Petrohradské dopisy

Listopadová cesta Petrohradem (a trochu i Finskem) shrnutá do několika e-mailů kamarádce Radce, tč. na univerzitě v Lappeenrantě. Redakčně kráceno i doplněno (hlavně o diakritiku).

Peter the Great

8. listopad, úterý

po příjezdu do Petrohradu autobusem od finských hranic a ubytování se v hostelu.

Hola, Radů,

Je tady už po půlnoci, ruské pojetí DST je poněkud nešťastné, přidávaly se dvě hodiny. Přijeli jsme v půl jedenáctý místního, hostel jsem našel v klidu a pěšky. Město v noci je fascinující, a to jsem viděl jen ten kus z busu a pěší cesty. Paní na hranici se nějak blbě koukala na ty moje víza, ale nakonec mě pustila :)

Po cestě byla většinou tma, klimbal jsem s brašnou na klíně. Ale v jednu chvíli se rozjasnilo a objevil se mrak, kterej vypadal jako tvář z boku, a místo oka měla měsíc. To bylo taky kouzelný.

M.

9. listopad, středa

První den ve městě.

Ahoj Radů :)

Dneska jsem se vykopal asi v půl desátý z postele (dvě hodiny posunu jsou dvě hodiny posunu). Ostatně ruský pojetí letního času (zimní letos zrušili a mají jen letní) se mi zdálo trochu nešťastný, protože se rozednilo až po ty devátý.

Vyrazil jsem tedy do města, ke katedrále sv. Izáka, která je tu celkem významnej orientační bod, odevšad je vidět. To bylo pořád ještě zataženo. Cestou už probíhalo čilý trénování azbuky a zkoumání místního koloritu – mají třeba odpočítávání zbývajícího času na zelený na semaforech. Katedrála vypadala zavřeně, tak jsem si řek „podzim“, udělal pár fotek (moc ne, nechtělo se mi to mít venku z brašny moc dlouho a navíc nebylo hezky) a prošel kolem senátu a Jelcinovy knihovny na náměstí Děkabristů se sochou Petra Velikého. Pořád bylo zataženo, ale vypadalo to, že se to roztrhá, tak jsem si nechtěl vyplácat centrum hned. Vydal jsem se tedy na opačnou stranu, kde jsem krom jeřábů přístavu viděl nějaký menší chrám. Bylo to dál, než se zdálo a kolem rachotily auta – ani kousek klidu jako na nábřeží Vltavy. U chrámu jsem si zase párkrát cvaknul (včetně trojstěžníku a ponorky na řece hned vedle) a vydal se zpátky.

Dock with a submarine

Tenktokrát už kolem Zimního paláce (=Ermitáž). Slunce stále nebylo venku, ale bylo vidět víc a víc modra. Podél Mojky, jednoho z kanálů, kterým se tu někdy říká řeky, jsem se prodíral na východ, a v tom to přišlo – sluníčko osvítilo domy přede mnou a postranní ulicí jsem si všiml nádherné zářící věže Petropavlovského chrámu na protějším břehu Něvy na pozadí skoro černých mraků. Pospíchal jsem k nábřeží, abych to stihl, kdyby si to slunce náhodou rozmyslelo, ale naštěstí nerozmyslelo. A navíc, přesně během toho focení z pevnosti, kde ta katedrála je, výstřelem z děla oznámili poledne. Už přesně vím, co znamená „rána jako z děla“, pekelně jsem se lek!

Peter and Paul Fortress

Pak jsem pokračoval přes Martovo pole dál a víceméně náhodou narazil na Chrám vzkříšení Ježíše Krista – ten je tu asi jediný takový ten, co vypadá jako zmrzlina, s barevnými „kopulemi“ na věžičkách, jako Vasil Blažený v Moskvě. Ten už se fotil jedna báseň, jednak bylo hezky, a pak bylo okolo spousta turistů, takže jsem vyčníval ještě míň. Bohužel taky vypadal zavřeně.

