Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Kategorie „Musique“

Urinetown: the musical - Open air

Ani nevím, co přesně mě před pár týdny přivedlo k tomu, omílat stále dokola Original Cast Recording muzikálu Urinetown – ale nějakou spojitost s tím, že stejný kus (někdy nazývaný po česku Močohrad) hraje liberecké Divadlo F. X. Šaldy, to určitě mělo.

Po asi třech, čtyřech poslechách jsem začal hledat nejbližší představení – před létem ale vymeteno a program po divadelních prázdninách ještě není. Jako zábavná náhoda pak působily plakáty lákající na Open Air představení tohoto kusu v Lidových sadech. Proč se tam tedy nevypravit, vždyť jen z poslechu člověk všechny zápletky děje rozhodně nepozná.

Pokračování článku…

Konečně opravdové album!

Dočkali jsme se, před dvěma týdny The Real Group vydali další studiové CD, nazvané The Real Album.

Dnes ráno jsem z hecu a ze zvyku vlezl na http://realgroup.se a zjistil, že je nejen pozměněný design stránek, ale taky je venku nové CD. Rozhodl jsem se získat jej co nejdřív – the real shop byla jasná volba. A €10 je v tomto případě uplně za hubičku. Po stažení mě sice lehce rozladilo, že soubory nemají ani pořádné ID3 tagy, ale co, doplnit je bylo otázkou několika desítek vteřin. Také obrázek přebalu desky mohli distributoři k ZIP archivu přidat.

Měl jsem to štěstí, že jsem některé písně slyšel už na århuském festivalu – měl jsem alespoň pár bodů, na které se upnout. Je pravda, že zrovna těch pár písní se stalo hned od prvního poslouchání těmi nejoblíbenějšími. I když jsem během prvního århuského poslechu měl k „Bumblebee“ nebo k „Lifetime Takes a Lifetime to Fullfill“ jisté výhrady (ohledně textu, zejména), z CD jsem z nich nadšený. Ostatně, TRG běžně pro každou skladbu dělají nejméně dvě aranžmá, jedno koncertní a jedno studiové. Dá rozum, že to studiové si může dovolit být složitější a plnější.

Naprosto excelentní jsou na CD jazzová „klasika“ Pass Me The Jazz, takřka standardní jazzovka napsaná na míru vokálnímu kvintetu, stejně jako Minute On Your Lips, country příspěvek Emmy Nilsdotter, nové sopranistky, která nahradila Margaritu Bengston. Osobně je mi Emma (započítám-li Århus) hlasově i osobností sympatičtější, než Margarita.

Minute on Your Lips je unikát, jak již bylo řečeno: „Hledali jsme něco, co jsme ještě nedělali a našli jsme country“. Jakoby zpěváci The Real Group dělali country odjakživa a naprosto se dokázali ztotožnit s dobrem, banjem a bluegrassovým sólem na housle. Fantazie.

The Modern Man je anglicky přezpívaná Man é Man z alba Allt det Bästa, kde je daná skladba v původní švédštině, naživo a publikum se v jisté okamžiky z plna hrdla směje. Nevím, co přesně švédský text znamená, nicméně anglický se alespoň snaží nebýt za původním pozadu, a tak We will smell like a flower/we won't piss in a shower dokazuje, že si Anders Edenroth dokáže hrát s angličtinou stejně, jako se švédštinou.

Pár skladeb je na první poslech plochých, ale rozhodně neškodí a když se do poslechu alba člověk položí, rozhodně z toho rozpoložení nevytrhnou.

Kapitolou samou pro sebe je zvuk alba – hutný, plný a vyšperkovaný od prvního do posledního tónu. Nové album se realgroupákům rozhodně povedlo a já ho za €10 nemůžu než velmi vřele doporučit, pokud vám moderní vokální hudba alespoň něco říká.

Dobře (za)placená procházka

Když do Národního, tak na něco, co má tendenci stát za to. Obsahuje spoilery. Zkráceně – zajděte si tam taky.

Dobře placenou procházku, klasické to dílo Suchého a Šlitra, ND uvádí od dubna 2007. Režie zůstala od filmového zpracování z roku 1966 ve stejných rukou – postaral se o ni Miloš Forman spolu se synem Petrem; Matěj Forman má pak na svědomí scénu.

Jít do Semaforu jsem měl v plánu už dlouho, ale pak jsem objevil toto video:

zjistil data představení a dnes se vydal na to, které se mu obsazením nejvíc podobalo.

