Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Kategorie „Výkřik do tmy“

Inaugurační slib - úřední to listina.

Nebo spíš úředničinou zatouchající.

Koukám na fotogalerii z inaugurace nového prezidenta na Aktuálně.cz. Pero funguje (někde jsem četl, že bylo za milion, tak co by nefungovalo), krásný ruční papír slibové listiny a na něm…

fantastickou kombinací tučné kurzívy Times New Roman a tučné kurzívy Arialu zapsán bez ladu a skladu patřičný text. Pod ním podpis – Václav Klaun. To by tak sedělo.

Nová podoba časopisu ABC

Na Bloku Filipa Rožánka se objevila zpráva o tom, že časopis ABC, někdejší to nedostižný zdroj vědomostí, informací a papírových modelů, po 4 letech opět mění (nejen) logo. Ach jo.

Měl jsem ABC rád a nemálo ročníků mám kompletních stále ještě doma na poličce. Přestal jsem ho kupovat ve chvíli, kdy se obsah začal měnit v encyklopedii Pokémonů a komiks na zadní straně byl nevkusně kolorován počítačem.

Nelitoval jsem, protože cena šla nahoru a kvalita (spolu s množstvím informací) dolů. Nevábné úvodní stránky, méně kvalitní papír (a to i ten „vystřihovánkový“)… A teď se navíc bude v ABC objevovat tahle hrůza… Navíc – k obsahu

…fotografie jsou nově větší, přibývá kreseb, články doplňují tzv. buttony, graficky pojaté stejně jako logo, a piktogramy. V celém časopise se pak používá více velikostí a druhů písem (včetně autorských), díky čemuž je obsah přehlednější. (z tiskové zprávy)

Všimněme si té zmínky o autorských fontech a větších fotografiích. To v překladu znamená, že z ABC se stane bulvárek, něco jako BRAVO nebo COSMOGirl!, na stejně stránkách bude ještě méně textu a tudíž i méně informací. Ale hlavně, že ten text bude vyveden cool autorskými klikyháky v CMYK 100% 0% 0% 0%.

Jo – a ještě to logo:

V pozici okradeného

(Aktualizováno 11. 7.) Málo věcí mě dokáže vytočit tak, že se rozpálím do běla, tep mi vyskočí na 200 a začnou se mi klepat ruce tak, že nedokážu napsat větu bez překlepů. Jednou z nich je, když dá někdo moje telefonní číslo nějakému agentovi s teplou vodou bez mého svolení, jinou zas, když vyprodukuji obsah, někdo mi ho sprostě ukradne a když ho konfrontuju, zavěsí mi telefon uprostřed věty.

Prodávám foťák. Svého milého „Karla“ (Zeisse), který mi věrně sloužil, ale zatoužil jsem po lepším a nevidím důvod vydržovat si dva foťáky vyšší třídy. Proto jsem sednul k internetu a sesmolil aukci na aukru (už skončila) a k ní připojil fotku prodávaného Soňáka, kterou jsem osobně vyfotil u nás na balkoně.

Aukce skončila, dal jsem další inzerát, tentokrát na www.fotobazar.cz. A abych byl v obraze, prošel jsem (pár dní po vložení vlastního) i ostatní inzeráty, které nabízely stejný foťák. Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel inzerát (screenshot), u kterého byla moje fotka!

Říkám si: takle to nenecháš, vzal jsem telefon a zavolal na kontaktní číslo. Paní, která to zvedla, zněla nejistě. Zeptal jsem se jí, jestli ta fotka, co tam je, je fotka prodávaného přístroje:
Ona: Není, ale je to stejnej typ…
Já: A odkud je ta fotka?
Ona: To já nevim, tu tam dával manžel.
Já: Já vám řeknu, odkud je ta fotka. To je moje fotka, z inzerátu fotoaparátu, který sám prodávám, osobně jsem ji vyfotil a je na ní přímo přístroj, který prodávám. A přijde mi nefér…
Obsazovací tón.

Ženská mi klidně zavěsí v půlce věty. Sakra, tlak se mi zdvojnásobil a trvalo hodnou chvíli, než se mi přestaly třást ruce.
Napsal jsem na kontaktní e-mail fotobazaru s žádostí o odstranění inzerátu a čekám, jak zareagují. A té paní ve schránce taky nechám zprávu. Třeba změní názor a alespoň se omluví.

Aktualizováno: Přišla mi odpověď od fotobazar.cz – záležitost chápou, uznávají a inzerát bez okolků smazali. Skvělý přístup, děkuji za něj. Paní se mi neozvala. Budu pro příště s takovými počítat a svoje fotky určené jinam, než na vlastní weby, raději opatřovat vodoznakem.

Konec dobrý, všechno dobré

Čas od času se některá z hvězd české bloggerské scény rozhodne, že prostě skončí. A musí to dát svému publiku patřičně najevo.

Poslední byl zatím Dave se svojí LaTrínou. Ájé, to si zas bude Pixy mnout ruce, řekl jsem si. A ono jo. Z toho našeho českého kvalitního blogování se stává taková reality show of ending. Některým blogerům to nestačí, a tak si dokonce zakládají další hnízda, aby mohli posléze končit znovu a znovu. A ve svém prvním domově schizofrenicky vítají ty, kteří jsou také elitou a právě oznámili konec některého ze svých blogů.

