Střípky vlastní historie

21. 9. 2005, 0.55

Do uklízení se málokdo hrne. Ať už se uklízí kdekoli. Někdy je ale úklid potřeba a když se uklízí zajímavá místa, člověk často narazí na zajímavé věci.

Na chalupě máme starou místnost, kam se odkládá harampádí. Dříve tomu tak nebylo, dokonce si pamatuju, jak jsme tam spali. Ale během let se v té půdní místnosti nahromadilo neskutečné množství starých věcí a my se rozhodli (kvůli prostoru pro ubytování hostí oslavy významného jubilea) tu místnost vyklidit.

Prokousávajíce se hromadami věcí jsme postupně obnovovali zažité i nezažité vzpomínky na životy obyvatel chalupy. Začalo to bundou. Bundou, kterou jsem ve čtvrté třídě nosil na turisťák a na jedné výpravě mi ji vzadu spálily plameny krbu, u kterého jsem stál… Měl jsem z toho tenkrát málem mindrák, ale maminka tu díru spravila tak, že záplata ani není poznat…

Pokračovalo to tátovými kravatami, sbírkou odznaků, hračkami. Starými dikobrazy, knížkami. Až nejstarší vrstvy ale přinesly ty pravé poklady.

Pradědeček měl ve zvyku psát si do kalendářů (takových těch knižních) co který den dělal a jaké bylo počasí. V mimořádných dnech se dala najít i poznámka navíc („Milan na návštěvě“). Jak jsme tak zaprášenými knihami listovali, narazili jsme na 21. srpna 1968 – mezi zápisy o tom, kde se kdy oralo, je malá poznámka Okupace. Jako by se nic nedělo, další dny opět zápisy o tom, kde se kdy oralo. Pak jsme narazili na zápisník z roku 1938. U 15. března je poznámka „Neštěstí vlasti!“.
Smutné jsou poslední stránky pradědečkova deníku. Poloprázdné, často s jediným „Marodil“ uprostřed. A pak – nic. Prázdno. Vzpomněl jsem si na Jana Tleskače.

Posledním nádherným artefaktem, který chalupa vydala je mapa Jirkova snad ještě z dob císařství. Prohlédnout si ji můžete kliknutím na obrázek nahoře. A jak to s tou místností dopadlo? Je prázdná, je v ní koberec a místo pro 10 lidí se spacáky.

Výkřik do tmy