Pokračování článku…

Århus Vocal Festival 2009

Poslední dobou narážím na to, že než seberu síly o něčem napsat, vyprchá ze mě nadšení a klesne morál k psaní. U tohohle festivalu je to ale všechno hodně jinak. Nadšení je moc, ale dát dohromady slova, která by to alespoň rámcově popsala dá moc, moc práce.

Pokud nejste ze Skandinávie, musíte počítat s tím, že co se sborového a vokálního hudebního projevu týká, budete nejspíš „100 let za opicema“. Přesně to jsem si uvědomil už u prvních tónů festivalu vokální hudby v dánském Århusu, kam jsme se s pár Akcenty a několika Offbeaty vypravili v posledním prodlouženém víkendu.

Pokračování článku…

Hm... – Plán na zimu

Hm… nám zase o nějaký ten kousek vyrostli a včera v Akropoli pokřtili své třetí (čtvrté) CD.

Poprvé v Akropoli – musím říct, že jsem sál čekal krapet větší pro koncerty, které se tam konávají, ale na koncert Hm… možná až moc velký. Ale což, křest nového CD je jen jednou za čas a větší akce se tak dá prominout :)

Jednoduchá scéna, krom nástrojů a mikrofonů jen veliké plátno v pozadí, kam byla, co jsem pochopil, napůl živě promítána projekce odněkud z „předkulisí“ a staré dveře od vlakového kupé, taktéž s projekcí, tentokrát zadní a na sklo. Hm… se drží koncertní tradice – nic nijak nepřehánět, neplánovat; Osvěžují publikum nevázaným humorem, a dokážou si dělat legraci i ze sebe: „My jsme tak trochu chaotická skupina, takže jsme zapomněli vyvěsit loga našich sponzorů, tak bychom chtěli poprosit Štěpánku, jestli by je nemohla nakreslit na plátno za nás“.

Po několika písničkách přišlo ke křtu. Na podium napochodoval Wabi Daněk, prohlásil „Já si myslim, že jste tu měli mít Plíhala, když děláte takový voloviny“ a CD pokřtil umělým sněhem.

Ulicí tiše smutný jinoch kráčí
jako když dítě parkem vláček vláčí.
Cože mu chybí, copak schází mu?
Jen jedno CD – od Hm… „Plán na zimu“

Celé publikum si s ním a s Hm… zazpívalo Rosu na kolejích. Pak natáh bundu, vyndal cigarety a se slovy „Du domů“ se rozloučil.

Na koncertě zazněly všechny skladby z nového alba Plán na zimu, doplněné několika klasikami a už zmíněnou Rosou – nevím, co bylo toho příčinou, jestli za to mohlo, že jsem stál až u podia, ale přišel mi trochu mdlý zvuk, hlavně co se zpěvů a kytary (obzvlášť té akustické v Mém příběhu) týkalo. Nicméně nálada byla skvělá, a i když na Hm… koncertech radši sedím (a to ještě v menším sále), bylo to příjemné (Ovšem až na úvodní neschopnost personálu Akropole dostatečně rychle odbavovat šatnu).

Plán na zimu

A jak je na tom nové album?

Moc dobře a jsem z něj nadšený. I když od začátku nejsem v případě Hm… uplně fanouškem zhudebňování klasiků, kluci to dělají čím dál líp. Pouštějí se do čím dál náročnějších aranží (fantastická je kombinace flétny a houslí v Inspiraci) a i hudební nápady rostou. A přesto, že melodie jsou chytlavé, stále to není žádné podbízení.

Původní Hm… věci odpovídají popisu Wabiho Daňka – „voloviny“ :) Ale stále platí, že s nápadem a dobře provedené.

Na předchozích albech mi vadí ruchy během písniček (a zejména na krajích), způsobené kabeláží ve studiu nebo kdovíčím, ale všechna čest – toho je Plán na zimu prost.

Plán na zimu si Hm… vydali sami (všechna čest) v nákladu 1500 kusů, má originální obal a rozhodně ho můžu doporučit (ke koupi ;)) všem, kterým styl Hm… aspoň trochu něco říká.

A ještě mi řiká: „Hele, ty tomu nebudeš věřit, ale 80 % toho, o čem se v té písni zpívá, se stalo“

Didn't expect the best

Včerejší koncert KISS byl zhruba přesně takový, jaký jsem ho (ne)čekal.

