51. Chorwettbewerb Spittal an der Drau vs. Akcent Liberec

11. 7. 2014, 0.15

Vybočte ze zajetých kolejí a máte neobyčejný zážitek, a s trochou štěstí i hromadu poznatků a zkušeností. Přesně tak jsme s Akcentem dopadli na 51. mezinárodní sborové soutěži ve Spittal an der Drau.

Prvotní idea naší účasti na festivalu přišla od pana doc. Koláře, který nás také k účasti doporučil. I když se podobné akce v akcentím plénu nesetkávají se zvláštním ohlasem, tentokrát tomu bylo naopak. Vzpomínky na rakouské pohostinství přesvědčily i naše klasické negativisty o tom, že zúčastnit se je dobrý nápad.

To se celé odehrálo na podzim roku 2013. V tu chvíli jsme stále nevěděli, co očekávat. Následně dorazily noty na povinný repertoár. Dobře, skladby z 17. a 18. století nejsou úplně naše parketa, ale věnovali jsme jim možná až příliš času, abychom se za jejich provedení nemuseli stydět. Speciální výzvou byla současná skladba od rakouského skladatele Anselma Schauflera, nazvaná Stimmung – nic náročnějšího jsme nikdy nezpívali, a troufnu si tvrdit, že jsme nikdy nezpívali ani nic podivnějšího – celá (naštěstí relativně krátká) skladba měla zkrátka prověřit naše rytmické cítění a intonační schopnosti, zejména v intervalech malých sekund spojených s německým textem. Zároveň jsme se pro druhou soutěžní kategorii začali poohlížet po nějakých lidovkách.

Čas do odjezdu nakonec utekl jako voda, jak už to tak bývá. K naší neskonalé radosti (až na ty kožené sedačky) jsme si domluvili a objednali stejný vůz a stejného řidiče jako na květnovou cestu po Švýcarsku. Věrni slibu sbormistryni Heleně jsme celou cestu tam nenačali ani jedinou lahev, a přesto desetihodinová cesta příjemně rychle utekla.

Po ubytování v hotelu (s dřevěnými balkony obsypanými muškáty) jsme se přesunuli asi o 400 metrů dál, do centra všeho dění, zámku Porcia, kde se měla celá soutěž odehrát. Na zahajovací koncert jsme nešli s žádným velkým očekáváním, ale jeho průběh nás donutil se zastydět – projevy obou vystoupivších pohlavárů byly vtipné („I hope that you will get in touch with other choirs, but do not take this literally“), trefné, a co navíc, zněly opravdu upřímně, ať už byly o situaci na Ukrajině, nebo o motivaci zúčastnivších se sborů. Navíc pak pořádající soubor, Singkreis Porcia, zazpíval každému přítomnému sboru speciální přivítací píseň v jeho vlastním jazyce.

Sluší se zmínit, že pobyt sborů v Rakousku, kromě dopravy a okolních výdajů, hradí organizátoři festivalu. Nevíme sice, kolik přihlášek každoročně dostanou, ale slyšeli jsme o sborech, které si místo vydobyly až na třetí pokus. Každopádně celá organizace si zaslouží (snad až na drobnosti) velikou poklonu, protože celých 300 zpěváků se organizátorům povedlo kočírovat efektivněji a elegantněji, než se třeba nám dařilo řídit našich vlastních 20 hlav.

Den následující uvítání byl tedy zasvěcen seznamování s prostředím, zvukovkám v obou soutěžních sálech a odpolední zkoušce. Během ní jsme přišli na několik zajímavých výrazových prostředků, které jsme snad měli začít nacvičovat už měsíce před soutěží, jenže k tomu jaksi nějak nedošlo.

Večerní lidovková soutěž nás vcelku nepříjemně překvapila. I přes zkušenosti z dopolední zvukové zkoušky byl zvuk v sále mnohem kratší. To ale nebylo to, co nám nejvíc uškodilo. Zejména jsme dojeli na to, že třeba úplná novinka, Čechomoří Nevěra v naší (Helenině) aranži, zazněla na soutěži jako premiéra. Myslím, že pár pokusů před publikem, a nevymleli bychom se na tolika místech zbytečně.

