Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Kategorie „Sobě pro radost“

Kam se poděl „desing“?

Pozdě, ale přece, jsem se zapojil do akce jménem CSS Naked Day a odhalil tak na dnešek všem návštěvníkům, jak vypadá tento web bez CSS stylopisu. A vypadá tak, jak by měl (jen ještě v pauze na oběd přidělám odkaz „Přeskočit k navigaci“ ;) )

Celá akce zabrala pár sekund, stačilo zakomentovat dva řádky kódu.

Rachtění 2006

Pozvali mě, jestli nechci jet o prázdninách na prodloužený týden na plachetnici do Chorvatska. Neváhal jsem – společnost měla být víc než uspokojující. A proč Rachtění? „U nás“ na Ratabu máme ve zvyku cpát na začátek Ra- i tam, kde to sedí daleko méně ;)

Přípravy (horečné)

Na lodi je třeba kapitán. Toho se „ujal“ (působil i jako duchovní otec celé akce) Tomáš „Loony“ Jakoubek, který nás všechny potenciální námořníky už od ledna bombardoval e-maily s více, či méně podrobnými informacemi o tom, jak to na lodi chodí, co kolik bude stát, co se smí a co se nesmí, a zajišťoval vše potřebné ohledně zapůjčení lodi od chaterové společnosti.

Pokračování článku…

Trochu jiný styl života

Poslední týden jsem strávil na běžkách (a) pod stanem, jako už tolikrát. Krom spousta dalších příhod se nám ale stala jediná, která mě zas tak trochu vytrhla z monotónního dění kolem nás.

Objížděli jsme (v Bílých Karpatech) vrch Lokov – na mapě u značky obrázky lyžaře, v reálu smrky přes cestu, na běžkách žádný med. Jedna z těch mých byla navíc zlomená kus za patou, což mi postup ještě zhoršovalo. Klel jsem v duchu, těšil se na oběd, který jsem si vytyčil jako vhodný čas pro přešroubování vázání na náhradní lyži, kterou Prcek táhl s sebou z Liberce. Při sjezdu těsně před rozcestníkem jsem se navíc vysekal a to mi na náladě taky nepřidalo.

U rozcestníku jsem se snažil vyndat lyži z vázání – neúspěšně. Z mého snažení mě vytrhl příjezd muže na koni. Čekali jsme, že jen tak projede, ale dal se s námi do řeči. Že prý tu žije nedlouho (od května?), práci nemá, stačí mu, co dá pole… Povídal, že jezdil dlouho po Krkonoších a že zná v Ondřejově, nebo jak se ta vesnice na sever od Liberce jmenuje nějakého kováře Kubu (ten tam opravdu je). Tak abychom ho prý pozdravovali, od Havrana. Pak se zeptal, jestli nechceme trochu mléka. Ferdyš kývl.

Házeli jsme po sobě s ostatními útrpné pohledy – to se máme trmácet někam mimo trasu z kopce jenom kvůli mlíku? Navíc – při pohledu na Havrana jsme si dost dobře dovedli představit jeho statek – špína a tak dále. Dvorek chalupy tomu nasvědčoval, střecha vypadala děravě, ale když jsme vešli dovnitř…

V celkem útulně zařízené jizbě se kolem plotny otáčela mladá žena a před vchodem postával dětský kočárek (který rozhodně nevypadal nijak staře ani levně). Havran nás posadil okolo stolu a rozlil mléko. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že je to dobrodruh, který žil dřív v paneláku, je vyučeným chovatelem a rozhodně není žádný vidlák – v okně se povaloval mobilní telefon, v síni byla světla kupovaná snad v OBI a v rohu stála (v zimě nepoužívaná) automatická pračka. Než jsme se nadáli, byly před námi na stole brambory, tvaroh, brokolicové placky… Nabídli jsme si, po naléhání Havrana i jeho ženy, ale když si nabídne devět lidí, moc toho nezbyde… Cítili jsme se trapně. Nabídli jsme tedy alespoň devět párů rukou k výpomoci.