První fanoušky jsem potkal cestou hned na Opatově v metru. Bylo zajímavé sledovat, jak roste denzita trik, bund a účesů KISS směrem k Českomoravské – na Můstku se to logem jen hemžilo a na Florenci naplnily metro davy „hardcore“ fanoušků, samozřejmě i těch namaskovaných. Bez rozdílu pohlaví a věku, někdy očividně celé rodiny, nejmenšímu „Stanleymu“ mohlo být tak devět…

V hale příliš nabito nebylo; tedy nebylo ve chvíli, kdy jsem přišel. Orlí pohled ze sektoru 401 vypadal tak nějak akorát, na pódiu malé bicí a čtyři mikrofony (které později obsadila předkapela). Celkem zima a nuda, nemaje co dělat jsem obdivoval velikost arény a koukal na plátna, kde nekonečná smyčka ohlašovala další level merchandisingu – Živé dvojCD Alive35 přímo z tohoto večera, k dostání před halou hned po koncertě!

Hala se utěšeně plnila a kolem osmé naběhla (doslova) na pódium mladá a progresivní (sic) kapela Cinder Road – podle Wiki Rock, na mě asi s příliš numetalovým nádechem – chlapcům se nicméně nedala upřít energie, ať už jejich basák vypadal emo sebevíc… Hala se mezitím zaplnila až po střechu. jen pár volných sedadel a volnější prostor vzadu na ploše.

Pokračování článku…

Mp3tag - geniální program na správu audiotéky

Správa alb uložených jako mp3 (nebo wma, flac aj.) není jen správné umístění a pojmenování souboru. Zejména po té, co jsem se zaregistroval na last.fm a vedu si statistiku poslouchané hudby, začal jsem pociťovat potřebu moci lépe spravovat taky id3 tagy. Mp3tag mi šetří hodiny času, protože většinu akcí s tagy lze s jeho pomocí automatizovat.

Metodika

Jak ukládám hudební soubory?

schéma je jednoduché

<interpret>/<album>/<číslo> - <název>

Následující schéma je závazné asi jen z 90%, pokud je třeba mezi číslem a názvem jen mezera, nepřejmenovávám hned všechny skladby.

Pokračování článku…

Chinaski '07 - přeci jen to chlapi ještě nezapomněli

Po nějaké době vydaly Chinaski další studiové album. Chtěl jsem původně říct, že po pěti letech, ale pak jsem si z diskografie připomněl, že tu byl vlastně ještě Musicbar. Nevím přesně, proč, ale šel tak nějak mimo mě, stejně jako další tituly, převážně výběrového a videoformátu. Nové album '07 se kvalitou ale celkem úspěšně zařazuje mezi starší desky (Někam mezi Nanana a Originál).

Na „nula sedmičce“ mě jako první oslovilo hudební podání. Myslím, že lépe udělat mastering, nástrojové obsazení a „hudební nastudování“ asi ani nešlo. Všechno k sobě sedí, nikde není zbytečný sampl navíc, velmi vysoko se vytahla dechová sekce, fascinuje mě kontrabas v Sonetu 147 – Chinaski holt prostě vědí, co si s různými nástroji můžou dovolit a jak je použít (narozdíl od jiných osmičlených rádobymultinás­trojových kapel).

Stylově je to různorodé. Něco připomíná staré Chinaski ještě z dob Rajchrta; z dob, kdy vokály nevypadaly tak, že sólo zpíval Malátný a podpůrné zpěvy Malátný (od tohohle trendu se mi zdá deska naštěstí odbočuje pryč). Něco je podobné „novějším Chinaskám“, něco (konkrétně Basama fousama) mi stylem připomnělo Dana Landu, začátek Zadarmo zase Kabáty :-)

Pokračování článku…

Jan Spálený & ASPM - Zahrada v dešti

Jan Spálený patří k mým oblíbenějším umělcům – proto jsem s radostí uvítal zprávu o vydání nové desky Zahrada v dešti, nechal se třikrát odpálkovat v bontonlandu v Centru Chodov (že prý „Ten nic nového nevydal“) a konečně kýženou placku sehnal až v Liberci, taktéž v bontonlandu.

První nepříjemné překvapení mne čekalo při vložení disku do mechaniky – ze sluchátek se mi totiž ozývalo jen přerývaný tlumený zvuk tuby, nic, co by se dalo poslouchat. Zkusil jsem nagrabovat – výsledek byl ještě horší. Že by nějaká ochrana proti kopírování? Nebo je poškozené médium? Zkontroloval jsem povrch média – bez škrábanců, v pořádku (to, že médium vypadá jako pálené a ne jako lisované, nechám stranou). Vrátil jsem do mechaniky a hle – hraje.

K hudbě

ASPM má netradiční nástrojové obsazení, krom tuby a kornetu vyniká zejména vibrafon (někdy nahrazený marimbou). Z předchozích desek jsem byl zvyklý na skvělé, chytlavé melodie (některé z nich rytmicky pekelně náročné), perfektně hráčsky zvládnuté, doplněné o chraplavý hlas Jana Spáleného, který zpíval texty s poselstvím, s myšlenkou, vtipné, hravé rýmem.

