A cappella workshop 2012

24. 10. 2012, 8.28

Česká a cappella scéna není nijak velká. Většina z ní se zúčastňuje Jirkovského písňovaru a s většinou z ní jsme se potkali. To jsme si mysleli, a mysleli jsme si to špatně, dlouho před tím, než jsme objevili iniciativu plzeňského kvintetu Hlasoplet, který na letošní říjen zorganizoval v rámci festivalu Jazz Bez Hranic workshop s členy švédské vokální skupiny The Real Group.

Čest nechat se od „realgroupáků“ vést jsem měl už jednou – před pár lety na festivalu v dánském Århusu, a byl to velký zážitek – tenkrát nás ale z Akcentu byla jen hrstka, a proto jsem dost potěšeně sledoval, jak velkou vůli Akcent ukázal, když se rozhodl zúčastnit se v téměř kompletní sestavě.

S blížícím se workshopem nervozita stoupala. Zvládli jsme víkendové soustředění, dohodli si dopravu do Plzně, zrušili páteční zkoušku, aby pražští nemuseli jako hobiti tam a hned zase zpátky a v sobotu ráno se sešli v Domě hudby na plzeňské Husově ulici. Pravda, nebyl by to Akcent, kdyby se na poslední chvíli neměnily plány, takže z rezervovaných šesti míst v autobuse zbyly nakonec jen tři, ale důležité bylo, že se všichni dostavili tam, kam měli. A včas – dokonce se stala tak neuvěřitelná věc, že se nás sešla většina ještě před tím, než se do sídla plzeňské konzervatoře dostavily ostatní skupiny (i když leckdo z nás měl naspány slabé čtyři hodinky).

Pravda, první hodinu jsme moc nevěděli, co se bude dít – nakonec ale pokyn přišel – ve tři čtvrtě na deset bude rozlosování pořadí, v deset společné rozcvičení a rozezpívání, už s lektory – Katarinou Henryson a Mortenem Vintherem.

Přišlo na řadu rozlosování. Ano, stále nás byla většina, ale nebyli jsme všichni. Chybělo poslední auto, které mimo jiné vezlo sbormistryni Helenu. Trochu nervózní jsme poslali losovat Evičku, se slovy: „hlavně nevytáhni jedničku!“ A co myslíte? Byla tam. Naštěstí jsme s trochou přesvědčovacího umu vyhandlovali jedničku s Voxtetem za trojku, a navíc poslední auto dorazilo akorát během rozcvičení.

Na přístupu Real Group k vokální tvorbě jsou podstatné dvě věci. Jednak vnímají své tělo jako hudební nástroj – a to opravdu celé, takže do hudby zapojují úplně všechno, jak fyzicky, tak pocitově. Další zajímavostí je přístup, kterému říkají „*positive reinforcement*“ – nezaměřujme se na to, co bylo špatně, ale na to, co bylo dobře. Workshop s každým tělesem začínal tak, že zpěváci zazpívali své připravené skladby a diváci pak měli říct, co na každém vystoupení bylo dobré.

A že se nehledalo těžce. První dva ensembly, Voxtet a Sunday Sextet, předvedly tak vynikající výkony, že se nám po nich na pódium chtělo o dost míň. Vynikající ladění, rytmika, výslovnost, vtipný repertoár, aranže… I proto nás překvapilo, že i tak se pod vedením zkušených lektorů dokázaly jen za těch 45 minut, které měl každý soubor vyhrazené pro sebe, někam dost výrazně posunout (bráno samozřejmě vzhledem k referenčnímu úvodnímu zpívání).