Odpoledne jsme tak strávili taháním sena z 200 metrů vzdáleného stohu. Bylo jasné, že o moc dál už nepojedeme, a tak jsme rádi přijali nabídku vyspat se na seně. Mezitím se probudilo dítě v kočárku – 14měsíční dcerka Kristýnka. Oba manželé vypadali rádi, že mají nějakou tu společnost, a večer uplynul za zpěvu (a hraní na nenaladitelnou kytárku) a vaření večeře.

Noc na seně byla příjemná (poprvé nezáblo odspodu) i přesto, že pod námi spadl strop stáje o metr – stavitelství na česko-slovenském pohraničí asi nebylo nej. Žádný um sudetských Němců… Ráno Havran zapřáhl saně a vyvezl nám batohy zpět na červenou značku (!). Opět nám bylo tak trochu trapně. Havran byl ale rád, že nás potkal a také nevycházel z údivu, že pořád existují lidé, co si v zimě vyjedou jen tak pod stany (však večer taky pořád naléhal na ženu, aby postavili tepee, nebo šli spát aspoň na seno, ale nedivím se, že jí se moc nechtělo, v sedmém měsíci ;) )

Zkrátka, nikdy bych neřekl, že za srdečností a pohostinností (ale zároveň i inteligencí, žádnou vidlačinou), stačí jet do Bílých Karpat a člověk se nemusí tahat nikam na Ukrajinu nebo do Rumunska. A co vede člověka přestěhovat se do hor z panelákového bytu…

Imprese

Galerie Rudolfinum připravila na poslední dva měsíce roku 2005 a osm dní ledna nového roku výstavu s ne zcela přiléhavým názvem Imprese

Původně jsem se na Impresi chtěl podívat kvůli fotografiím vážek Dana Bárty (ten člověk umí v umění snad všechno). Padesát korun na průkazku ISIC je cena vskutku lidová, na pražskou galerii a ještě v centru. Odložil jsem bundu do šatny a prošel do tří sálů dolního patra výstavy.

První pocit? Nic moc. Čmáranice, skici, Bártovy vážky na tiskách velikost 4×5 cm… Tři sály mě neohromily prakticky ničím, krom dalších známých jmen (jako např. Milan Cais) a několika conceptual arty skvělé flashové hry Samorost, ke které se ještě dostanu. No – ještě mi zbývá horní patro, ale jestli bude ve stejném duchu jako to spodní…

První sál horního patra překonal moje představy. Návrhy a skici spodního patra zde jsou převedeny do mnohonásobně většich rozměrů (s šestimetrovou světlou výškou místností si to Rudolfinum může dovolit). Od Caisových fackovacích panáků a ohromného amerického astronauta nabodnutého na obelisk, přes fotorealistické umění Ivany Lomové až po zvětšeniny vážek Dana Bárty (konečně!) Do toho všecho hraje značně depresivní hudba z futuristických reproduktorů od Jaroslava Kozy.

Co mě ale zaujalo nejvíc, byl skvělý design sedaček s notebooky, na kterých běží „výstavní“ verze hry Samorost (v druhé verzi). Sedačky jsou (přes to, že na to nevypadají) velmi pohodlné, doladělé do všech detailů a hra Samorost jedna z nejhezčích „flashovek“, které jsem kdy viděl. Jejím autorem je Jakub Dvorský, absolvent Pražské VŠUP. První kapitola hry je zdarma dostupná a hratelná na webu, druhou si můžete zakoupit.

Celkově mě Imprese nadchla. Její návštěvu můžu jen doporučit, ale musíte si pospíšit – konec vystavování je bohužel už v neděli (osmého ledna).

Finwí fotoblog

Trochu jsem pracoval. A po týdnu, dvou, nebo třech jsem dokončil (v rámci) nový „projekt“ – Finwí fotoblog.