Při prvním poslechu této desky mne zkamala jak melodická, tak textová stránka věci. Melodie mi přišly překombinované, jako od někoho kdo se buď snaží poprvé napsat blues, nebo se zoufale pokouší vymyslet něco nového (zejména skladba Tonda B. III.), ale múza nepřichází (neleze s autory do kutlochu, jak se zpívá v první písni „Mé múze“).

Co se desce nedá upřít, jsou fantastická aranžmá, skvěle zasazená do nástrojového obsazení, s nápadem. Jen zpěvová linka občas Janu Spálenému chraptí až moc, a tam, kde by mohly skoky o sekundu, tercii skvěle doplnit doprovod, tím písničky lehce ztrácejí.

Druhý poslech mi přinesl zalíbení v několika hudebních nápadech. Mám rád desky, které si člověk musí krapet naposlouchat, aby se mu začly líbit. (A tak to zdaleka není u všech, některé se mi nezalíbí, i kdybych je poslouchal stále dokola). Je to jakási známka toho, že mi pak déle vydrží, neoposlouchají se tak rychle… A s každým dalším poslechem se mi deska líbí zas o trochu víc.

Resumé? Na předchozí dvě fantastická alba Jana Spáleného & ASPM Zahrada v dešti nemá. Ztrácí hlavně školáckými texty, ve kterých buď chybí idea, nebo je tak překombinovaná, jako jsou na některých místech melodie. A to mi pak dělá problém ji najít. Jinak ale deska dokáže zaujmout a za předchozími rozhodně nezaostává aranžemi.

Ochrana proti kopírování se nekoná – jen jsem si později uvědomil, že jsem ve winampu povoli 24bit přehrávání a to mi s MP3 jaksi nefungovalo :-)

Zhůvěřilosti dnešní „češtiny“

které slyším a čtu denně a nikdy mi nepřestanou trhat uši. Ať už jsou ÚJČ podloženy, nebo ne.

Mamky skvělé jídlo

Používání druhého pádu podstatného jména místo odpovídajícího tvaru přivlastňovacího zájmena. Mamčino, samozřejmě.

Jak používat správně zájmena (včetně záludných můj×svůj, jež×jenž) se můžete dočíst v článku Dalibora Behúna Hříchy pro šíleného korektora – zaměřeno na zájmena na Intervalu.

Má tolik a tolik let.

Jak, má? Jak může člověk „vlastnit“ roky? Vždycky se přece, aspoň u nás, říkalo? „Je mu tolik a tolik let“. A ještě lépe je to dělat po způsobu Jana Vodňanského ;) :

Používejte raději než nepřesného slova věk nebo stáří mnou doporučené formulace: časová funkce věku neteře nabývá hodnoty n rovná se a za to n vždycky přiřadíme, obvykle v den neteřiných narozenin, další číslo řady přirozených aritmetických čísel. Pozor! Proč říkám přirozených, což jsou ta celá kladná. Jakmile někdo přiřadí zápornou hodnotu, zbytečně se blamuje, kupříkladu výrokem, že jeho neteři je minus deset let, takže se hned vidí, že do toho vůbec nevidí.

Přijdeme „tady“

Ostravština a podobná moravština. Správný tvar je samozřejmě „sem“.

Už dostáváte?

Zrovna dnes jsem byl v KFC a pán za pultem se ptal: „Kdo tady ještě nedostává?“ Dostává co? Co když se chci jen na něco zeptat a nechci nic dostat? „Už dostáváte?“ „Ano, ta slečna co je tu se mnou mi dává několikrát týdně.“ nebo „Ano, od svého šéfa dostávám kapky denodenně.“

Hapka & Horáček - Strážce plamene

Konečně! Dočkal jsem se dalšího alba této mi velmi blízké autorské dvojice. Poslechněte si také jeho tóny a poznejte, jak to vypadá, když se hudba dělá s touhou po dokonalosti, s umem a citem. A né pro peníze, jak je v poslední době tak obvyklé.

Celá řada známých a zvučných jmen. To je první, co „laika“ (rozuměj člověka neznalého stylu pera a klavíru zmíněné autorské dvojice) napadne při poslechu Strážce plamene. Osoby netradiční i „klasické“ – Jarek Nohavica, František Segrado, Tobias Szidi, respektive Jana Kirschner, Dan Landa, Hana Hegerová a nesmí chybět zpěv Petra Hapky… Zvláštní je, že ač prakticky žádná z těchto osobností nevyniká perfektním hlasovým projevem, na druhou stranu byste na české hudební scéně hledali výmluvnější šansoniery a šansonierky – zpěváky, kteří do stylu Hapky s Horáčkem naprosto přesně zapadají.