Pořád čekám, že se z Davidova odchodu stane další mistrovský žertík. Grafy počtu komentářů přes noc vyrostly tak vysoko, že probouraly střechu leckterého nemalého domu. Komentáře jsem ani nečetl, beztak je to vždycky na stejné brdo. Hlavně roj v nich reagoval klasickou smečí.

Zajímalo by mě, kdy na sebe blogeři přestanou upozorňovat (řečmi o konci). Přijde mi to takové… Vůči čtenářům žádnou povinnost přeci nemám, tak proč bych měl oznamovat konec, když nevím, jestli náhodou za dva dny/týdny/měsíce nepřijde naprosto ideální nápad na článek. A že bych si obnovením starého blogu zkazil image? Založím si nový, a nebo raději dva. A na tom starém budu jen vítat ty, co se taky konečně rozhodli „skončit“ s blogováním.

Nikoliv Web 2.0, Web 3.11!

Všichni odborníci na komunity a AJAX se začínají třást! Přichází éra webu 3.11!

(za screenshot díky Andrewovi)

Týdenní televizní peklo

I na mě došlo. V neděli 37,5 °C, v pondělí 38,5 °C, Příšerná bolest zad, neschopen sedět/ležet u počítače… Týden jsem strávil u televize a z lecčeho jsem byl, jak by řekl Jan Tuna, doslova šokován.

Může mi někdo vysvětlit, proč kdykoliv zapnu televizi, na jakémkoliv programu, ve všední den i o víkendu, vždycky tam běží AZ Kvíz? To nemá televizní studio Ostrava nic lepšího na práci? Za středu jsem zvládl dokonce tři díly, z toho jeden Junior! Eva Machourková, dříve Brettschneiderová naštěstí moderovala jen jeden z nich. Ta ženská je celkem sympatická, dokud neotevře pusu a z ní se nezačnou sypat zhůvěřilosti jako [ekskalibér], [sídíróm] a podobně. Soutěžící jakoby taky moc rozumu nepobrali, z OD ozonovou díru poznají, ale taktika výběru polí, na tom by měli ještě zapracovat. Všichni.

Pokračování článku…

20

Během života dochází ke změnám. Větším nebo menším. Člověk někdy začne nějakou tu změnu potřebovat – já třeba (lehce) změnil vizáž. A poslední dobou jsem i já začal cítit potřebu udělat něco se svým webovým domovem. Proč?

Blogování (nebo prosté publikování odborně-osobních žvástů na internetu, chcete-li) je fajn věc. Bavilo mě to a baví mě to i nadále, ale jednou schází čas, jindy nejsou nápady… Blog poslední dobou zanedbávám, s dlouho plánovanými odbornými články mě vždycky někdo předběhne a osobní tam moc míchat nechci. Z toho vyplývá rozhodnutí posunout blog do pozadí. Jeho náhradou na doméně 2. řádu by měly být osobní stránky, vypovídající o tom, co umím, a co můžu nabídnout.

Pryč je doba hnaní se za vysokou návštěvností, denního sledování statistik (beztak jsou po čachrech se servery tak nějak děravé)… Budu si teď psaní užívat zcela sobecky a nevylučuju, že přijde doba, kdy bude Finweblog jen deníkem z cest, kam budu zapisovat svoje zážitky a uveřejňovat fotky z našich i cizích zemí a pro „odborné“ články tam nebude místo.

Mám teď o prázdninách nabito (ať už budu v Rumunsku s Kletrem, nebo na Ratabu s Ratabem, nebo budu hledat, kudy se ubírat dál v životě). Chcete-li čekat na vzhled a obecně zprovoznění osobních stránek, dřív, než v říjnu to nebude, počítám.

Zatím se, čtenáři, mějte, já si budu, v dobrém i zlém, užívat svých čerstvých dvacet.

155

To se jednou člověk náhodou naskytne u nehody.

Nic příjemného. Ovíněn se sunu (spolu se slečnou) směrem domů, míjíme neméně napitou partu sedící na chodníku, pokračujeme dál, a když jsme asi na padesát metrů od té party, projede okolo taxík a srazí jednu z dívek. Ano, to by se dalo pochopit, podnapilá vlítne pod kola… Co ale omluvitelné nebylo, bylo to, že taxikář, profesionální řidič z místa činu ujel. Za tmavou škodovkou (IMHO) se jen zaprášilo. Volám 155, krátký rozhovor, pokládám, běžím ke zraněné, záchranka i policie tu jsou do dvou minut. Kamarádi slečny jsou v bojovné náladě a nevypadají přátelsky. Odcházíme. Vím, že o dámu je postaráno, ale stejně se to zarývá pod kůži. Příkladná bezohlednost, po které jsem poprvé volal oprávněně 155…

Když umře domácí zvíře

Znám lidi, co chvají psy a kočky. Někdo jiný má rybičky. Dokonce jsem viděl i šílence s hady a velkými cizokrajnými ptáky (bez dvojsmyslu). My máme tučňáka, hyenu a pumu. A právě ta puma nám v pondělí umřela.