Proč vlastní samostatný fotoblog? Protože mi současná šířka fotek (430px) nestačí. Protože se mi doma kupí fotky, které publikuji vždy až s odstupen tří textových příspěvků. A konečně – protože jsem se potřeboval na něčem naučit GNU gettext a tak trochu prohloubit znalost OOP.

Jak to bude s fotkami rozdělené? Všechny, ale všechny každopádně uvidíte na fotoblogu. Ty nejlepčí (nebo ty na které to vyjde) dám i sem, protože text oddělený obrázky vypadá zkrátka líp…

Takže ještě jednou: http://fotoblog.finwe.info

Україна - zážitků na roky dopředu

Už je to nějaký ten pátek, co s oddílem pořádáme expedice do krajin cizích, nečeských. Bývala to Karélie, Kavkaz, Egypt, Maroko, Nepál; V poslední době saháme (převážně kvůli tomu, že je to podstatně levnější) po východních krajích – Rumunské Karpaty, delta Dunaje. Letos jsme se rozhodli pro Karpaty ukrajinské, spolu s Koločavou, domovem Olbrachtova (a Uhdeho/Štědroňova) Nikoly Šuhaje loupežníka.

Poznámka: kompletní fotogalerii si, jak jste možná již poznali, můžete prohlédnout na webu T. O. Kletr

Prašná cesta do Solotvina

aneb „Nasolit se na začátku výpravy není tak špatný nápad“

Nevím přesně, proč jsme se na Ukrajinu nevypravili vlakem – snad proto, že čtrnáctimístným autobusem s ukrajinským řidičem Vasilem (a několika dělníky, vracejícími se domů) cesta rychleji uteče a člověk vyprodukuje více adrenalinu. Už jen fakt, že Vasil po celých čtyřiadvacet hodin nespal a vše bez problémů odřídil. Ostatní Ukrajinci se mezitím starali o nás – koupili nám meloun a horlivě nabízeli vodku, kterou sami konzumovali již z Liberce.

Během cesty se Ferdyš, jak má ve zvyku, s Vasilem skamarádil a zařídil nám okružní jízdu po karpatském podhůří – konkrétně do solných dolů v Solotvinu. Problém byl v tom, že Vasil rozvážel Ukrajince do jejich domovů a pak už bylo na cestu pozdě. Vyhodil nás tedy (o půlnoci) kus od své domácí vsi, my rozbili tábor a domluvili se s ním na devátou hodinu dalšího dne.

Pokračování článku…

Sin City

O Sin City už delší dobu slýchávám jen slova chvály. Taky se mi nedávno poštěstilo ho shlédnout, a musím se přiznat, že k němu rozhodně nemůžu zaujmout postoj: Nejlepší filmový počin roku.

Je pravdou, že zpracování filmu je unikátní. Samá černobílá, jen tu zvýrazněné rty červenou, tam oči zelenou, tu kůže padoucha ohavně světélkující žlutou. „Divně“ se chová i krev, která je na světlých místech (hrdinova košile, tvář asiatky s mečem) tmavá a na místech tmavých bílá – zajímavý způsob, jak jí zvýraznit. Navíc se sem tam objeví jen černo-bílé obrysy známé z komiksových zpracování. Počítače tu hrály nemalou roli a na výsledku je vidět (a má být vidět) to, že předlohou je komiks. To je ale na jiných místech spíše na škodu.

Celý film tvoří tři příběhy, které se potkají jen na jednom místě – v hospodě, kde se Jessica Alba jako Nancy zrovna předvádí s lasem na pódiu. Celé propojení tří příběhů spočívá v pouhém setkání hlavních postav, aniž by ty spolu nějak komunikovaly. Více než polovinu mluveného slova zabírají vnitřní dialogy hlavních protagonistů – dokážu si představit bublinu v komiksu, ale u třetího příběhu už mě to začínalo nudit.