Už dlouho se mi nestalo, aby mě píseň srazila do kolen. Předposlední byly Versa Est a Duo Seraphim, žádné novinky ;) Před víc než rokem. Teď přišla První noc v novém bytě. Píseň, kterou uvést jako rádiový singl je skoro až kacířsví. Geniální zpěv Jarka Nohavici a Jany Kirschner, neustálé přechody mezi mollovou a durovou tóninou, bezpražcová basová kytara…

Ani ostatní písně nepokulhávají. Přesto, že i já jsem tenkrát kroutil hlavou nad významným oceněním Dana Landy jako zpěváka (myslím, že to byl ten kontroverzní Anděl), nelze popřít, že dvě písně, které na albu zpívá, nemají chybu. Dan totiž je majitelem hlasu, a to ve všech „testovaných“ polohách. Jak nízko, tak vysoko.

Ještě než jsem si album pustil, byla pro mne velmi velku záhadou jména František Segrado a Tobias Szidi. Záhadou zůstali, ale naprosto ohromili umem sdělit poselství písně, a to i přesto, že ten pravý význam písně „Na hotelu v Olomouci“, kterou skvěle interpretovala Tobias Szidi, mi došel až na desátý poslech. Zato Františkova Strážce plamene jsem si zamiloval hned napodruhé.

Škoda jen „Neodolatelné“ v podání Jarka Nohavici, je taková… Pro interpreta až moc nízko posazená, kdyby byla zpívaná o rejstřík výš, asi bych k ní měl taky těžko výhrady.

Zkrátka a dobře – nehledáte-li průměr, a pokud očekáváte od tvůrců hudby víc, než touhu vydělat si peníze, Strážce plamene je ta pravá volba. Geniální interpreti a ještě geniálnější tvůrci. Skvělé pěvecké výkony, nádherné aranže…

Tančící Hitler - tak se dělá muzikál!

Za posledních mnoho let konečně muzikálový skeč, který mě totálně uchvátil.

Dobrá, přiznejme si hned na začátku – není to úplně férový muzikálový skeč, v duchu divadla na divadle je zasazen do filmu Susan Stroman The Producers, natočeného podle opravdové muzikálové předlohy Mela Brookse.

Pokračování článku…

Jaromír Nohavica - Doma

Před několika týdny jsem se stal hrdým majitelem nového CD+DVD Jarka Nohavici – Doma. Záměr napsat o něm článek vznikl ještě před tím, než jsem jej obdržel poštou, leč když jsem si jej poslechl a shlédl, začalo se zdát, že na pořádný článek budou muset názory ještě trochu dozrát. Dnes jsem usoudil, že hrozny názorů již zralejší nebudou – tudíž – zde je.

Když otevíráte obal

Jarek Nohavica se u svých posledních dvou alb uchýlil k papírovým obalům – nakolik byla předposlední deska grafickým skvostem (jak fotografiemi Tona Stana, tak typografickou prací Aleše Najbrta), poslední album obalem pokulhává – obyčejné naoranžovělé/na­fialovělé fotografie doplněné jednoduchým typografickým zpracováním za použití bezpatkového fontu v bílé barvě, která dělá obal ještě obyčejnějším. Přesto, že je obal papírový, média jsou uložena v plastových lůžkách, a tak není až takové nebezpečí, že se poškrábou. Součástí obalu je i dvacetistránkový booklet na křídovém papíře, kde, světe div se, nenajdete texty ani detaily o albu, ale pouze fotografie z koncertu (nutno podotknout nepříliš povedené – přesvětlené již od fotografa/s příliš zvednutým jasem/s příliš viditelným rastrem tisku…), co stránka to jedna píseň. Otevřel jsem ho celkem dvakrát, z toho jednou, když jsem počítal stránky a víckrát tu potřebu asi nepocítím…

Pokračování článku…

Donaha vs. Donaha!

V pondělí jsem měl tu čest shlédnout inscenaci Divadla na Vinohradech – Donaha! – Hru, kterou o pár měsíců dříve uvedlo liberecké divadlo F. X. Šaldy. Muzikál (ano, je to muzikál) jsem viděl i v Liberci, a proto si neodpustím srovnání obou inscenací.