Po hodinu a půl dlouhém čekání na výsledky soutěže jsme se dočkali (zaslouženého) vítězství zpěváků kolumbijského Coro Universidad Autonoma de Bucaramanga – kteří zejména rytmem vynikali nad všechny ostatní. Co nás celkem překvapilo a taky dost rozladilo, bylo umístění rakouského sboru Cantanima ze Steiru na druhém místě – jejich repertoár byl primitivní monotónní, a v provedení se hledaly chyby mnohem jednodušeji než u sboru Vox Antiqua z maďarského Debrecénu, který byl pro kategorii lidovek naším favoritem.

Naše vlastní 7. místo (s 81 body ze 100) za lidové písně nás tedy ani nijak zvlášť nezklamalo, spíše naopak – konkurence ostatních sborů byla velmi silná, zejména v počtu – zvuk 40 lidí je vždy vyrovnanější, než zvuk 17 zpěváků. Slovní hodnocení poroty začalo velmi pozitivně, porotci vyzdvihli kouzlo, radost, živost a kolektivního ducha, které z nás při vystupování čiší. Ale dál už nám nic extra navíc neřeklo – snad jen, že dámská sekce se svého partu (Věnečku v úpravě Zdeňka Lukáše) zhostila excelentně, jen příliš světlé vokály způsobily stoupající tendence v intonaci. Naproti tomu sbor jako celek by potřeboval plnější zvuk (v anglickém překladu z německého hodnocení „more body“).

První polovina hlavní kategorie, povinné skladby, se měla odehrát v místní obdobě kulturního domu. Už na zvukové zkoušce jsme si nemohli nestěžovat na akustiku, podstatně sušší a kratší, než na nádvoří zámku. Navíc jsme mohli po zkušenosti z předchozího večera předpokládat, že sál plný lidí bude akusticky ještě horší, a od našich krásných a velice nápomocných průvodkyň Katriny a Vanessy jsme se navíc dozvěděli, že během soutěže bývá na místě vzduch skoro nedýchatelný. A vystupovat jsme měli jako poslední. Uf. Naštěstí to s sebou neslo alespoň tu výhodu, že jsme se mohli v klidu nasnídat a ještě se lehce rozezpívat – první sbor začínal soutěž v půl desáté.

Když jsme těsně před polednem odcházeli z pódia sálu, kde se opravdu nedalo dýchat a teplota se šplhala věřím ke třicítce, neměli jsme svému vystoupení moc co vytknout. Snad jen, že Rossiniho Toast pour le nouvel an (pro Akcent premiéra francouzštiny) se malinko rozpadl intonačně, ale nic vážného. Hlavně, že jsme bez vědomých chyb odzpívali Stimmung. Před koncertem se nás organizátoři ještě malinko „snažili“ vystresovat tím, že se možná trefíme do polední sirény a během ní naše vystoupení přeruší, ale naštěstí jsme vše stihli včas.

Oběd v hotelu (stejně jako i ostatní místní chody) nám naplnil žaludky možná až příliš, proto jsme čas před poslední odpolední zkouškou v místní Volksschule (kde byl na chodbě i ve třídách oproti venku příjemný chládek) vyplnili krátkou procházkou po městě. Spittal není nijak extra velký, ale komu by nestačilo moct si procourat pár hlavních ulic a pak zalehnout na trávu krásného velkého parku hned vedle zámku? Na své si přišli i naši slacklineři, jogíni a zejména hráči hakisu (což jsou v Akcentu pochopitelně všichni, včetně hostujícího pana řidiče, našich průvodkyň a jednoho zpěváka slovenského sboru Via musica).

Na večerní koncert jsme měli nastoupit jako šestí v pořadí, první tři sbory jsme si tedy poslechli z třetího balkonu. Poláci i Kolumbijci podali výkon „kdybychom chtěli najít chyby, asi je tam najdem“. To na jednu stranu zapůsobilo na naši ctižádost, na druhou stranu pak ale i na sebedůvěru. Naše oblíbené Maďary jsme bohužel nestihli celé – jen u jejich první skladby, Monteverdiho Cantate domino, jsme museli přiznat, že jsme už slyšeli (ne-li dokonce v jiných sborech odzpívali) lepší provedení.