Příběh jako takový (a to u všech tří ministory) je taky komiksový – vzhledem k tomu, že na stránkách komiksového sešitu se těžko zabíhá do větších podrobností – všechno je pak tak přímočaré, že už snad ani více být nemůže (tu mord, honička, mučení, mord, mučení, honička, polibek a tak stále dokola).

Sečteno a podtrženo, zpracování nové a nevšedně komiksové, příběh přímočarý, nenutí k přemýšlení – až na ten malý detail, že se ve filmu vyskytuje takové množstní postav, ve kterých se snadno ztrácí. Ale Eliah Wood jako tichá vraždící stvůra mě pobavil (tím spíš, že není nijak namaskován, vypadá jako obyčejný dvacátník ve svetru a brýlích)

Harry Potter and the Half-Blood Prince

Když já si vzpomenu, jak jsem na HP před dvěma lety nadával… Předevčírem jsem ale dočetl jeho šestý díl, „Harry Potter a Princ poloviční krve“ a ten mě opět utvrdil v tom, že J. K. Rowling psát umí a celý příběh HP je zatraceně napínavě vymyšlen.

Upozornění! Následující text bude obsahovat spoilery – nechcete-li se dozvědět, kdo s kým bude chodit, kdo se obrátí na temnou stranu a ktrerá z hlavních postav umře, nepřejíždějte vyznačená místa myší a nelezte sem přes nic, co nepodporuje CSS ;-)

To, co mě na díle JKR udivuje nejvíc je to, že napínavost a rozsáhlost HP série se stále zvyšuje. Zatímco závěr pátého dílu je akční, pro závěr dílu šestého mě nenapadá jiné slovo, než overwhelming.<spoiler>To, že Snape přejde na temnou stranu se očekávat dalo, ale že při tom zabije Brumbála a jeho smrt není vykoupená nalezením jednoho z kousků Voldemortovy duše mi přijde už trochu moc.</spoiler> Posledních 100 stránek knížky jsem četl jedním dechem, od šesti do čtvrt na jednu.

Dalším plusem je jazyk. Přestože český překlad nevyšel, nedělalo mi problém prokousat se knížkou (a nejen touhle, i ostatními) v angličtině. Děj se dá, i s drobnými nuancemi, pochopit, problémy mi dělaly jen slovesa grimas (shrugged, grinned, groaned ap.)

Dobře se vyvíjejí i postavy - trojici hlavních hrdinů mám pořád za malé ňoumy, ale ono jim je sedmnáct, myslí jim to a dokonce se i párují <spoiler>Ron s Levandulí Brownovou (a posléze to vypadá, že přeci jen Hermiona) a Harry s Ginny (!)</spoiler>

A abych našel i nějaká negativa

• na to, co se okolo Harryho točí mi ta jeho publicita přijde dost malá
• Hlavní akce přijde vždycky až na konci školního roku, nikdy na začátku

Závěr HP&HBP je tak silný, napínavý a nedokončený, že už se teď nemůžu dočkat sedmičky ;-)

Ohlédnutí 2005 - očima moderátora

Máme za sebou organizaci třetího ročníku veselice s názvem „Ohlédnutí“. Jak se to letošní lišilo od předchozích?

Ohlédnutí první jsem neprožíval. Tedy – prožíval, ale ne tak intenzivně. Spolupráce kabinetu informatiky s kabinetem Vv tenkrát ještě neskřípala, na přípravě se podílelo mnohem více lidí. Já se držel kamery a do ničeho moc nekafral. Od prvního Ohlédnutí jsme všichni urazili kus cesty. Nejen já, jako moderátor, ale i technika, střihačské umění, kraviny při tvorbě znělky…

Pokračování článku…

Chile - ESI 2005

Jak napovídá titulek prvního postu na deníku „Esi 2005 – Chile“, Za pět dní se vydáváme do Jižní Ameriky. Vy z vás, kdo nebudete v prvních 12 dnech prázdnin odříznuti od internetu tam budete moci nalézt informace a fotografie z našeho pobytu na místě.