Liberec – Divadlo F. X. Šaldy

Když jsem usedal na sedadlo v Šaldově divadle (první řada), nevěděl jsem, co mám očekávat. V pravdě jsem ani moc nečekal. První takty hereckého zpěvu byly utrpením – Přeci jen – herci F. X. Šaldy jsou více herci, než zpěváci. Jakmile ovšem nastoupili na scénu zpívající hosté, hudební úroveň se rapidně pozvedla – Role Dave Bukatinského i Malcolma McGregora (oba herci jako hosté) byly zazpívány s takovým umem a vervou, že mi z toho běhal mráz po zádech. Režie Jána Ďurovčíka vedlo představení rychle kupředu a podtrhla přesně ty momenty, které to potřebovaly. To způsobovalo u diváků i dlouhotrvající záchvaty smíchu.

Pokračování článku…

The Real Group - In the Middle Of Life

České národní povědomí o švédských vokálních souborech asi nebude nic moc. Proto taky většina z vás nebude znát kvintet The Real Group, který nedávno vydal svou novou desku – In The Middle Of Life.

S The Real Group jsem se seznámil před nástupem do Akcentu – konkrétně s hitem Chili Con Carne, o kterém jsem už určitě psal, a který můžete slyšet i od Akcentu. Deska „Nothing but The Real Group“, na které Chili je, se mi zas tak silná nezdá – vypalovačky jsou tam dvě, tři, a zbytek jsou pomalé, skoro až unylé fláky, s malou pestrostí aranží.

Zato In The Middle Of Life je jiná. Vokalisti opustili zažité schéma „a capella, sem tam beatový podkládek“ a do svých písní (všechny skladby jsou původní) namontovali elektrické kytary, baskytaru, sem tam klávesy a opravdové bicí. Zároveň existují (na internetu) aranže čistě pro sborovou úpravu.

Na ItMoL je parádní, že ani pomalé písně netrpí unylostí, nebo aranžemi bez nápadu. Skvělá je (i pro velké použití nástrojů) úvodní Prime Time Blues. Fantastický kus tenora Anderse Edenrotha jsou pomalé, mollové Words, nebo rychlá The Grass Grows Greener s geniálním basovým (vokálním) sólem a beatboxovým doprovodem. A co teprve geniální vokálová Gøta! Nelekejte se názvu, je kompletně bez textu – a i kdyby byla švédsky, poslouchala by se určitě skvěle. Švédština je totiž na hudbu skvělý jazyk, a o to víc v podání The Real Group.

Jediná nevýhoda Real Group je ta, že se jejich alba VELMI těžko shání. Jak v českých obchodech, tak na P2P sítích. A to je škoda, protože by mohli být tahounem a iniciátorem vzniku podobných, českých sborů. Máme jen 4TET a to je zoufale málo.

O ztrátě hudebního vkusu

Čas od času poslouchám v kabinětě u Tučňáka rádio. V místní hitparádě se objevuje i jedna víceméně známá píseň.

Řeč je o titulní písni seriálu „On je žena“, který mě nechává zcela chladným - Mat dámou. V rádiu jsem zaslechl vždy jen několik slabik refrénu - …hůl nad tebou zlámou… - a nějak se nemohl dostal k tomu, píseň slyšet celou - interpret (Martina Balogová) byl pro mě dostatečným lákadlem. Jakmile jsem ale tu možnost měl, začal jsem toho litovat.

Co by se dalo čekat od písně na zakázku - mecenášům se asi moc hluboko do kapsy sahat nechtělo a tak hudebníky nahradili syntetizátory a klávesami. Text je, lidově řečeno o ničem. Plytkost, bídná rytmizace… Pominu-li fakt, že Martina Balogová má vynikající hlas, ani v téhle oblasi si u mě píseň reputaci nespravila - nejen, že na začátku je půl minuty nesnesitelného ou jé ou jé s příšernou českou dikcí a rádobyozdobami, ale hlasové obsazení skladby vypadá asi takto: sólo: Balogová, první vokál: Balogová, druhý vokál: Balogová… a tak dále.

Nehlásím, že nemohou vznikat slabší písně. Ale co, pro Boha, drží Mat dámou už tři týdny na hitparádním stupni vítězů (třetí místo, RCL)?

Došel jsem k názoru, že jedna velká lidská „slabost“ je přizpůsobivost a tendence přejímání cizích názorů. Při dnešní síle médií stačí rvát do lidí cokoli, lidi si řeknou: „Jo, to je známý, hrajou to v rádiu, to musí bejt dobrý“. A potencionální hlasující máme na světě.

Smutným faktem zůstává, že to neplatí jen pro písničky v hitparádách (které se dají přepnout), ale i v reklamě, politice, zkrátka všude. Jak jsem zaslechl na jednom ze seminářů dějin umění:

Musíte se nabušit informacemi co nejvíc, potom nebude tak jednoduché vás přechytračit.