Nervozita se tentokrát projevila jinak, než před lidovou soutěží. Sál zámku, který byl zpěvákům k dispozici jako čekárna na vystoupení, jsme měli sami pro sebe, nálada byla vyrovnanější; však jsme taky měli vystoupit s repertoárem, který dobře známe, máme ozpívaný, a víme, co od něj můžeme čekat, v dobrém i špatném. I proto jsme trochu skřípali zuby nad prohozením pořadí, začínat McFerrinovou The Garden, ke které máme z různých stran výhrady, namísto Blue Joni Mitchell, kterou zpíváme vlastně na jistotu, se nám nechtělo, jakkoliv to rozhodnutí dávalo perfektní dramaturgický smysl (na to má Helena opravdu čuch). Alespoň (pfff), že se někteří naši zpěváci o prohození skladeb dozvěděli už během posledního potlesku polského sboru, po kterém jsme měli nastoupit na pódium.

Jestli jsem si předchozí dvě vystoupení zhodnotil stylem „ne, že bych se dmul pýchou, ale nemám se za co stydět“, s tím posledním jsem byl opravdu spokojený. Garden seděla rytmicky jako nikdy, Blue nepostrádala dynamiku, a tenoří sóla v Nebi na Zemi nebyla falešně (doufám, nahrávka nám má ještě přijít). Obecenstvo to taky patřičně ocenilo – jak výrazem, tak potleskem po skladbách (naštěstí se ani jednou nenaplnila proroctví, že se snad netleská vůbec). I zvuk v sále se mi zdál příjemnější a lepší, než předchozí večer. Nadšeni jsme si poslechli ještě zbytek koncertu, kde nás opravdu překvapila rakouská Cantanima, ale nejunešenější jsem byl z Indonéského Parahyangan Catholic University Choir – jejich barva zvuku překonala všechno, co jsme za večer slyšeli.

Čekání na výsledky jsme si oproti prvnímu soutěžnímu dni, kdy jsme se přidali ke zpívání na nádvoří zámku, odbyli před zámkem a v kuloárech – „zpestřením“ byl vpád skupiny poloožralých rakušáků, kteří snad slavili rozlučku se svobodou, či co, měli akordeon, klobouky, trika s meme „game over“ a chlápka v nafukovacím kostýmu tlusté ženské, kterou si mohl za úplatek každý patřičně osahat. Po necelé půldruhé hodině se začaly sbory opět scházet na nádvoří a ochozech a do zpěvu jich jednotlivých někdo začal zpívat Purcellovo Hear My Prayer, první skladbu povinného repertoáru. Samozřejmě se přidali i ostatní, a nádvoří tak naplnil zvuk 300 hlasů. Celé společné zpívání pro mě bylo jedním z nejsilnějších zážitků, jednotlivé hlasy se připojovaly ze spoda, z naší úrovně na prvním balkoně i shora zpod střechy, o dvě patra výš. A snad proto, že by byla škoda nepokračovat, společně jsme si s ostatními zazpívali i Toast pour le nouvel an, a, i když jsme to úplně nečekali, nakonec i Stimmung (který se, i přesto, že ho každý sbor nacvičoval svým vlastním způsobem, vyvedl opravdu krásně – jestli se to příslovce dá pro takovou hrůzu vůbec použít). Autor seděl dole v první řadě a po doznění posledních tónů se nestačil uklánět. Kupodivu jeho směrem nic shnilého nepřiletělo.