Jak se asi ještě objeví i na http://chile.fin­we.info, jedeme, stejně jako před dvěma lety do Moskvy, Vystavovat porojekty na výstavu mládežnických projektů na mezinárodní výstavu ESI – Expo scientfique international.

A - máme to za sebou

Tak – po čtyřech dnech peripetií, nervů, rozklepaných kolen (vlastních i těch patřících drahým polovičkám) to máme za sebou. Tedy maturitu.

Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu člověk neví, do čeho píchnout, na druhou stranu toho volného času zas až tolik není. Ale vezmu to hezky všechno popořádku, od posledního zvonění po včerejší čtvrteční ukončení.

Pátek nás přivítal nevlídně; Už okolo tři čtvertě na šest jsme stepovali před školou, abychom se na příchozí řádně připravili. Od třídního jsme sice měli pokyn „nežebrat“, že prý to vypadá blbě (a ono asi jo), ale odolejte, když vám studenti podobných taškařic znalí, spolu s mnohými profesory, peníze sami nabízejí. Řetěz obou oktáv se táhl od mostu až ke vchodu a obsahoval celou řadu povolání – od vojáků přes lékaře až po Achillea a bezdomovce. Jak jsme záhy zjistili, přitahovali jsme pozornost nejen kolemjdoucích, ale i lidí ze školy – okna budovy vedle a nad vchodem byla celou dobu plná zvídavých obličejů, to se snad ještě nikdy nedělo, alespoň co si (matně) pamatujeme. Rozloučení před svaťákem probíhalo také výtečně. Sešlo se nás ca 20 z 25, pokecali jsme, zajásali nad výtěžkem ranního snažení a okolo desáté se rozběhli po domovech, začít se taky trochu učit.

Pokračování článku…

Pocit z dobře vykonané práce

V posledních několika dnech se mi i dařilo

Míříme vesele k maturitě, a s ní jsou spojeny i takové veselice, jako je výroba tabla, nebo příprava posledního zvonění. Na našem tablu jsem se (neskromně) lvím podílem účastnil a kromě pochval těch, co ho viděli ve výloze Fryčova knihkupectví mě potěšil i článek LD – článek, který vyšel tento týden.

Začal jsem se rozkoukávat v systému Texy!, a díky jemu (jí?) se dozvěděl o zvýrazňovači syntaxe FSHL (jehož náhled můžete vidět i v minulém příspěvku). Líbí se mi, dobře se mi s nimi pracuje, jen u FSHL mi chyběla gramatika SQL. Tak jsem si ji po několika náhledech do kódu napsal. Mj. jsem ji i poslal autorovi a ten ji překvapivě rychle přidal do nové release.

A poslední věcí, která mi udělala radost, je maturitní písemka z češtiny – za jedna, pořád tomu nevěřím…

Už jen tu maturitu a budu, jak říká Kubula strašně moc happy people (upřímnoúšklebník)

Tak je mi rok

Kybyste si náhodou mysleli, že tahl zpráva je Apríl, není. Spíš real …napsaný to tak nevyzní…

Když jsem před rokem psal první příspěvek tohohle plátku, ani jsem nepředpokládal, že bych v psaní vydržel tak dlouho.

Je sice pravda, že poslední dobou to tu mírně zanedbávám, ale budu se snažit to napravit, přinejhorším se tu z toho stane fotoblog-only;)

Osobní praylist nejen letošního jara

Udělal jsem si seznam filmů, knih a her, na které velmi netrpělivě čekám.

• X-men 3 (2006)
• Harry Poter and the Goblet of Fire
• Harry Potter and the Half Blooded Prince (16. května)
• Hitchhiker's Guide to the Galaxy (29. duben)
• Worms 4: Mayhem (květen 2005)
• Stronghold 2 (jaro)

Co se dá dělat o jarních prázdninách

Asi měsíc před vánoci jsem dostal od rodiny nabídku jet o jarkách na čtyři dny sjezdovat na Dachstein. Protože se taková nabídka neodmítá, neměl jsem s rozhodováním problémy, sjezdovky nechal bráchovi a nejel jsem. Vždyť o jarních prázdninách pořádá Kletr každoročně přechod některého z českých pohoří. Letos jsme se vydali k Lipnu a poté do Novohradských hor. V čem to spočívá a jaké to letos bylo?