Odtud jsem se probojoval na Něvský Prospekt, kde byla hned vedle nádherná secesní budova společnosti Singer a naproti Kazaňská katedrála – chrám se dvěma ohromnými sloupořadími do půlkruhu. Bylo otevřeno a nevybíralo se vstupné – krása ;) Hned po vstupu mě překvapilo, jaké je tam teplo. O chvíli později mě překvapilo, že stánky se suvenýry a dalšími nábožnými předměty, vč. svíček k zapálení, jsou přímo uvnitř, hned vedle oltářů a ikon. Vzpomněl jsem na „V chrámu“ z Jesus Christ Superstar. Taky se tu stala fronta na pohlazení a políbení jednoho z obrazů. To lidí dělají i u jiných, ale na tenhle se speciálně stala fronta.

Jak jsem tam chodil (a pak seděl, bo se ozvaly nohy), uvědomil jsem si, že mám hlad a o kus dál, po návštěvě směnárny, navštívil Subway. Objednal jsem si pseudoruštinou, páč u předchozích zákazníků jsem zjistil, že angličtina tam moc nefrčí.

Mapu nemám a průvodce jsem netahal, takže jsem pokračoval v cestě „kam mě nohy ponesou“ – kolem památníku Alžběty II. a Alexandrinského divadla. Pak jsem v dálce zaznamenal další chrám s krásné modrou a kulatou střechou, tak jsem se k němu vydal. Některé vzdálenosti tu vypadají větší (třeba z map) a ty „reálné“ zase menší, takže to k chrámu byla celkem štreka. Uvnitř byl nádherný oltář, ten jsem radši nefotil, a venku nějaký památník se spoustou děl a holubů. A taky trh s oblečením, koženým oblečením a chlupatým oblečením. Taky jsem tam viděl voňavky.

Trinity Cathedral

Byl jsem už hodně na jihu, tak jsem se obrátil k severu a chtěl najít ostrov Nové Holandsko, ale místo toho jsem dorazil zase k sv. Izákovi. Bylo hezky a už jsem se otrkal, tak jsem zase fotil. A u pokladen zjistil, že zavřeno je ve středu (stejně jako v tom druhým chrámu). I pomník Petra na nám. Děkabristů vypadal proti modrému nebi lip. Jen teda slunce bylo pořád hrozně nízko nad obzorem a pořádně se neposunulo, takže na některý budovy a sochy teď prostě že správný strany nezasvítí. Po druhý straně řeky než ráno opět k Ermitáži, která je osvícená naprosto skvostná! A protože se už schylovalo k páté hodině, a navíc jsem byl pěkně ucouranej, vydal jsem se k hostelu. Ale trochu podcenil vzdálenost a svoji polohu, takže jsem se ucoural ještě víc.

Ještě ve čtvrt na sedm bylo celkem světlo. Asi ten letní čas nechali pro podzimní návštěvníky Petrohradu :)

Tolik dnešek. Mám něco pod 200 fotek, myslím. Zítra by mělo být jasno od rána, ale jestli se ucourám tak, jako dneska, nechci vidět třetí den prohlídku Ermitáže.

Snad tě to nenudilo. Budu to mít jako deník i pro sebe :)

M.

11. listopad, pátek

Rádino upozornění, že bych mohl zase něco napsat.

Kdy bude další díl deníku? Doufám, že jsi neumrznul!

Ráďa :)

11. listopad, pátek

Po dni stráveném v Ermitáži

Hola, Radů :)

Jsem čekal, jestli třeba neoznačíš ten první díl za nudu, a pak jsem taky úplně neměl čas a baterku. Ale to nevadí, dnes jsem byl celý den v Ermitáži, takže můžu dát dva dny dohromady.

Saint Isaac's Cathedral

Začal jsem ráno před desátou. Už z okna hostelu to vypadalo, že bude krásné, za obzorem bylo naoranžovělo a na nebi ani mrak. Vydal jsem se stejnou cestou jako předchozí den – ke sv. Izákovi. Od pusy se mi kouřilo a na zemi byla námraza; to ale úplně nevadilo, nijak zvláštní zima pocitově nebyla. U Izáka bylo krásně, ale zase zavřeno! Tak jsem se zeptal v infocentru vedle a prý otevírá v jedenáct. Hodinu se mi tam čekat nechtělo, a tak jsem pokračoval proti proudu Něvy po nábřeží k mostu, po kterém jsem se chtěl probojovat k Petropavlovské pevnosti. Slunce mi za zády stoupalo nad paláce včetně Ermitáže a na severním břehu krásné osvěcovalo budovy. Vystřelil jsem pár fotek po i proti slunci a překonal další most, konečně na ten správný ostrov. Hned za ním natrvalo kotvila na řece velká stará plachetnice. Fotil jsem, všiml jsem si, že je v ní restaurace. Potud ok. Jenže na zádi, v ty krásný starý lodi, byl „fitnes centr“! Fakt, přes okno byly vidět takový ty plastový hadi, co se dávaj dětem v malým bazénku, a dvě patra rotopedů, běhacích pásů a podobně. Vyfoceno to mám, to by mi nikdo nevěřil.