Co se stalo? Po upgrade systému v zavaděči systému nezměnil odkaz na kernel, a tudíž po restartu nenaběhl systém a s ním ani Apache, a tudíž ani weby. To jsem ovšem v pátek ještě nevěděl, a tak jsem žongloval s disky, mechanikami, skříněmi a Live distribucemi Linuxu a po pěti hodinách se mi povedlo zálohovat alespoň data. Úleva první.

Dnes jsem přišel do školy, kde Andrew dokončoval změnu odkazu na soubor s kernelem, pak rychlý restart a weby naběhly. Úleva druhá. Třetí úleva nastane, až zhruba za půl měsíce rozchodíme webový server na (staro)novém železe (IBM) a zmenší se tak pravděpodobnost pádů SW i HW.

Tím se chci omluvit všem, kteří byli kvůli pádu nebohého zvířete odříznuti od svých oblíbených webů ;-)

O lenosti a neúctě k věcem

Byl jsem o podzimních prázdninách na oddílovce Kletru, konkrétně na Jablonecké chatě v Bedřichově. Když jsem procházel ty chodby a místnosti, ve kterých jsem strávil více než poslední desatery vánoční prázdniny, přepadala mě až úzkost. A nejen mě.

Když jsem do turisťáku na podzim roku 1995 nastupoval, byla Jablonecká chata ještě plně ve správě oddílu (patří frýdlantským lesům). Jezdilo se tam každou chvíli, začínala se stavět nová „spací“ místnost na půdě, chatu jsme pronajímali jiným oddílům a peníze šly do oprav. Věci se ale drasticky změnily poté, co z oddílu odešel Fru-Fru a Martina (manželé Michalovi).

Pokračování článku…

Střípky vlastní historie

Do uklízení se málokdo hrne. Ať už se uklízí kdekoli. Někdy je ale úklid potřeba a když se uklízí zajímavá místa, člověk často narazí na zajímavé věci.

Na chalupě máme starou místnost, kam se odkládá harampádí. Dříve tomu tak nebylo, dokonce si pamatuju, jak jsme tam spali. Ale během let se v té půdní místnosti nahromadilo neskutečné množství starých věcí a my se rozhodli (kvůli prostoru pro ubytování hostí oslavy významného jubilea) tu místnost vyklidit.

Prokousávajíce se hromadami věcí jsme postupně obnovovali zažité i nezažité vzpomínky na životy obyvatel chalupy. Začalo to bundou. Bundou, kterou jsem ve čtvrté třídě nosil na turisťák a na jedné výpravě mi ji vzadu spálily plameny krbu, u kterého jsem stál… Měl jsem z toho tenkrát málem mindrák, ale maminka tu díru spravila tak, že záplata ani není poznat…

Pokračovalo to tátovými kravatami, sbírkou odznaků, hračkami. Starými dikobrazy, knížkami. Až nejstarší vrstvy ale přinesly ty pravé poklady.

Pradědeček měl ve zvyku psát si do kalendářů (takových těch knižních) co který den dělal a jaké bylo počasí. V mimořádných dnech se dala najít i poznámka navíc („Milan na návštěvě“). Jak jsme tak zaprášenými knihami listovali, narazili jsme na 21. srpna 1968 – mezi zápisy o tom, kde se kdy oralo, je malá poznámka Okupace. Jako by se nic nedělo, další dny opět zápisy o tom, kde se kdy oralo. Pak jsme narazili na zápisník z roku 1938. U 15. března je poznámka „Neštěstí vlasti!“.
Smutné jsou poslední stránky pradědečkova deníku. Poloprázdné, často s jediným „Marodil“ uprostřed. A pak – nic. Prázdno. Vzpomněl jsem si na Jana Tleskače.

Posledním nádherným artefaktem, který chalupa vydala je mapa Jirkova snad ještě z dob císařství. Prohlédnout si ji můžete kliknutím na obrázek nahoře. A jak to s tou místností dopadlo? Je prázdná, je v ní koberec a místo pro 10 lidí se spacáky.

Katce

Vymíráme, potřebujeme hurikán

Tak tohle je ovšem síla. (via ceskenoviny.cz)

Livox vs. Jungmann - přístup a kvalita

Potřebovali jsme jednou něco vytisknout, konkrétně laserem, barevně a ještě k tomu oboustraně. A díky tomu jsme měli výtečnou příležitost srovnat dvě velké „kopírovací“ firmy – tedy Livox a CopyCentrum Jungmann.

Naše první cesta vedla k Jungmannovi v Zámečnické ulici (kde už jsme předtím jednu zkušební kopii tisknout nechávali, ale měnily se zdroje), ale tam probíhala instalace laserového A0 plotru, takže jsme byli odkázáni do druhé provozovny (která je daleko a údajně tam mají horší kopírky). Proto jsme zkusili Livox ve Frýdlantské. Průběh: tisky na opačných stranách byly proti sobě hodně posunuté a navíc nakloněné. Jak poznamenal Andrew: „U Jungmanna to aspoň trefili rovně“. Když jsme se zeptali, jestli by to jako nešlo líp, obsluha odsekla že ne, že to líp nejde. Kvalita tisku – darmo mluvit (k ní se vrátím níž).