Ve čtvrtek a v pátek jsme do batohů zabalili stany, kotle, jídlo, oblečení, polní lopaty, vařiče a spoustu dalších nezbytností, v sobotu si přivstali, popadli batoh a běžky a před čtvrtou hodinou už stepovali na nádraží ČD, kde byl sraz. Sešlo se nás osm, oproti počtu, na který jsme zvyklí méně než polovina. Cesta osobními vlaky (kvůlivá tisícové úspoře za jízdenky SONE+) uběhla svižně a po necelých jedenácti hodinách jsme vystoupili v Nové Peci, kde jsme skončili vloni, po přechodu Šumavy.

Pokračování článku…

Vrací se Brouk a Babka!

Po několika dnech chození okolo plátěným plotem obestavěné budovy OD Jiskra v Pražské ulici jsem se dozvěděl, jak se věci mají. A je to docela potěšující.

Vybavujete si tu horu skla pod prolukou u restaurace Salamander? Kolik lidí jsem slyšel říkat, že „by bylo lepší to zbourat, jen to to tu hyzdí…“ Chyba lávky! Budova OD Jiskra, Dříve „Brouk a Babka“, je státem chráněná funkcionalistická památka.

Projektovaná architektem Janem Gillarem v roce 1936, prošla poslední opravou v roce 1988. Od té doby jen chátrá a já už si skoro nepamatuju, kdy jsem tam byl naposledy něco koupit (ano, byl jsem tam, v galanterii). Teď ale vlastník budovy, společnost Severocentrum, začal zchátralý OD opravovat. Ve spodním patře bude prý sportovní velkoobchod (v BF vedle budou mít radost,) a ve vyšších patrech budou kanceláře a luxusní „atypické bytové jednotky”. Za opravu budovy dá Severocentrum 25 mil. Kč (podle mne i architektů - jednoho mám v rodině - částka směšnš malá, tedy alespoň na celkovou rekonstrukci).

A terno největší - OD změní jméno. Bude se jmenovat stejně, jako ve svých začátcích, a to podle majitelů - „Brouk a Babka“.

Bang!

Jeden ze způsobů, jak trávit volný čas na místě, kde není televize, počítač, ale nejen tam.

Bang! je hra karetní, pro 4–9 hráčů (pravidla udávají 2–8 4–7, ale ve 4–9 je to zajímavější a vyhnete se speciálním pravidlům). Děj každého kola se odehrává na divokém západě, kde se Šerif se svými pomocníky snaží zabít Outlaws – Fuorilegges, neboli bandity, psance. Ve stepích se také toulá Renegade – Rinegato, který má za úkol zůstat poslední ve hře. Všechny tyto role jsou zastoupeny jednotlivými hráči (podle karty, kteru si vylosují na začátku). Hra končí, jakmile zemře šerif, nebo všichni psanci. Každý hráč hraje za postavu, kterou si též losuje. Postavy mají různý počet životů – 3 nebo 4 a také rozdílné schopnosti – od výhod při braní karet, až po větší počet životů za vypité pivo (2 místo jednoho).

Přestřelky nejsou tak žhavé, jako bývaly na Západě, uskrovnily se na schéma výstřel → úhyb/život pryč.

Každý hráč má v karty v ruce (nevyložené) a před sebe vykládá vybavení. Vybavení lze použít pro zvětšení dostřelu (bez karet se může střílet jen na hráče vedle sebe), úhyby, výstřely na všechny ap. Ve hře i několik speciálních karet, jako vězení nebo dynamit, u kterých rozhoduje (bouchne/nebouchne, propouštěn nepropuštěn) barva a číslo první vytažené karty (karty mají, krom bang! významu v rozích ještě klasické mariášové značky).