A o kus dál jsem přešel (vlastně až teď úplně poslední) mostek k pevnosti. Nejprve jsem si ji obešel spodem – na jižní pláž, kde bylo jen pár petrohradských důchodců na procházce a vran (šedých). Sluníčko se odráželo od vln na Něvě, která šplouchala do namrzlého písku. Krása. Jen vrány mě nechtěly nechat přijít blíž, abych si je cvaknul zblízka.

Beach on Zayachi Island

Obešel jsem hradby a vlezl na náměstí pevnosti. K prohlídce samo lákala katedrála. Platil se vstup, tak jsem vlez do infocentra pro lístky. Měli mimosezónní slevy, fajn. Chtěl jsem si objednat ruský, ale problém je, že když se člověk začne s lidma bavit rusky, chtějí se pak taky bavit rusky! A přízvuk mám sice možná slušnej, ale slovní zásobu žádnou. Starší paní za mnou se mě ptala, jestli umím německy, ale vyřídil jsem si to sám anglicky. Paní v okýnku se tvářila pěkně nevrle. Obecně se tu spíš tvářej neutrálně až nevrle. Koupil jsem si lístek do katedrály a do Trubeckého bašty – místního vězení zejména pro politický vězně (mj. Gorkij, nebo Alexandr Uljanov, Leninův starší bratr). Katedrála měla hlavní oltář za lešením, a hned se ke mně přihnala paní a perfektní angličtinou, že za 5€ vysvětlí a provede. S díky jsem odmít, prohlíd si náhrobky potentátů a zamířil k východu. U východu byly nezbytný suvenýry, ale hlavně vchod do kapličky s pěknou vitráží, kde postávalo asi pět mnichů, a vypadali, že budou zpívat. To mě zaujalo a obsadil jsem židličku u zdi. Jeden z nich něco uved španělsky (většina skupiny se mnou byli Španělé), nadechli se, a… začali zpívat přesně ten samý Otče náš, který jsme zpívali na matiné oslav Cum decore! Měl jsem z toho pusu od ucha k uchu ještě do poloviny prohlídky Trubeckého bašty. Tam jsem taky slyšel dnešní oznámení poledne – přesně nademnou. Trochu jsem zalitoval, přemýšlel jsem, jestli to střílení třeba nepůjde nafotit z blízka, ale co už. Vězení zajímavé, nejzajímavější asi systém odhlučnění, aby se vězni nemohli dorozumívat klepáním. Ale prý stejně moc nefungovalo.

Peter and Paul cathedral chapel

Dalším mým cílem bylo muzeum dělostřelectva. Už na dvoře mi spadla čelist, protože byl úplně plný vší možné, staré i nové, dělostřelecké techniky. Od děl a hmoždířů až po raketomety a tanky. Do toho z rozhlasu hrál nějaký ruský marš. Ale bylo mi líto strávit další kus toho nádhernýho jasnýho dne vevnitř (a taky jsem nemoh najít vchod), a tak jsem se spokojil s nádvořím a vydal se k Auroře. Cestou jsem minul místní mešitu, prý s vlivy severské i východní architektury.