Proto jsme zajeli do druhé provozovny Jungmanna. Průběh: Bez řečí vytiskli tři zkušební kopie, aby ověřili, zda sedí otočení papíru a jestli nejsou tisky moc posunuté. Protože kvalita tisku byla proti Jungmannovi nesrovnatelně lepší, nechali jsme pozvánky vytisknout tady.

A kvalita tisku:

	Livox	Jungmann
Logo	Povšimněte si hlavně obdélníkových okrajů loga	O okraji se mluvit nedá
Obličeje	Tohle snad ani komentář nepotřebuje	Barvy kontrastní, není výtek
Text a vektor	Tady má Livox navrch, šedá je opravdu šedá	Škoda toho neostrého okraje písma a šedé nešedé
Text a fotka	Text opět vede ale fotky stojí za prd	Fotky perfektní, text opět horší

Zkrátka – nikdy jsem v Livoxu nebyl zvyklý na ochotu personálu – jednou mě dokonce vyhodili čtvrt hodiny před koncem otvírací doby, že prej zavíraj', ale v kombinaci s kvalitou barevného tisku posouvá Livox někam hodně, hodně hluboko, ať už byli s vynálezem kopírovacího stroje (Livox je odnoží firmy Xerox) první, nebo ne.

Tak takhle to tedy je!

Asi na tu blogstar přestanu lízt. Člověk se pak prokliká k věcem, ze kterých by mohl mít špatný sny…

Kolo plné naléhavosti, vnitřního rozpolcení, vibrátoru a spodních proudů, tak nějak vypadaly rockové balady v očích poroty. (via iDNES)

A samotná blogstar je taky zážitek, obzvlášť ve Firefoxu.

Semafory na záchodcích

Jeli jsme takhle jednou – s Kletrem, jak jinak – vlakem. A nebyl to ledajaký vlak a zrovnatak v něm nejeli ledajací cestující.

Dokonce to ani nebylo na trati Liberec-Rychnov. Bylo to na cestě z Liberce do Hrádku n. N. a vlak patřil společnosti s hrdým jménem Die Bahn. Za Hrádkem měl pokračovat do Žitavy a dál do Drážďan – přesto se mu na „palubě“ usadilo značné množství Čechů.

Seděli jsme kolmo na směr jízdy, naproti záchodkům. A ty se staly zdrojem veškerého povyražení po cestě.

Představte si:

• První člověk, vzhledem k tomu, že na záchodě bylo volno, problém neměl. Barva políčka pod klikou se ze zelené změnila na jasně červenou
• Člověk č. 2: Přišel, zabral za kliku. Zavřeno. Odešel
• Člověk třetí: Přišel, kouknul na červenou, zabral za kliku. Nic. „Prosimvás, je tam vevnitř někdo?“ „Jo, je,“ my na to. Člověk se otočil a odešel
• Člověk první odešel
• Čtvrtá člověk: Přišla, koukla na zelenou: „Prosimvás, je tam vevnitř někdo?“ „ne, neni,“ my na to. Nesměle vzala za kliku a vlezla dovnitř.
• Člověk č. 2, druhý pokus: Bere za kliku, zamčeno. Kouká na červenou. Bere za kliku, silněji. Opět nic. Pokčí rameny a odchází.
• Člověk třetí, druhý pokus: Přichází, bere za kliku. Nic. Kouká na červenou, zabere ještě jednou za kliku. Nic. „Prosimvás, je tam vevnitř někdo?“ „Jo, je,“ my na to. Odchází.

Nebýt toho, že jsme v Chotyni vystupovali, asi bychom se:

• buď umlátili smíchy
• nebo bychom si přisadili (pane, znáte semafor?) a umlátil by nás ten, na kterého by byl ten bonmot nasměrován

Je sice pravda, že ČD mají (pokud nějaké mají) u záchodků „semaforky“ červeno-bílé, ale co je v tom za rozdíl?

Vidím červenou - barva agresivní, barva výstražná, barva, která sama o sobě říká stop - tak neberu za kliku, je tam obsazeno. A nutno podotknout, že nezi těmi pokusy nebyl ani jeden „normálni“, takhle šly za sebou…

Někdy mám ty Windows opravdu rád

Poslední den a půl nám doma nešel internet.

Situace: v noci z včerejška na dnešek jsem se vrátil domů a koukám, na stole druhý počítač. Sednul jsem si k našemu vlastnímu, že ještě vlezu na ICQ a posléze zjistil, že nejde internet. Zahlédl jsem vedle sebe nějaké čachry se síťovými kabely, ale přes všechno úsilí se mi nepovedlo připojit. S hubou plnou nadávek směřovaných na Contactel, našeho ISP, jsem zalezl do postele, abych se dnes probudil s kocourem za krkem.