Bang! je dobrá zábava nadlouho. Ověřeno devíti sboristy, kterým zabral na soustředění veškerý volný čas;)

Den na sjezdovce jak má být

Vyrazili jsme s třemi spolužáky po škole na Ještěd, užít čerstvého sněhu a sjezdovky ve všední den (na lyžích jsem nestál dva roky). Počasí - dole fajn, nahoře sníh a vítr. Sněhu spoustu, ledové plotny jen málo.

Během těch dvanácti jízd jsem si uvědomil, co na sjezdovce nemám rád: Lyžaře, kteří křižují dráhu cik-cak, natočeni jsou ke špičkám lyží, nikoliv po svahu, a vůbec jim nevadí, že blokují cestu ostatním a pak, pominu-li asympatie vůči snowboardistům obecně, ty boardisty, co se ve skupince 5+ lidí po hroším způsobu roztáhnou uprostřed sjezdovky a, najednou, aniž by se podívali, jestli zezadu náhodou někdo nejede, zas vyjedou na trať. Srazit se tak s nima, asi by si to konečně pamatovali (bohužel je tam ale výchovný efekt i pro bourajícího - podobně jako při tanci - když si necháš šlápnout na nohu, tvoje chyba.)

Jinak odpoledne na sjezdovce uteklo jako voda a cesta v šeru Turistickou po dvou pivech Na pláních (kde neustále vypadával proud a z kuchyně se ozývaly výkřiky typu …a ku*va!) taky stála za to…

Top 10 - filmy

I mezi filmy mám svoje favority. Nejsem sice člověk, který by musel vidět každou novinku, ale na film se rád podívám a když je dobrý, jsem rád. Tak tedy (abecedně):

• 5. Element (The Fifth Element, 1997)
• Blue Velvet (1986)
• Dálnice 60 (Interstate 60, 2002)
• Matrix, The (1999)
• Moulin Rouge (2001)
• Mulholland Drive (2001)
• Návrat Krále (The Return of The King, 2003)
• Piano, The (1993)
• Telefonní Budka (Phone Booth, 2002)
• Život je krásný (Vita e bella, La, 1997)

On mi ujel!

Sedím s Andrewem u sebe doma u stolu, počítáme komplexní čísla, instalujeme Mandrake Linux 10.1... Musíme to udělat hned nadvakrát, páč, slovy Andrewa, „napoprvé je to vždycky trapas!“

Fascinuje mne to. Nejen, že jsem spočítal všechny příklady na goniometrický tvar komplexního čísla v učebnici (ty bez hvězdičky), ale taky si s pomocí prográmku Amarok 1.1 pouštím mp3. V Linuxu! Zítra stahnu Firefox, ostatní užitečné aplikace a stane se ze mně Linux-guru...

Ovšem nastaly i komické situace… Třeba když jsem klikl na šipečku na hlavním panelu a musel jsem své zděšení vyjádřit nahlas (viz nadpis…)

Počítám s tím, že si s Linuxem ještě užiju spoustu legrace…

Roadtrip do Zlína – po návratu

Vyrazili jsme včéra s Andrewem do Zlína, a to kvůli dni otevřených dveří na FMK UTB. Cesta (cca 400 km) uběhla celkem rychle, zvládli jsme jak navigaci, tak sníh s deštěm, který nás potkal za Hradcem Králové.

Noc trávíme u mých známých v Přerově. Pokoj s námi sdílí dva spolubydlící – kocour a had – plus počítač s hodně hustými bedýnkami. A co udělají informatici, když jim je k počítači povolen přístup?

Za momentík vyrážíme z Přerova směr Zlín, tam prohlídneme fakultu, otočíme se a pofrčíme zpátky.