Ani tentokrát jsme při vyhlašování od posledního místa nemuseli čekat dlouho. Pravda, byli jsme ušetřeni takového hodnocení, jako prešovská Via musica, jejíž Hear My Prayer bylo podle porotců „až příliš doslovné“, a během udílení sedmého místa jsme si mohli hluboce oddychnout – nicméně nás čekalo hned to následující, šesté, s 82 body ze 100. Co nás ale mohlo těšit, bylo slovní hodnocení poroty. Podle ní jsme předvedli na svůj malý počet vynikající výkon v povinném repertoáru, zejména ve skladbě Stimmung Anselma Schauflera, kde jsme narazili na své početní možnosti. Ve večerním programu jsme vystoupili jako vyměnění a předvedli jsme repertoár, ve kterém jsme mohli ukázat své silné stránky. Pro silný groove a nakažlivou radost jsme se stali hvězdou (orig. Stern) večerního vystoupení. Bohužel byl náš program na lepší hodnocení příliš jednostranný (parafrázováno, necitováno).

Tomu jednostrannému programu jsme nerozuměli. Vysvětlení přišlo po setkání sbormistrů s porotou, kde jsme si potvrdili domněnku, že pop je pro ně pop, a pokud jsou všechny písně v programu pop, je program zkrátka málo různorodý – nezáleží na tom, že každá písnička je úplně jiná. Také nám vyšlo, že menší počet není polehčující okolnost, a to je něco, s čím také nedokážeme (a ani nechceme) nic udělat. Sečteno a podtrženo jsme se svým výkonem spokojeni, jen jsme se asi ocitli na špatném sborovém festivalu.

První se zaslouženě umístili Indonésani. Co nás ale opět trochu nepotěšilo, bylo ex aequo umístění Cantanimy také na prvním místě. Pravda, její výkon i repertoár v této kategorii byl úplně někde jinde, než předchozí večer, ale celé nám to trochu přišlo jako neschopnost poroty netlačit svoje krajany příliš nahoru (porota zasedala ve složení AT, AT, DE, CZ) – na Indonésany zkrátka nikdo neměl.

Už následující ráno nás v hotelu, po Spittalu i po Milstattu, kam jsme přejeli zazpívat neformální koncert pod širým nebem, zdravili cizí lidé a děkovali nám za pěkný zážitek. I to samotné pro nás bylo ohromné zadostiučinění a potvrzení toho, že jsme na večerním koncertě alespoň vyčnívali z řady, vzhledem, počtem i repertoárem.

Volné odpoledne před koncertem vítězů jsme většinou strávili 1600 výškových metrů nad Spittalem, výletem po hřebeni v okolí hory Goldeck, menší část výpravy pak koupáním v Millstatter See. Lanovka, koupání v zasněžovacím vodním rezervoáru a další kratochvíle nás přiblížily ke koncertu vítězů. Na ten jsme dorazili s krátkým zpožděním po velmi vydatné večeři. Naštěstí se podle přítomných první půlhodinu jen děkovalo všem možným místním potentátům. Lotyšský sbor, který celou dobu musel stát na pódiu, pak zazpíval dvě skladby (stejné, jako na soutěži a v Milstattu), a přišla na řadu steirská Cantanima. Ta zpívala čtyři skladby, taky stejné, jako na soutěži a v Milstattu, pak dostala navíc ještě cenu publika, což nás sice nepříjemně nepřekvapilo, ale ani nám to nezabránilo jít si raději sednout do parku a čekat na neformální párty po koncertě. Toho stále se opakujícího sborového zpívání zkrátka bylo už moc.

Neformální párty ve stylu „chorvatská diskotéka“ (pán se samohrajkami, pán s elektrickou kytarou a dvě zpěvačky) s malým lahvovým pivem za €2.70 nás taky nijak nenadchla, ale nakonec jsme aspoň hodinu křepčení na pódiu hecli, i když v oslabeném počtu šesti až sedmi lidí. Pak nám už nic (snad krom posledního rozloučení s našimi průvodkyněmi) nebránilo jít se připravit na zítřejší brzký odjezd.

Cesta autobusem opět utekla jako voda, celý výlet byl velmi silná kolektivní zkušenost (něco jako cesta do Vesmíru B) a už jsme začali spekulovat, kam vyrazíme příště. Tolik legrace, práce, zkušeností a tmelení kolektivu v tak krátkém úseku totiž není nikdy dost.

Musique