Pocta Zuzaně Navarové

Jak již poznamenala Gagí u komentářů k nejlepší písni, dnes v ranních hodinách podlehla rakovině jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček, Zuzana Navarová.

Celá její tvorba pro mě byla modlou, ať už s Nerezem, s KOA nebo na Plíhalově Nebe počká. Svět (a smrt hlavně) je krutý, když si uvědomím, že Zagorka a Nedvědi zpívaj' furt dál…

Nejlepší píseň ever!

Občas si tak říkám, že určovat nejlepčí píseň, která kdy byla napsána, je blbost. A když se nad tim zamyslim, mám pravdu. Každý totiž má jiné gusto a má svou „nej“. Proto taky razím teorii že není špatná hudba a dobrá hudba, ale jen hudba, která se líbí, nebo nelíbí…

Péťa „Pif“ Houška mi tvrdil, že nejlepší je Nothing Else Matters. Kdokoli jiný může mít oblíbenou jakoukoli jinou. Já jsem se dlouho zdráhal určovat, ale jak tak poslouchám KISS, tak je mi jasný, že „moje Nejlepší“ je I Still Love You. S touhle písní vydržím ještě dlouho, a jestli bude mít pořád stejnej podtext, kterej má teď, tak to potěš…

A jaká je vaše nej?

Rage a Ebeni? Cože?

Poslouchám abum skupiny Rage (neplést s Rage Against the Machine) In Vain (live) z roku 1998. A jak se tak rozjíždí předehra písně Incomplete, melodické cello housle s parádním klavírem a houslemi, najednou slyším hudbu Bří Ebenů

Ne snad melodií, šance, že by jedni od druhých opisovali je hrozně malá. Ale stylem. Cosi v klavíru je v obou tělesech stejně příjemně a snesitelně disharmonické. Ale je potřeba dodat, hlas Peavy Wagnera se od hlasu Marka Ebena dost radikálně liší a Rage volí místo dechů raději smyčce.

Jinak jsem rád za to, že díky Sudovi Rage mám. Je to příjemný mix Rocku, metalu a bří Ebenů ;) Obzlášť živé, unplugged skladby…

Tak. A teď abych kvůli hudebnímu výlevu sháněl příspěvek do fotoblogu...

A co já posluchám za muziku?

Poslední dobou (možná trochu více poslední) se na blozích roztrhl pytel s články o tom, co kdo poslouchá za hudbu. Ať už jde o Pixyho, Arthura Denta, nebo White Doga.

Můj seznam by obsahoval spoustu autorů oblíbených človíčky uvedenými výše. Ale, protože, stejně tak, jak píše Arthur, je můj hudební vkus těžko zařadtelný, vyjmenuju spíš to, co se mi nelíbí, nebo to, co nesnáším.

Nemám rád všechno od disca výš. Všechny ty techna, trance, elektronika mi rve uši. Mám rád rock i metal, ale končím u Iron Maiden, možná Nightwish. Nic tvrdšího nemusím, ni Pantheru, ni Dimmu Borgir. Nemám rád českou dechovku, narozdíl od dechovky balkánské (ale můžu lidovky i sprostonárodní písně, to jo). A nakonec - většina popu je pro mne dost plytká, nemám rádsnáším chlapecké kapely podobné Luneticům, Back Street Boys ap. A taky nemám rád punk (snad jsem ten styl odhad' dobře) kapel typu Blink 182 nebo Greenday.

A co mám opravdu rád? Hm..., Traband, Jarret, Oldfielda, Kiss, Iron Maiden, jazzové standardy, Norah Jones a spoustu, velkou spoustu dalších.

Karel Plíhal - Nebe počká

Po bezmála roce čekání se nám, „Plíhalářům“, konečně dostalo do ruky nové CD s texty Josefa Kainara „Nebe počká“. Pokusím se teď shrnout, jaké je.

Třiadvacet skladeb věru není málo. Nutno zmínit, že čtyři skladby nejsou nové, jedná se o rearanžované kousky z dřívějška (Děvče mi usnulo, Bázlivá, Imperial Blues, Diga diga do). A v tom tkví jediná slabina desky. Aranže jsou totiž mdlé, pomalé a proti předchozím o poznání slabší (ale možná je to jen ve zvyku). Naštěstí se přes to u čtyř skladeb z třiadvaceti dá celkem snadno přenést.

Ovšem ostatní skladby - to opravdu stojí za to. V aranžích se Karel Plíhal držel zkrátka, nezaslechnete jiný nástroj než kytaru (kombinace akustická/elektrická), ale bluesové rytmy jsou zato zvládnuté na jedničku. Je-li Karel opravdu samouk, může mu leckdo závidět (…no, to může i pokud samoukem není).