Ráno mi bylo řečeno, že poč č. 2 je kamaráda, kterýžto ho nesl ke svému otci, ale nezastihl jej doma, tak si bednu i s monitorem uložil u nás. A že prý s bratrem něco tahali z disku na disk, nekříženým kabelem… Začínalo mi být jasné, odkud vítr vane.

Ve škole jsem váhal, jestli jít dom nebo ne, když mi nefunguje net. Andrew ale pingnul náš router moje IP (neveřejné) a zjistil, že net by jít měl. Tak jsem vyrazil a doma zjistil – že nejde. Zachránili to Worms Armageddon, Half-Life² a řežba Battle for Middle-Earth. Pak jsem dostal nápad a nabootoval do Linuxu.

Vida, internet jde! Proud nadávek jsem přesměroval z ISP na bratra a kamaráda a po návratu do oken se snažil přenastavit síť tak, aby se okýnka připojila. Marně. Před jedenáctou už jsem začal ztrácet naděje a sahat po střence, kterou bych použil proti spícímu sourozenci, ale pak mi hlavou projel nápad.

Utilitu obnovení systému jsem dávno odsoudil jako zbytečnou. Teď mi ale svitla naděje, že by mohla pomoci. Čtvrt hodiny jsem ji hledal (ne že by na ni v „Centru pro nápovědu a odpornou pomoc“ nebyl žádný odkaz), a pak ji spustil, s bodem obnovení v sobotu. Počítač se restartoval, obnovil a po staru windows se mi Thunderbird (který spouštím automaticky) připojil ke všem POP3 serverům.

Je sice pravda, že jsem si alespoň moh' zvyknout na Linux, ale to by mi šlo špatně. A i když windows spolu s BFU a iniciativními blbci něco čas od času pokazí, cesta k nápravě tu je. A často i jednodušší, než format c:\.

Je to tady a není o tom pochyb!

Poté, co jsem se předevčírem probudil, mi v pokoji připadalo něco divného.

Chvíli jsem přemýšlel, a pak mi to došlo: zpívají ptáci! Vyšel jsem ven a zjistil, že i sněhu podstatně ubylo. Můžeme se tedy těšit na radosti s jarem spojené.

Především to bude kličkování. Je divné, že jsem si toho všiml až teď, snad za to může to množství sněhu, ale je až neuvěřitelné, kolik se pod ním těch psích výkalů schovává. Totéž platí pro odpadky, ale šlápnout na konzervu nebo obal od čehosi není tak nepříjemné, jako šlápnout do toho.

Po ulicích teče voda. Hlavně vedle stadionu na Letce, kde se za dva dny vytvořila umělá řeka a Bůhvíproč si udělala koryto přes celý chodník, kudy chodíme do školy. Nisa jakbysmet, rozvodněná víc, než jsem jí kdy viděl.

Po silnicích se válí mraky písku a štěrku z posypu, odpadky, hnusný černý sníh. Pár jarních dešťů to ještě chtít bude.

Chtěl jsem původně napsat, jak je fajn, že je tu jaro. Nevím proč, ale moje povídání o jaru se vždycky nějak zvrtne, jak si můžete přečíst třeba v mém asi dva roky starém fejetonu (pdf).

Hitchhiking Holywood!

Právě jsem se (hledaje, zda v „Do naha“ hraje Josh Harnett) dozvěděl, že se OPRAVDU natáčí Stopařův průvodce po Galaxii (Hitchhiker's Guide To The Galaxy).

Doufám, že to parádní téma Holywood nepodělá stejně, jako Tróju, nebo tisíce dalších geniálních předloh (jak už si zoufal Pixy). Co jsem se zatím dozvěděl, dvouhlavého Zafoda Bíblbroxe zrvárňuje jediný herec, a to Sam Rockwell, zato Marvina, paranoidního androida, dabuje Alan Rickman, můj oblíbený (např. HP, nebo Galaxy Quest) a hraje ho Warvick Davis (prof. Kratiknot z HP).

Jsem upřímně zvědav, co z toho Holywood vyplodí, release je očekáván ještě letos.

Největší Čech se stěhuje na Primu

Dnes jsem se dozvěděl, že vyhlášení ankety „Největší Čech“ se nebude konat na ČT, ale na TV Prima, a to v úterý ve 20.00.

Divní lidé na trase Liberec - Rychnov

Zatím vždy, když (s Kletrem) jedeme do Rychnova u Jablonce n. N, potkáme nějakou (víceméně negativně) zajímavou osobnost. Ale hlavně, že je u toho legrace.

Poprvé jsme (asi tak tři roky zpět) jeli autobusem, náhradní to dopravou zastupující vlak. Živě jsme diskutovali o Diablu II, když Zippy pronesl cosi ve smyslu: „To brnění dává +5 poison, chápěš to?“ Muž, který stál na schodech vedle mě, si pod vousy zabruček překlad: „Poison, to je jed…“ Dalšího překladu se nám dostalo zanedlouho: „River of Flame, to je řeka plamenů!“ Tímto nás nejen královsky pobavil, ale zároveň dal vzniknout zjišťovacím výrokům , které si, v jejich surové podobě, může nezasvěcený čtenář představit jako Kletr, to je pět písmen!

