A - máme to za sebou

20. 5. 2005, 17.45

Tak – po čtyřech dnech peripetií, nervů, rozklepaných kolen (vlastních i těch patřících drahým polovičkám) to máme za sebou. Tedy maturitu.

Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu člověk neví, do čeho píchnout, na druhou stranu toho volného času zas až tolik není. Ale vezmu to hezky všechno popořádku, od posledního zvonění po včerejší čtvrteční ukončení.

Pátek nás přivítal nevlídně; Už okolo tři čtvertě na šest jsme stepovali před školou, abychom se na příchozí řádně připravili. Od třídního jsme sice měli pokyn „nežebrat“, že prý to vypadá blbě (a ono asi jo), ale odolejte, když vám studenti podobných taškařic znalí, spolu s mnohými profesory, peníze sami nabízejí. Řetěz obou oktáv se táhl od mostu až ke vchodu a obsahoval celou řadu povolání

• od vojáků přes lékaře až po Achillea a bezdomovce. Jak jsme záhy

zjistili, přitahovali jsme pozornost nejen kolemjdoucích, ale i lidí ze školy – okna budovy vedle a nad vchodem byla celou dobu plná zvídavých obličejů, to se snad ještě nikdy nedělo, alespoň co si (matně) pamatujeme. Rozloučení před svaťákem probíhalo také výtečně. Sešlo se nás ca 20 z 25, pokecali jsme, zajásali nad výtěžkem ranního snažení a okolo desáté se rozběhli po domovech, začít se taky trochu učit.

Víkend proběhl v pohodě – Díky Kačí jsem měl klid, taky jsem se „léčil“ a učení šlo lehce. Pondělí dopoledne – taky dobré, prázdný byt, ticho, klid. Problém nastal odpoledne. Když do bytu přijdou jeho první obyvatelé, v obýváku si pustí hudbu, z počítače vyhrává výtečný koncert <acronym title=„Robbieho Williamse“>RW</a­cronym> What We Did Last Summer, moc se toho doma naučit nedá. Rozhodl jsem se tedy odjet na chalupu, abych měl klid…

Spásný to nápad. Krom dědy, který sem tam dojížděl z nedalekého Železného Brodu, mě nic nerušilo. Z domova potravin dost, dalšími zásobovala babička (kdosi mi sice říkal, že mu jakési individuum tvrdilo, že jsem nic nejedl, není to pravda), sem tam nějaká ta LP deska, ke studiu ideální prostředí. Pokud ovšem odmyslím toho jouzu, který desetkrát vjel s velmi hlučnou motorkou na náměstíčko před chalupou, aby na deset vteřit zastavil, pak zas nastartoval, odjel a za minutu se mohl vrátit po jedenácté.
Víkend jsem strávil doma. S učením to bylo slabší, a taky se projevovala nervozita. V neděli okolo šesté jsem zjistil, že se víc se už do hlavy nevejde a odešel se dívat na Superstar.

Pondělí – maturitní to den – přišel jsem už ráno, na zahájení a čekal do odpoledne, kdy to mělo přijít. My výtvarkáři jsme byli jak na jehlách. Nakonec to ale dobře dopadlo a výsledek – 5 vyznamenání z sedmi maturujících je přeci jen solidní. Zbytek týdne jsem posedával ve škole a už mě opravdu nebavilo přijímat gratulace. Ve čtvrtek jsme to celé ukončili s poměrem 12 vyznamenání : 1 odpadlík/1 předmět.

A jak se cejtim? Jak říkám, toho volnýho času jsem čekal víc. Teď odjedu na AHOJku do Jizerek a tam to pořádně oslavíme – máme slíbenou svíčkovou a 14 kilo kuřecího na grilování. A to je jen špička ledovce;)

Sobě pro radost