Ke křižníku to byla celkem štreka a hned u něj jsem se zhnusil z řady stánků se suvenýry, které blokovaly boční výhled. Naštěstí nebyly dva zhruba uprostřed obsazené. Nafotil jsem a chtěl se vydat dovnitř, ale ouha – můstek obehnán řetězem a hlídán vojákem. Po kase ani vidu. Chvíli jsem okouněl, jestli se tam nevydá nějaká banda turistů, ale nic. Ještě jsem si na měděné stařičké cedulce přečet, že zavírací dny jsou po a pá a bylo i uprostřed otevírací doby. Zklamaně jsem se vydal na sever k mostu, po kterém jsem se chtěl dostat na severní pevninský Petěrburg, na finské nádraží, kde je socha Lenina a lokomotiva, která táhla vlak, kterým se Lenin vrátil roku 1917 zpátky do Petěrburgu. Odtud jsem se chtěl přiblížit metrem do centra. „Moje“ pěší strana mostu byla zavřená, přecházet se mi nechtělo, kus zpátky jsem zaregistroval veřejný záchodek, který jsem zrovna potřeboval užít a ještě jsem prostě příliš litoval toho vnitřku Aurory, takže jsem to obrátil zpátky s tím, že Lenina vynechám. Aurora nic, tak jsem přešel Něvu na Martovo pole, kde hoří věčný oheň (ano, ten věčný oheň, který nedávno zhasl, když gazprom utáhl kohouty poté, co admiralita, která ho provozuje, půl roku neuhradila účty za plyn).

Aurora cruiser

Odtud zase kolem Chrámu nanebevstoupení Krista, cestou jsem si za výborný peníz dál tříchodový „biznis lanč“ (transkripce angličtiny do azbuky je super, ne jako naopak) a zamířil k Izákovi. Cestou mě pobavil nápis na dveřích jedné restaurace „We speak english a little“. Izák byl konečně otevřený, tak jsem zakoupil lístky dovnitř i na ochoz kopule, a protože dovnitř se zrovna cpala nějaká školní třída, vydal jsem se na ochoz.

Počítaje schody (něco pod 250 jich bylo) mě napadlo, kolik asi vede schodů do hostelu, je v šestém patře. Výhled z ochozů na město zalité zapadajícím sluncem byl impozantní. Do všech světových stran. Ani vnitřek katedrály si nezadal. Navíc se ve většině placených svatostánku smí (bez stativu a blesku) fotit, takže jsem si já i široký objektiv přišel na své.

Saint Isaac's Cathedral interior

A pak jsem se rozhodl, že si radši vyřídím jízdenku zpátky. Nádraží jsem si v pohodě našel na Google Maps (chytrej google mobil je supr věc) předchozí večer, u Ermitáže v infocentru sehnal mapu města i metra (a zeptal se, co ta zavřená aurora. Nevěděli.). Na Něvském prospektu nastoupil do metra (je fakt hodně narvané lidmi) a nechal se odvézt až na ulici, kde je to nádraží. Stanice (a celá linka tam) je nová, takže stanice Nabrezhnaya obvodnogo kanala je fakt pěkná, laděná trochu do industriálna. Nahoře je obchodní centrum a je v něm Ruská Prisma :) Cestou k nádraží jsem si všiml několika restauraci, kaváren a směnárny. Nádraží jsem našel v pohodě, ale došlo mi až pozdě, že nemám hotovost. Karty samo nebrali, takže jasná volba byla ta směnárna cestou. Bohužel až moc jasná, takže jak jsem si byl ne moc jistý, obrali mě tam na kurzu asi o 250 rublů, dali mi jiný, než inzerovali venku. Ani jsem nestih protestovat. Zpátky na nádraží mě odkázali k okénku mezinárodních jízdenek, kde paní neuměla anglicky, ale jízdenku jsem si rusky objednal naštěstí bez problémů. Kvůli vlastní blbosti mě ale stala skoro celých čerstvě vyměněných 50€… Moh jsem se aspoň původně zeptat, jestli možno platit eurem, ale pozdě bycha honit. Metrem jsem se dopravil k hostelu, dál si velmi potřebnou sprchu a čekal, až západně slunce, abych se moh vydat na noční focení. Jak jsem se rozležel, málem jsem se nevykopal. Ale nakonec přece. Nevydal jsem se klasickou cestou k Izákovi, ale kolem Gribojedova kanálu s tím, že zajímavé to bude u Kazaňské katedrály a u chrámu nanebevstoupení. A jo. Akorát teda cestou jeden most se sochama gryfů, který jsem čekal, že bude svítit, nesvítil.

Metro station Nabrezhnaya obvodnogo kanala

Nevadilo. Ještě jsem se koukal po jedný restauraci, která byla doporučená v průvodci a nebyla drahá. Na jejím místě jsem nějakou našel, ale nebylo jasný, zda berou karty tak jsem to vzal k Ermitáži a odtud na Něvský prospekt, kde jsem se zacpal typicky ruským hamburgerem a pak se metrem dopravil k hostelu, měl jsem dost.