Doplnění: Při odjezdu jsme zjistili, že jsme spali v domě s č.p. 1024. Ve Zlíně jsme zaparkovali auto, prohlídli si fakultu, dozvěděl jsem se, co v portfoliu být nemá (Pokémoni a Kačer Donald), naobědvali se v Huse a vyrazili na cestu zpátky.

Zprávy z domova naznačovaly sněhové vánice a náledí – to se nám nezdálo, ve Zlíně totiž jen foukal silný vítr a občas vykouklo i sluníčko, ale u Moravské Třebové jsme uznali, že by to mohla být i pravda. Příjezdem do Hradce Králové však sníh zmizel a udělalo se dokonce jasno.

Objeli jsme si dvakrát okruh kolem hradeb Starého Hradce (neúmyslně – netrefil jsem totiž správnou odbočku), u prarodičů si prohlídli zvířenu (pes, kocour, pět koní a tele) a s úderem půl osmé přijeli do Liberce (sníh začal až v Hodkovicích).

Bota – Good Old Shoe

Konečně! Už jsem ani nedoufal! Po čtvrt roce shánění se mi povedlo sehnat v rodném Liberci celokoženou pohorku.

Proč celokoženou? Zvyk. Přijde mi hlavně, že noha se v ní míň potí a pot je lépe odváděn – nenasává ho látková vložka. A kůže navrchu zase zaručuje, po řádném naimpregnování, vodoodolnost na dlouho. Kam se hrabe látková pohora se sebelepší membránou…

Mám to!

Tak jsem si sedl na půl hodiny k počítači s tím že se podívám na tiskový stylesheet svého webu, ktreý v Mozille (a vůbec gecko-browserech) nefungoval. Otestoval jsem ho tedy v IE, tam běhal bez problémů, a začal jsem ho ladit. Jednotky v pt, atp.

Během ladění jsem ho znovu vyzkoušel ve Firefoxu a byl jsem mile překvapen. Funguje. Doladil jsem ho pro všechny prohlížeče a prohlásil za hotový. Takže vzhůru tisknout!

A během ladění tiskových stylů se mi podařila ještě jedna věc. Prohlížeč zdrojového kódu ve Firefoxu 1.0PR má i vestavěný validátor a ten mi oznámil, že na stránkách je přebytečný uzavírací tag </div>. Hledal jsem ho v index.php, ale nenašel. Navíc mi validátor u index.php ohlásil, že stránka je validní. Na mysli mi vyvstalo pojednání Petra Staníčka o tom, že validátor W3C někdy udělá chybu, ale to naštěstí nebyl můj případ. Po koumání a zkoumání jsem přišel na to, že uzavírací tag pro <div id="container"> je umístěn v includovaném souboru blogu. Proto validátor chybu na index.php nehlásil, zato na ostatních ano. A protože byl ukončovací div umístěn před clearem floatu, nemohl jsem prohodit menu a obsah stránky, protože menu odplavalo až k pravému okraji obrazu. Tak se teď již neděje a menu našlo své „nové místo“ pod textem, kvůli čtečkám a díky Shamanovi.

No a já teď odjedu na Harmonizáky, doufám, že mi to tu Andrew s Xomem moc nezaneřáděj komentářema a budu se snažit vyfotit něco, co bude hodné fotoblogu. Uf.

(ne)Seru na Kartinki, jdu domů

Vyšly nové Vesjolyje Kartinki, na téma Seru na vás, jdu domů.

Zajmavostí je, že mám v Top 20 dvě kartinki (ta třetí se nevešla, tak je v sekci Sračky.)

Dodatek: Omlouvám se za vulgaritu, ale v zájmu zachování tématu to jinak nejde (velice stydlivý smajlík)

Nech to být – Let it be

Co člověk nevyplodí, když leží doma upoután k monitoru… :-) Snad to není nehorší, nic podobnýho jsem předtím nezkoušel, natož dělal. Budu rád za názor. Mimochodem – autorem hudby a anglického textu je mj. právě ten Paul McCartney, na kterého jsem tak „nadával“ nedávno.

Bob Marley by měl radost