Ani dnes nás cesta do Rychnova nezklamala. Už na nádraží jsme potkali chlápka, mohlo mu být tak šedesát, který vehementně vykřikoval: „Američani zabíjej' děti! Zrovna takový děti, jako jste vy!“ Pousmáli jsme se nad tím a nevěnovali tomu větší pozornost. To jsme ale netušili, že s ním pojedeme i ve vlaku.

„To je perfekní, ten náš kapitalismus! Ten má sto tisíc za měsíc, já žiju deset let bez bytu a taky jsem šťastnej!“ Oznamoval plně obsazenému vagonu ještě než jsme vyjeli, v ruce lahev Svijan.

„Všichni nadávaj na Rusy! Ale kdo nás osvobodil? A kdo byl vrah? Hitler, za všechno může ten vrah Hitler! Ale že chtěli Rusové chleba, to jsme se na ně vybodli a začali nadávat! A to jich pro nás umřelo přes milion! Ve sněhu a v zimě! A neměli nic jinýho než ty pitomý Kalašnikovy!“ To jsme se od něj dozvěděli po deseti minutách. Na čelo si k tomu položil pětikorunu, která tam držela jen tak (!), dokud mluvil. Když domluvil, spadla. On upil z lahve a okomentoval situaci hlasitým „Ježiši Kriste, že já to vůbec řešim.“ Pak se osočil na asi sedmdesátiletého pána, který seděl vedle něj a zkusil mu oponovat.

„Jo, kdyby byl Hitler u moci, to byste mě určitě hned podříz'! Ježiši Kriste, s kym se to tu bavim! A to že nás Sověti osvobodili si už nepamatujete, co? Vás ty koncentrační tábory nebolely! A ten Havel, ten je nejhorší ze všech! Zloděj a lhář je to! Co udělal? Sametovou revoluci? Revoluci? Tak proč musíme po revoluci makat za tak směšný platy? Když jezdim s Traktorem a nejsem schopnej se tim uživit, tak za to může stát, to vám povidám. Ježiši Kriste, že já to vůbec řešim…“

V tom okamžiku byl umlčen kýmsi z prostředku vagonu. „Hele, už drž hubu, už s tim fakt se*eš.“ Na to se zmohl odpovědět jen svým „No jo, že já to tady vůbec řešim…“ My vystoupili, a o pokračování už nic nevíme.

Je bohatá na zvláštní lidi, ta trať Liberec - Rychnov. A mě by zajímalo, koho tam potkáme příště.

O českém povědomí o první pomoci

Na vánoční výpravě. Vezeme na pseudosaních z karimatky a réblu člověka, jako že nemocného horskou nemocí (plíce nejsou schopny zpracovávat kyslík a aspirují vodu. Vzniká ve výškách nad 3000 m. n. m.).

Po cestě nás minula asi třicítka běžkařů a ani jeden(!) nezastavil, aby se zeptal, co „zraněnému“ je a jestli nepotřebujeme pomoct, půčit telefon nebo tak. Někteří z nich, s přehnaným sebevědomím a myšlenkou, že v zimě patří cesty jen běžkařům, křičeli „Uhněte“, nebo „bacha“, nebo nadávali.

To je špatně. Kurzy první pomoci by měly být povinné ve všech školách (bez rozdílu výšky). Zajímalo by mě, kolik těchhle běžkařů by bylo schopno postarat se v horách o člověka s potřebou první pomoci...

O dítěti

Oddílová výprava s Kletrem přinesla opět spoustu zážitků, zkušeností, znalostí (a blbostí.) Nad něčím jsem se pozastavoval chvíli co chvíli, ale dva „problémy“ mi zůstanou v hlavě ještě dlouho.

K nám do družiny chodí dítě (kluk), nebudu tu uvádět jeho jméno, které není zrovna žádný andílek. Na oddíl a jeho pravidla si ještě nezvykl, kamkoli se má běžet, nebo se má dělat něco, co mu není po vůli, spouští hurónský řev, odmlouvá... To ovšem nění nic proti tomu, když se tohle dítě má jít koupat.

Na Jablonecké probíhá koupání tak, že se do dvou lavorů naleje teplá voda a všichni se postupně umyjí (hlavně v těch partiích… asi víte). Potom, co se (téměř) všichni od malých (1. – 6. třída) umyli, zbývalo umýt už jen toho kluka. Hm, tak rychle to asi nepůjde, říkali jsme si po půl hodině (marného) přemlouvání. Měl tak hrozný strach z toho, že ho někdo okouká, pořád dokola omílal, že se doma koupe sám, i bez maminky, a když mu nabízeli, že se bude moct koupat sám, hned přišel s tím, že se bude bát, že někdo přijde. Moc hezky to měl vymyšlené. Po hodině se ho Kátě podařilo (přes zoufalý odpor) dostat z patra dolů, ke dveřím kuchymě, kde se koupe. Tam začal ten prvňák(!) nadávat do ču*áků a posílat své „dráby“ do p*dele.

