Hm... – Klukoviny

14. 12. 2011, 3.47

V neděli pokřtili tátové ze skupiny Hm… své čtvrté regulérní (a první dětské) album – Klukoviny. I když jsme některé písničky z něj už nějakou dobu poslouchali na koncertech, určitě mu nechybí velký prostor pro překvapení, úžas a pusu otevřenou dokořán.

Už samotný dětský koncert, spojený s trochou toho divadýlka pro děti, stál za to. I když se mi některé fóry zdály spíš pro rodiče, než pro nemalou hromádku ratolestí dovádějící pod pódiem, určitě se bavili všichni. Křtění žlutou limonádou nad nočníkem byla už jen taková příjemná třešnička na dortu. Podobně jsme si užili koncert dospělý, i když tam určitá únava byla znatelná a slabší zvuk přisuzuju sedadlu na balkoně.

Klukoviny mi hrají do uší třetí den v kuse. Není to na dětské album trochu hodně? No, abych řek pravdu, tak už na koncertě mi ty písně přišly mnohem hlubší, než aby byly jen pro děti. Některé zpívají přímo Hm… ratolesti, a překvapilo mě, s jakou grácií se ty mladé slečny zhostily tak nelehkých melodií, rytmů a frázování. U písně Před spaním jsem si vzpomněl na Plíhalovo „Nevím, proč by děti neměly mít právo na pořádný, dětský depresivní blues“, protože už tak neveselá písnička je (a zvlášť na křtu byla) umocněna ještě neveselejším podáním (a výrazem) sólistky Bětky Nebřenské.

Aranže na Klukovinách jsou jednoduše dokonalé. Třeba pro Hm… klasická kombinace houslí a flétny, občas se vrací skoro až ke kořenům, zejména houslemi v Šakalovi. Sbory. Bicí a perkuse. Nebo novinky – třeba celý sbor zobcovek v Baterkách (prosím, nechte Ringa častěji zpívat!), a ve finále nelze nepochválit ani netriviální kytaru – hlavně v Motejlech a slepejších. Kachničku plus si zaslouží i Byl jednou jeden domeček, která se elegantně zařadila mezi ostatní „uzavírací písně“ – tedy Sen, Piloty a Sbohem a šáteček.

A celou tuhle hudební pohodu podtrhává obal. Dokonalejší obal na CD jsem snad ještě nikdy neviděl. Hned bych se do toho klukovinovského podzemí sám vydal. Musí mi ale stačit to, že mě Malý dách často donutí zívnout.

Musique