Århus Vocal Festival 2009

Poslední dobou narážím na to, že než seberu síly o něčem napsat, vyprchá ze mě nadšení a klesne morál k psaní. U tohohle festivalu je to ale všechno hodně jinak. Nadšení je moc, ale dát dohromady slova, která by to alespoň rámcově popsala dá moc, moc práce.

Pokud nejste ze Skandinávie, musíte počítat s tím, že co se sborového a vokálního hudebního projevu týká, budete nejspíš „100 let za opicema“. Přesně to jsem si uvědomil už u prvních tónů festivalu vokální hudby v dánském Århusu, kam jsme se s pár Akcenty a několika Offbeaty vypravili v posledním prodlouženém víkendu.

Århus Domkirke

Říká se, že co Čech, to muzikant a že pije jako Dán. Snad to kdysi nějaké opodstatnění mělo, dnes by to ale mělo být spíš obráceně. Když totiž slyší Čech Dána zpívat, ideálně v nějakém tom sboru nebo vokální skupině, nic jiného, než nad sebou zaplakat a pít na žal mu nezbyde.

Nebudu se zdržovat podrobnostmi o cestě a o tom, jak jsme se po příjezdu do hostelu dozvěděli, že mailem oznámená cena za pobyt zdaleka není konečná, spíš lehce nadpoloviční. Nadcházející zahajovací „ceremoniál“ – tedy koncert Århuských Vocal Line a Aalborgských VoxNorth – nám zjednodušil mávnutí rukou.

Vocal Line

Už po prvních tónech druhé skladby, kterou Vocal Line do publika pustili, jsem měl chuť se na všechno zpívání vybodnout a nastoupit doživotní vokální půst. Přes třicet lidí, bezmála 20 mikrofonů, každý zpěvák suverénním sólistou a přesto naprosto hladce zapadající do zbytku ansámblu. Zbytek koncertu jsem strávil s hluboko spadlou čelistí – a to hlavně u vokálních verzí hitů, jako je Don’t Give Up Petera Gabriela, Circle Game Joni Mitchell nebo Creepin‘ In Norah Jones.

Jesper Hjernøe Daus with Voxnorth

Už jen výčet hvězd, které vystupovaly na večerních koncertech festivalu by stál za to, abychom se do Dánska vypravili. V kombinaci s tím, že nás některé z těchto hvězd měly vést na dopoledních workshopech sliboval festival horu nově nabytých zkušeností. A taky že ano – prvním dopolednem nás provedl Roger Treece, zpěvák Bobbyho McFerrina – pokoušeli jsme se plodit tzv. Circle Songs: „vedoucí“ stojí v kruhu a postupně skupinám zpěváků okolo zadává hudební motivy, které se mu líhnou v hlavě. Perfektní pro procvičení improvizace a „naslouchání“ gestům lídra – každé piano nebo naopak forte na opačných stranách kruhu dokážou ze zdánlivě jednoduchých vyimprovizovaných témat spojených dohromady udělat malou vokální symfonii.

Fontys Jazz Choir

Další rána pro sebevědomí přišla se soutěží sborů – běžně dvacet mikrofonů, perfektní jevištní performance a hutný jednolitý zvuk k tomu je něco, o čem si můžeme nechat jen zdát. A obávám se, že se nelze úplně vymlouvat na techniku. Hrozně by mě zajímalo, jak bychom s Akcentem zněli každý na vlastní mikrofon, ale na druhou stranu bych to možná slyšet nechtěl.

apes&babes

Druhý večer se o zábavu postarali apes&babes, vítěz soutěže vokálních skupin z minulého ročníku festivalu. Obdiv si zaslouží zejména za práci se světlem, však si také s sebou vozí vlastního light engineera. A pak už – hlavní hvězda – The Real Group (Jens Johanssen, sbormistr Vocal Line a předseda výboru festivalu je uvedl slovy „the best vocal group in the world“ a já jsem zcela ochoten se k němu v tomto přiklonit). A bylo to dobré. Zvuk jako z nahrávky, spousta vtípků a drobných hudebních špeků – včetně vokálního country včetně zvuků dobra, sóla na banjo a modulace o tercii po každé sloce. Jednoduše geniální…!

Perpetual Motion Thingamabob

A den na to… Den na to jsme se s dvěma „Real“ zpěváky potkali trochu blíž, a to na workshopu „Opening your ears“. Dvě hodiny omílání jedné sloky Amazing Grace, při níž se nás Anders Edenroth a Katarina Henryson snažili přimět se víc poslouchat – a umět se sladit v intonaci, rychlosti, barvě hlasu a dynamice. Bylo úžasné pozorovat, jakou mají upřímnou radost z každého našeho pokroku. Během přestávky naprosto nezávazně konverzovali se skupinkami nebo jednotlivci a ve finále, když jsme Amazing Grace zpívali „koncertně“ a pro publikum (Anders: „We will have an audience of two people and a choir of 98 singers and 98 conductors. You’re going to sing my favourite song of all time.“), uronila Katarina i slzu. Těžko věřit, že jde o profesionály, kteří zkoušejí 3× týdně pět hodin a obdivují je a inspirují se jimi miliony (ano, miliony) lidí na celém světě.

Pitch change - Katarina Henryson

Náš pobyt v Århusu ukončili lotyšští Cosmos, kteří se ze začátku zdáli krapet teplí (jak by taky ne, s dvěma kontratenory z šesti zpěváků), ale nakonec předvedli skvělou show protkanou suchým lotyšským humorem, včetně představení tradičního lidového lotyšského tance, který sami vymysleli.

Přemýšlím nad dvěma věcmi – pokud Skandinávie opravdu takto žije vokální hudbou (a hudbou obecně), kdy se jí to omrzí? A kdy se celá tahle móda přesune k nám, k jihu? Německo je na dobré cestě, ale všechny jeho sbory stále nemají tu skandinávskou hlasovou jednotu a místy zní, jako když tahá kočku za ocas…

Cosmos

Vím, že příště, bude-li to jen trochu možné, pojedu zas. Možná už v říjnu 2010, kdy bude obdobný festival v Trondheimu. Nebo na další Real A Capella Festival do Švédska. A doufám, že se tam bude vydávat víc a víc čechů – byli jsme tam jediní a nedovedeme přesně ani popsat, o co ti ostatní přišli. Bylo toho každopádně sakra hodně.

P. S.: Fotky jsou na flickru

Musique

Vložit komentář

E-mailovou adresu nezobrazím.