V té chvíli jsem se k té patálii dostal já (neunavený přemlouváním a schopný použít i trochu hrubé síly). S vědomím, že přemlouvání nepomůže, jsem ho strčil do kuchyně a tam (s vydatnou pomocí Zippyho) ho donutil se vykoupat (slíbili jsme mu, že jestli nepůjde sám, voda mu vystydne a pak ho tam nacpem silou). Další půlhodina.

Ale pozor, pointa ještě nepřišla. Poté, co se oblékl a zapojil se do programu, všem vehementně tvrdil, že se nekoupal. Naprosto s klidem a do očí. I mně se Zippym! A to jsme ho viděli! Zakolísal jen jednou a vylezlo z něj, že kdyby řek, že se koupal, všichni by si z něj dělali srandu. A já se ptám: Kdo může za to, že může bejt prvňáček takovej a kde se dnešní děti učí tyhle výrazy!

Pocta Zuzaně Navarové

Jak již poznamenala Gagí u komentářů k nejlepší písni, dnes v ranních hodinách podlehla rakovině jedna z mých nejoblíbenějších zpěvaček, Zuzana Navarová.

Celá její tvorba pro mě byla modlou, ať už s Nerezem, s KOA nebo na Plíhalově Nebe počká. Svět (a smrt hlavně) je krutý, když si uvědomím, že Zagorka a Nedvědi zpívaj' furt dál…

Nejlepší píseň ever!

Občas si tak říkám, že určovat nejlepčí píseň, která kdy byla napsána, je blbost. A když se nad tim zamyslim, mám pravdu. Každý totiž má jiné gusto a má svou „nej“. Proto taky razím teorii že není špatná hudba a dobrá hudba, ale jen hudba, která se líbí, nebo nelíbí…

Péťa „Pif“ Houška mi tvrdil, že nejlepší je Nothing Else Matters. Kdokoli jiný může mít oblíbenou jakoukoli jinou. Já jsem se dlouho zdráhal určovat, ale jak tak poslouchám KISS, tak je mi jasný, že „moje Nejlepší“ je I Still Love You. S touhle písní vydržím ještě dlouho, a jestli bude mít pořád stejnej podtext, kterej má teď, tak to potěš…

A jaká je vaše nej?

Nero pálí Řím

Císař Nero byl vůbec zvláštní postava. Nejen, že nechal zapálit Řím, ale taky pronásledoval Křesťany (podle J.J. údajně pro to, že mu ten hořící Řím hasili). Ale dnes jsem (jsme) na ZSV objevil/i zajímavou souvislost: Může nějak souviset zapálení Říma s programem Nero burning Rom?

Jedna praštěná teorie

Tuhle teorii razím už dlouho, asi tak tři roky. Zatím se nikomu nepovedlo ji vyvrátit, ani mně ne, a to se o to snažím seč můžu.

Jde o tohle. Každý člověk vidí jinak barvy. Moje modrá může být Andrewova žlutá atp. Odlišné vnímání barev je působeno posunem spektra (na úrovni mozkového zpracování).

Barvy pojmenováváme všichni stejně. Proč? Protože jsme se to tak naučili. Od někoho, kdo se to naučil od někoho jiného…

Zajímalo by mě, jestli tato teorie jde nějak laicky vyvrátit. Názory vítány v komentářích.

Podivný HTML překlep

Píšu HTML a PHP a najednou zírám na překlep: <trable>. To by mě zajímalo, co si Osud zas vymyslel. Zdá se, že nejsou daleko.

<trable>
A jestli nastanou, tak je sem třeba popíšu.
</trable>

Mám náladu pod psa

Každý, kdo má blog, si někdy na něco stěžuje. Ať už na bolavá záda nebo neohleduplné řidiče. Já mám náladu pod psa.

Poslouchám Duo Seraphim od J. H. Galla a Versa est od T. L. de Victoria. Omílám to už asi po dvacátý a ještě mě to neomrzelo. Proložil jsem to jedním Requiem od Mozarta. To je tak krásná hudba! Ale člověku na duchu moc nepřidá.

Nevím, z čeho ta moje Vánoční nálada plyne. Jen doufám, že se vytratí ještě před tím, než půjdu spát…

Creatory na tento týden

Za poslední dva tři týdny se urodilo creatorů jak hub po dešti. Tak bych tu napsal jejich krátký seznam…

• Sivý čtverák random joke generator (lachauer)
• Bunda z koženky random joke generator (Bun-dada Creator) (Yirkha)
• Magic the Gathering card generator (Yirkha)
• Ultra-dada Creator (Yirkha)

Včechny kreátory se vážou k diskusnímu fóru jehožjménonesmímevyslovit… Další creatory lze najít v klubu creatory.

Damned!

Už několikrát za život jsem se přesvědčil, že když se sejdou problémy, stojí to opravdu za to.

K problémům s prací (z těch je mi fakt blbě) se přidaj' slečny, festival Poetika v Turnově, začátek Oktávy, spousta zájmů, zpěv, sbor, Kletr, Ratab a já bych se teď nejradši uložil někam k ledu, protože, se mi zdá, to za chvili psychicky přestanu zvládat. Už se těším na Chocholouška. Doufám že pro mě má nějakej luxusní pokoj...

