Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Kategorie „Z Prahy“

Tyhlety Pražáky, ty já mám rád

Bál jsem se. Bál jsem se těch zlých, nevraživých a namyšlených lidí z Prahe (sic!), ale nejvíc jsem se bál toho, že se po nějaké době, co tu budu bydlet, taky stanu jedním z nich.

Ty tváře v metru, naprosto bez zájmu, bez života. Ráno je to dobré, to alespoň čtou noviny, ale odpoledne? Ani záchvěv sebemenšího zájmu, jen civějí do země, do stěny… Chápu, při každodenní půlhodinové cestě metrem se to omrzí, ale mně se z toho pak dělá ouzko…

Navíc – nepřemýšlejí. Metro (linky A a C) má na dveřích tlačítka pro otvírání cestujícími. Okolo jsou LED diody. Když svítí zeleně, je potřeba tlačítko zmačknout. Když tlačítko někdo zmačkl (dveře se tudíž otevřou), pak diody zeleně blikají. Když nesvítí vůbec, dveře se otevřou a není třeba nic mačkat. Neviděl jsem ale, že by člověk stojící u dveří (pokud jsem to nebyl já nebo Andrew) nezmačkl blikající či nesvítící tlačítko. Korunu tomu nasadila dívčina, kterou jsem potkal předevčírem – už od poloviny cesty z Můstku na Náměstí Republiky usilovně mačkala nesvítící tlačítko. Celkem ho zmačkla asi třicetkrát, naposledy těsně poté, co se dveře začaly otevírat.

Taky mě zaráží, že někteří Pražané ještě nepostřehli absenci signálu mobilních operátorů v tunelech metra. Naprosto převládají případy, kdy osoba zvedne zvonící telefon právě když vlak odjíždí ze stanice. Chvílí mluví, pak očividně ztratí signál, s tupým výrazem ve tváři koukne na displej, vrátí sluchátko k uchu, zjistí, že nic, pokrčí rameny a telefon uklidí. Jen pár lidí, co jsem viděl, telefon nezvedlo vůbec, nebo se jen krátce omluvilo, že jsou v metru.

Naprostým opakem jsou ale naši sousedé v Opatovském paneláku. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by: nepozdravil, nepoděkoval za podržení dveří, nepodržel dveře… A většina z nich se i usmívá!

Fonetika, francouzština, tělocvik

Na vysoký, jó, to se dá užít taky spousta legrace. Stačí mít trochu štěstí na profesory, doktory a magistry.

Minulé úterý byla namísto Kontrastivní lingvistiky I (fonetiky) naplánována „recording session“, odkud si odneseme záznam vlastní anglické výslovnosti. Tu budem pak v rámci semestrální práce rozebírat a hledat na ní chyby.

Na hlavní budovu jsem dorazil jako první, asi 3/4 hodiny před ostatními. Proto mě jako prvního zavedli do místnosti s počítači okolo (na jednom z nich se válel externí modul Audigy 2) a dali mi do ruky A4 s textem vyňatým z BBC News (asi aby mohli porovnávat s BBC English). Pak jsem byl posazen na absolutně tichou otáčecí židli na kolečkách (takovou bych potřeboval k počítači) do místnosti, která měla asi tak metr a půl na metr a půl, „vytapetované“ kobercem. Přede mnou, na kobecem potaženém stole se skvěl mikrofon velikosti salámu Herkules.

Domluvil jsem a sám jsem zvědav, jak to bude znít. Už jen proto, že jsem hned na začátku místo born vyslovil burn ;-)

Pokračování článku…

První dny na škole

Se začátkem studia na FF UK jsem se samozřejmě setkal se spoustou situací, nad kterými zůstával rozum stát.

Den jedna

Přijel jsem do Prahy na seminář z Kontrastivní lingvistiky III už v 8.20. Před učebnou jsem ale žádného prváka neviděl, tak jsem se na to „vybod“ a šel si zařídit účet do počítačové sítě. Cestou jsem si na nástěnce všiml, že začínáme (prváci) v 13.00 infor­mativní schůzkou.

V podkroví Šporkova paláce jsem čekal 10–15 počítačů a tak bylo moje překvapení velké – na celkem malém prostoru je jich narváno snad padesát, žádný gympl ;) Zapsal a škrtnul jsem si nějaké předměty, prohodil pár slov na ICQ a vyrazil na schůzku.

Na informativní schůzce nám byli přestaveni kantoři ÚTrl a sděleny základní informace o studiu – tedy:

• 40 kreditů za semestr (bez ohledu na počet oborů)
• návaznosti předmětů (některé nelze začít před atestací z jiných)
• počítačová síť (to už mám naštěstí za sebou)

Nával otázek nebral konce, ale museli jsme opustit učebnu, tak jsme alespoň obklopili Rosťu Valvodu (zástupce překladatelů ve studentské radě a jejího současného předsedu) a ptali se jeho. Na otázky nám odpověděl lépe, než profesoři uvnitř – díky. A protože jsem neměl co dělat, jel jsem domů.

Pokračování článku…