaná. Tisá je městečko skládající se pouze z havní ulice, hospod a hotýlků. A když chcete projít stěny po červené značce, začne na vás křičet babka v budce, že prý: „zaplatit vstupné!“. Nebylo nám dost dobře jasné proč, ale vzápěstí se nám dostalo odpovědi, že prý červená značka KČT vede místy stejnou trasou, jako místní naučná stezka a za tu se platí. Říkali jsme si, budiž, zaplatíme. A kolik myslíte, že těch společných úseků obou cest bylo? přibližně 20 metrů. A největší rozčarování? Pokladna na druhé straně skal byla zavřená – vstup zde tudíž zdarma. Doteď si říkám, že jsem si měl trochu zaprudit a požádat babku o ukázání povolení k provozování tohohle pochybného "obchodu". Myslím, že by jí trvalo dost dlouho, než by nějaké vyhrabala. Pokud by vůbec nějaké měla…

Rezervovaná rezervace

Na našich toulkách přírodou jsme se dostali do krásných míst v údolí Kamenice, konkrétně k Dolskému mlýnu. Užívali jsme si koupání v ledové řece a najednou, kde se vzal, tu se vzal (přijel služební toyotou z Jetřichovic) oslovil nás ochranář přírody, že prý se v parku nesmí spát, tábořit a tak podobně. Jako bychom to nevěděli. Pod jeho nátlakem jsme byli nuceni uvařit a přespat ve skautském táboře na křižovatce značených cest asi půl kilometru od mlýna. Také v parku. A mě by zajímalo, proč správa Českosaského Švýcarska tak brojí proti trampům a otrkanějším turistům, když pak povolí skupině 60 dětí a minimálně 15 organizátorů uspořádat si uprostřed jednoho ze čtyř nejchráněnějších území republiky tábor. Když jsem viděl, co všechno Kamenici dělaj a co do ní pouštěj… Ovšem musím podotknout, že k nám byli velice přívětiví a ráno nás nenechali odejít, aniž bychom si do lahví nabrali čaj, který uvařili.

Kdo je vlastně webmaster

Tuhle otázku jsem začínal řešit před pěti lety, kdy jsem uveřejnil svůj první web (když se na něj teď tak dívám, byl to pěknej paskvil…) ale to mi vůbec nevadilo a hrdě jsem se prohlašoval za webmastera. Teď ale už začínám chápat, že je webmaster a webmaster.

Ten první, ten ve fronpagi vyrobí web, přídá k němu pár obrázků z xary a prohlašuje o sobě, že se webovými stránkami zabývá už čtyři měsíce a jde mu to fakt dobře… Pak se možná stará o obsah, ale jak ten obsah vypadá – nulová navigace, chyby v javascriptech – a aby ne, když webmaster nerozezná i a y.

A pak je tu webmaster, který oboru rozumí, web dělá na profesionální úrovni, neživí-li se tím dokonce. A takovému by se měla chtít přiblížit každá duše která dělá někomu reprezentativní stránky. A tak to chci i já a doufám, že se mi to daří.

Před bouří

Dnes, před hodinou sólového zpěvu, jsem se ve městě ocitl těsně před lehkou jarní bouřkou. A zjistil jsem, co takováhle bouřka dokáže udělat s náladou davu. Zmatek. Lidi nevědomky zrychlují, jakoby se snad chtěli někde schovat, nebo co. V dešti který začne padat z černého nebe stačí stát půl minuty a člověk je promočený až na kost.

Jo, a taky by mě zajímalo, proč na mě, osobu oblečenou do tanečních, pořád tak zírali. V zimě to kvádro šlo aspoň schovat pod bundu, ale teď…

Apríl - den jarní únavy

Nevím přesně, čím to je, ale dnešní den byl, a to nejen pro mne, hotovým utrpením. Čtyři a půl hodiny spánku kombinované se změnou času vlezly na mozek snad všem. Dívky chodily po škole nezvykle vyzývavě oblečeny, na angličtině si každý řekl průměrně tři slova, na ZSV jsme hráli společenské hry – konkrétně elektriku…

Otázkou ovšem zůstává, jestli je u mě větší prioritou spánek, nebo zítřejší čtvrtletní práce z matematiky…