Když trčí hřebíky z prken…

Jedna z věcí, kterou bych nikomu nepřál, je zarazit si hřebík do nohy. Právě to se mi stalo včera – při likvidaci Ratabu jsem pálil bordel a zbytky táborových staveb a, věřte mi, při poskakování kolem ohniště (ve vedru a po půldruhé hodině spánku za celou noc) se osmdesátka hřebík trčící z krajinky snadno přehlídne…

Ve Frýdlantě jsem byl ošetřen a doktor mi mj. řekl, že nové hřebíky bývají občas ještě nebezpečnější, než staré, kvůli vazelíně, kterou jsou ošetřeny právě proti rzi... Docela zajímavá věc...

Taky mi zakázal na nohu šlapat, ale nešlapejte na nohu na Ratabu… Taky jsem toho večer (už doma) litoval, protože noha začala pekelně bolet a po bytě jsem musel poskakovat po jedné.

Přes noc bolest naštěstí povolila, na nohu už došlápnout můžu, ale dělat to nebudu, pamatuju si na včerejšek. A ještě jedna věc mě může těšit: hřebík neprolez' skrz, moh jsem na tom bejt ještě hůř…

ČSAD na zbláznění

Jeli jsme takhle jednou na chalupu. Do Jirkova u Železného Brodu. Idos vyhodil autobus v 11.05 přímo tam, fajn, všechno jako na drátku. Ale jen do té doby, než jsem nastoupil do vozu a oznámil kam chci jet.

„Prosil bych jednou do Jirkova.“
„Tam já ale nejedu.“
„Vy nejedete do Jirkova?“
„Ne, přijede za deset minut…“
Vystoupil jsem tedy a za deset minut opravdu přijel autobus, ale nikoliv do Jirkova, ale do Jilemnice. Opět rozhovor:
„Jedete do Jirkova?“
„Ne, nejedu.“
„A aspoň do Železnýho Brodu?“
„Ne, tam jel autobus před deseti minutama…“
…no, na úřadě už jsem si na takovýhle přehazování zvyknul, ale proč by to proboha dělali řidiči ČSAD? Asi bylo minulý týden vyhlášeno na Jirkov embargo. O den později jsem se totiž navíc dozvěděl od kamarádky, že jí jiný řidič na cestě oznámil, že je v Jirkově a autobus s ní byl přitom úplně někde jinde...

Tak to mám za sebou

18! Bylo! Mně! Včera!
Ale jinak se nic nezměnilo… Tedy alespoň dlouhodobě.
P.S.: Vás, co jste mi už, jakýmkoliv způsobem, přáli, bych rád prosil, abyste si to podruhé nechali (tím myslím v komentářích, guestboocích ap.) od cesty. Dík.

Po Ohlédnutí/RatabWeb

Tak to mám za sebou! A jsem za to docela rád.
A protože jsem za to rád, ratabstránky jsou available @ http://ratab.gfxs.cz/beta.

Proč jsou v hromadné dopravě sedačky po dvou...

…když si každý, jede-li sám, sedne stejně na prázdnou, může-li vybrat.

Co pak mají dělat dvou a vícečlenné skupinky – chtějí sedět pospolu a v autobuse (vlaku) jsou volná jen jednotlivá místa, navíc roztroušená po voze.

Ale řekněte mi, svěřte se, přiznejte se: Máte-li tu možnost sednout si na volnou dvojsedačku a jedete sám/sama, nevyužijete ji snad? A nenadáváte na ty, co si tak posedali, když jedete jako skupina? Pravda, výhodu má ten, kdo nejezdí ve skupině. A nejvíc se bude chechtat člověk, co nejezdí vůbec.

P.S.: A to nemluvím o důchodcích, kteří si naschvál sednou na sedadlo blíž uličce a vedle sebe položí tašku nebo jiné zavazadlo, aby si vedle nich nemoh' sednout už lautr nikdo…

RatabWeb

Já ten web udělám. Natruc Radimovi, kterýmu nefunguje přidávání příspěvků do guestbooku a web v mozille vůbec. Howgh.

Raule, co se to s tebou stalo?

Když jsem před dvěma týdny otevřel druhou stránku Reflexu, myslel jsem, že se zvencnu. Po čtyřlístku a komixech ABC už se začal digitalizovat i Zelený Raoul aneb Nekonečný příběh České republiky očima ufona.

Pokračování článku…

Ach ta čínská restaurace

Mýchaný salát, pekinské zelí, sačuánské závitky, tou-fu… to aby se člověk při návštěvě bál o zdraví!

A takových je!

Týrání domácích mazlíčků

Ne, nebudu se tady rozepisovat o fyzickém násilí jako takovém, ale být psem jednoho z »pejskařů«, které jsem potkal na včerejší (vlastně předvčerejší) cykloprojížďce, musel bych se za sebe i za svého pána stydět. Vážně by mě zajímalo, co ty lidi vede k tomu, ostříhat AFGHÁNSKÉHO CHRTA(!) ve stylu pudl…