Dneska ráno bylo ošklivo už pohledem z okna. Rozednilo se později, ale nevadilo, měl jsem v plánu Ermitáž. Venku byla zima a mžilo. Zakoupil jsem vstupenku (i na focení) a vydal se prozkoumávat. Poté, co jsem prošel pravěk, podíval se do plánku a zjistil, že mám za sebou sotva patnáctinu a zabralo mi to hodinu a půl, jsem trochu znejistěl. Ale pak to šlo už rychleji. Nemají okruhy, takže člověk snadno něco projde vícekrát, nebo zase vynechá. Taky mi dost vadilo osvětlení. Od oleje na platné se světlo celkem odráží a když je pak velký obraz pověšený trochu výš a ve stejném úhlu, jako se do něj dívám, na něj shora svítí bodový světlo, vidím tak akorát… lesklej flek.

Jak jsem si dělal srandu z těch Vlámskejch malířů 17. století, tak se mi nakonec líbili asi nejvíc. Malujou totiž i výjevy z běžnýho života, ne jen biblický motivy. Obecně celá Itálie byl jen kolovrátek Madonny, piety a okolních motivů. Taky moderní umění (impresionismus, pointilismus a Picasso) se mi dost líbilo. A Japonsko. Pak jsem jen rychle prolít Egypt, Řecko a trochu se pozastavil u Říma.

Vylezl jsem po sedmi hodinách a trochu litoval ty brašny s foťákem (ty záda, au) a toho, že jsem si nevzal svačinu. Ale pár fotek mám (lístek nikdo nekontroloval) a napral se zase hamburgerem. Za ty dva dny mám asi 420 fotek, ale tak půlka přijde vytřídit. Uff.

To je ode mě. Další zpráva bude asi až z Helsinek, mám tam dorazit zítra v devět večer místního času (nevím, kudy ten bus chce jet 9 hodin).

Tak snad to bylo příjemné čtení, počkej na fotky, to teprve bude :)

Pa,
M.

P. S.: By mě zajímalo, jak dlouho bych to psal na klávesnici :)

14. listopad, pondělí večer

Po příletu do Prahy.

Ahoj Radů :)

ještě shrnutí, zatímco se mi konvertují fotky (pak je budu ještě probírat, upravovat, ořezávat… no jejej).

Ze čtvrtečního večerního focení jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, proti který jsou tvoje blikací reflexní pásky krátký – minul jsem asi dvě nebo tři kola, který měly LEDky na rámu i v drátech. a že to byly hodně svítící LEDky, bílý, červený i modrý, a jedno kolo dokonce i blikalo a hrálo nějakou tucárnu :)

Podobně blikal i most přes něvu spolu s televizní věží. Než jsem ale našel místo na nábřeží, odkud bych to vyfotil, tak přestalo obojí blikat – možná i proto, že pod mostem proplouvala loď, tak aby to kapitána neoslňovalo.

Trinity bridge

V sobotu ráno mě probudil zvonek hostelu, asi v pět. Chvíli zvonil, pak jsem zase zabral. To se asi třikrát opakovalo a naposledy v osm někdo orevřel a po chvíli se nahoru vyhrabalo několik osob, podle hlasu jsem poznal, že Finové. Bydleli u nás v pokoji (ráno svlečené postele byly k večeru zase povlečené) a předpokládal jsem tedy, že jsou dva. Byli už podle zvuku opilí a něčemu se furt tlemili. Pak upadli do postelí do komatu a začali dost nehezky chrápat.

Venku pršelo a neměl jsem spěch, tak že si otevřu knížku (ten Gaiman je super čtení, za tři čtecí seance mám 3/4 knížky za sebou) a nechám si před cestou dobít telefon. Posadil jsem se na posteli a musel změnit plán, protože kromě dvou nahých Finů na druhé palandě jsem spatřil ještě třetího, jak v pozici ukřižovaného Ježíše leží na zádech přesně ve dveřích. Obě zásuvky byly obsazené (Původní spolubydlící Oleg asi hodinu před tím vyrazil do města a musel ležícího Fina asi tak čtyřikrát překročit, jak chodil z a do pokoje). Asi hodinu jsem si tedy čet, pak se zved, sbalil povlečení a svoje věci (Fin se mezitím probral a vypadal jako po hodně velký kalbě) a pomalu vyrazil na autobusák. Tam jsem urazil další kus knížky, páč jsem měl ještě dost času, na tabuli krom busu do Helsinek svítil i bus do Lappeenranty, a když bus přijel, nastoupil jsem. (Před tím jsem si ještě hned vedle kasy na mezinárodní jízdenky všim směnárny, fakt nevím, proč jsem dva dny předtím nešel tam. Možná bylo zavříno, stejně jako když jsem odjížděl.)