Vokály si, spolu s Karlem, vzala „na triko“ Zuzana Navarová, fantastická zpěvačka někdejšího Nerezu.

Album jako celek je vyvážené, na většinu skladeb jsem si sice musel „zvyknout“, ale teď mi minimálně jednou za den některá z nich zazní v hlavě. Doporučuji pro milovníky blues, Kainara, Plíhala nebo Navarové:) A pro informaci - cena se pohybuje okolo 300,- Kč

Rozhovor s K. P. o desce si můžete přečíst na idnes.

Trojkoncert

Až se zas někdy vydám na koncert začínajících kapel, abych si zvednul hudební sebevědomí, radši mi někdo rovnou vražte.

Ano, dnešní (vlastně už včerejší) koncert kapel Sicky Sock, Vyblitá svačina a Just4Fun/k/ (díky, Fári) mi totiž moje sebevědomí podrazil takovým způsobem, že se z toho budu vzpamatovávat ještě dlouho.

Trojice Sicky Sock (Přemek Bureš, Pepa Jelínek a Petr „Klokan“ Besta s nástroji kytara; zpěv; djembe,shaker) mě osobně překvapila vtipem, přestože jí občas vypadl text, nebo doprovod. (Nejen) devítisloková píseň (na koncertě zazněly sloky čtyři) o tělocviku rozchechtala celý sál Experimentálního studia.

Vyblitá svačina mě nepřekvapila ani nezklamala. Kluci ohlásili, že tento koncert je v současné sestavě jejich poslední a snad proto se za zvuku Ríšovy kytary a Honzova polorapu vytvořil před podiem kotel čítající dobrých pětadvacet lidí.

Ale, říká se, to nejlepší na konec. Poslední skupina mě ohromila nejvíc, a to Bernýho (díky, Fári) kytarou, Přeceho basou ale hlavně skvělými vokály mé dobré kamarádky Yanky (s otevřenými ústy jsem zíral na výkon připomínající na jedné straně Norah Jones a Sinéad O Connor na straně druhé). Jen ty jamy na konci už mi přišly únavné.

A jako přídavek jsem po koncertu zašel na sraz účinkujících muzikálu Šachy, kde na mne padla obvyklá nostalgie a touha třeba si ten muzikál někdy ještě jednou zahrát.

P.S.: Fotky z koncertu můžete najít i v galerii pojmenované (může se zdát neoriginální) Trojkoncert.

Chili Con Carne a la Akcent

Asi se ptáte, proč je příspěvek s „jídelním“ názvem v hudební kategorii. Jednoduše. Protože se jedná o písničku. Zpívá se v ní, jak připravit chili con carne (…don't forget, don't forget | the mexican spices…) a fascinuje mě ze dvou, vlastně tří důvodů:

1. Recept v písní znám už jen jeden, a to Plíhalovu Cibulovou omeletu
2. Aranžmá „Chili Con Carne“, které poslouchám, je naprosto úžasné. Real Group - pět hlasů a capella.
3. Jestli všechno půjde tak, jak by mělo, budu stejnou píseň ve velmi podobném aranžmá zpívat s libereckým sborem Akcent

Snad mi to vyjde.

Děsivá hudba

Dostal se mi pod ruku (a do beden) koncert Paula McCartneyho z New Yorku – obdoba toho nedělního pražského – a musím říct, že se mu to, broukovi, zatraceně povedlo. Nejen že bubeník Paulovy skupiny je řízek, kterého jsem neviděl (samozřejmě v dobrém slova smyslu), ale aranže jsou fajn, výběr písní super atd...

Ale – připadám si teď trochu jako Franta Černý v roku ďábla. Začínám se těch písní z Paulova koncertu pomalu ale jistě bát. Michelle ještě jde, s Lady Madonnou je to horší a Hello Goodbye už nemůžu bez pořádnýho mrazu na zádech ani slyšet…

Mám holt jazz jako drogu

Právě jsem se vrátil z konceru „Polský jazz v ZUŠ“, kde vystoupily nejen všechny tři jazzové soubory liberecké ZUŠ, ale i polský bigband z Boleslawic.

Ne­čekal jsem od hostů nic, a o to více mě celá akce překvapila. Nejenže mi neustále běhal mráz po zádech z úchvatných skladeb bigbandu ZUŠ, ale také jsem byl ohromen atmosférou, která v sále vládla.
Boleslawice přidávaly čtyři skladby (před každou z nich už se měli k odchodu) a na poslední dvě se pod pódiem dokonce utvořil „kotel“…
Jazzový národ, to je věc a já mám hned o 200% lepší náladu…

Kdyby se jen netleskalo do rytmu…