Dopolední workshopy patřily, podobně jako ten århuský, tématu „poslouchejme se navzájem“. Když jsme nastoupili na pódium a odzpívali McFerrinovo/Tre­eceovo The Garden, zasmál se Morten (a nám zatrnulo) s tím, že tuhle skladbu moc dobře zná – i když ne přesně v téhle aranži. Došlo nám, že ji patrně zpíval v Dánsku s Postyrem, nejsa nijak daleko našim vzorům z Vocal Line. Naštěstí z toho nedělal žádnou vědu – ostatně tohle je ta světlá stránka positive reinforcementu. Nejprve nám poradili, abychom – i když The Garden nemá ve sboru žádný srozumitelný text (však to taky byla na zkouškách legrace, „začneme od toho u-ma-sa-oo-me-le“) – si pod slabiky snažili nějaký význam dosadit. Výsledek se dostavil. A když nás ještě Katarina postavila do kroužku, abychom si zavřeli oči a zkusili si to odzpívat bez dirigování, samotným nám padala brada překvapením z toho, jak vyrovnaný a solidní jsme podali výkon. Navíc poprvé bez not, které se se zavřenýma očima špatně čtou. Až jsme si od posluchačů vysloužili potlesk. Nebylo potřeba ukazování sbormistra, zmizely nejisté pohledy, kdo a kdy začne, všechno plulo tak nějak samo. Za tím vším bylo „jen“ to, že jsme se konečně navzájem pořádně poslouchali (a taky se sakra snažili, abychom si před lektory neuřízli ostudu). Morten nám pak ještě ukazoval, jak v skladbě cítit rytmus a zapojit do něj zbytek těla. A to vyplnilo našich 45 minut, na druhou skladbu, tedy I Wish v úpravě Dylana Bella (ex-Cadence), už nezbyl čas.

Oběd v asijské restauraci naproti vyšel časově akorát do začátku odpoledního rytmického cvičení. Ukázali jsme si, jak různě složité je rytmicky provádět trojici melodie-hlavní doba-vedlejší doba trojicí ústa-ruce-nohy. A že je to v některých kombinacích pěkně složité.

Odpolední blok workshopů si kvalitou nijak nezadal s dopoledním. Trojice Jezinky, Kriskroskvintet a Pětník podala skvělé výkony, ve finále také ještě vylepšené prací lektorů. Na Pětníku (který mě zaujal vtipem a neotřelými aranžemi i vlastními skladbami) zkoušeli, jak funguje různé působení na pódiu – čtveřice vedle sebe se sólistkou mezi sebou versus trojice vokalistů bokem se sólistkou trochu „sólovější“ – víc vpředu. Efekt tak jednoduchých změn byl až k neuvěření.

Nevím jak na ostatních, ale na nás se začal projevovat efekt vydatného oběda a s klesající mírou interakce s diváky mi postupně klesala i hlava. Pár Akcentů se dokonce vydalo si do šatny zdřímnout. Ostatním se ale nechtělo minout ani minutku jediného workshopu. Když bylo všechno za námi, zbývalo se jen připravit na a odzpívat večerní koncert. Na něm nás nadchl zejména organizátor celé akce Hlasoplet, a to jak zpěvem, tak vtipem. Bylo mi trochu líto, že lektorská dvojice neměla výklad, protože si řadu českých vtípků nemohla užít. Po přestávce si s námi Katarina a Morten zazpívali dvě circle songs, a po posledním vystoupení (to bylo to naše) jsme se, všichni účastníci workshopu, shromáždili na pódiu, abychom převzali upomínkové předměty a udělali si společnou fotku.

Z celého „minifestivalu“ jsem odjížděl s pocitem, že jestli si chceme udržet konkurenceschop­nost, budeme muset pořádně zabrat. S vědomím, že česká vokální scéna je mnohem košatější, než se zdá z Písňovaru, a že umí. Umí dokonce tak, že libovolný účastník workshopu by bez většího studu mohl soutěžně vystoupit na AAVF. Sami o tom s pokorou přemýšlíme, třeba se nám povede se sejít.

Je pravda, že velkou nevýhodou positive reinforcementu je to, že se negativa od lektorů prostě nedozvíte. Je proto třeba, jak správně poznamenal i Zdeněk Lahoda z Hlasopletu, držet se při zemi, i když vás sami členové Real Group vychvalují skoro až k nebesům. Důležitý je hlavně pocit ze sebe sama a zdravý nadhled. Však, pokud se nám nepovede AAVF (a třeba i když se povede), vždycky se můžeme těšit na následující ročník workshopu v Plzni.

Děkuju všem, kdo se na tom podíleli, za vynikající zážitek.

Musique