Nikdo další nenastoupil, takže jsme vyjeli ve dvou – já a řidič. Proplétali jsme se Petěrburgem a kdo tvrdí, že Pražáci jsou za volantem prasata, měl by chvíli řídit tam. Neviděl jsem jediný auto, který by někoho někam pustilo, spíš mají tendenci se okamžitě narvat kamkoliv, kde je pro ně místo. Na třípruhym kruháči běžně stálo vedle sebe pět aut(obusů) (a vedle toho mumraje, uprostřed toho kruháče na šípkových keřích, dováděly sýkorky). Zastavili jsme ještě kdesi v centru, kde jsme nabrali dalších asi 7 lidí a jelo se ven. Pustil jsem si do uší hudbu (ale přehrávač jsem taky neměl nabitý, takže se záhy vybil) a koukal z okna. Na předměstí běžně 17patrové paneláky, všude spousta aut a tramvají a ulice, která se jmenuje Školní a má asi tisíc kilometrů.

A najednou jsme byli z města venku a uháněli přes Vyborg k hranicím. Pomalu se stmívalo, do uší mi z mobilu hrála Avenue Q a v jednu chvíli bych byl i přísahal, že jsem u silnice zahlíd sraženýho klokana (fakt, na spárkatou zvěř to mělo hroznej rozdíl mezi předníma a zadníma a na cokoliv jinýho to bylo moc velký).

Dorazili jsme na hranice, dvakrát ukázali pasy předkontrole a vpustili nás na opravdovou kontrolu. Trochu jsem měl nahnáno, protože jsem do bumážky (imigrační karty) vyplnil odjezd 11. a bylo 12. Ostatní z busu se zastavili před průchody celní kontrolou (takové ty lajny Goods to declare/nothing to declare), tak jsem nevěděl proč a předběh je. Když ale prošla kontrolou skupina předchozího busu, a já se narval k okýnku, paní/slečna na mě něco začala hovořit, vyhnala mě, ptala se, kde máme řidiče a pak zamkla okýnko a odešla. Místo ní nastoupila do jinýho okýnka jiná (než tam vlezla, příjemně se usmívala, pak už vůbec). Rázem jsem nebyl první na řadě, ale poslední. Ale bumážka problém nakonec nebyl, větší byl s mou pasovou fotkou. Jako by mě na ní nemohla poznat :) Pak návštěva duty free shopu a finská hranice (to byla už jen formalita). Na finské straně na chvíli dokonce vykoukly hvězdy, ale jinak toho až do Helsinek moc vidět nebylo.

V Helsinkách jsme v sobotu navšívili Suomenlinu, to je ta UNESCO pevnost. Bylo to tam dost zajímavé, včetně cesty trajektem, ale příšerně tam foukalo, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme se cestou zpátky mohli schovat na trajektu dovnitř. Proti Petrohradu se setmělo strašně brzo :) A dneska ráno jsem sbalil (plnej batoh a ještě ten malej venku, holt 11 plechovek je 11 plechovek) a vyrazil na letiště – cestou jsem potkal helsinskou revizorku. Kontroly byly v pohodě, lety příjemný (hlavně ten z Frankfurtu, klidně bych tam seděl ještě dvě hodiny, ale ono to letí jen 45 minut) a cesta do kanceláře pak byla už taky jen formalita (teda uplně ne, ten velkej batoh je celkem těžkej. A potkal jsem českýho revizora).

Zbývá asi 30 fotek. Uvidím, nakolik je pročistím na první průchod, ale jak se znám, stejně bych zítra v práci nic neudělal, dokud bych neudělal výběr na web, takže budou brzy :)

Pa a dobrou,

M.

Výkřik do tmy, Sobě pro radost, Turistika

Vložit komentář

E-mailovou adresu nezobrazím.