Trochu jiný styl života

4. 3. 2006, 22.47

Poslední týden jsem strávil na běžkách (a) pod stanem, jako už tolikrát. Krom spousta dalších příhod se nám ale stala jediná, která mě zas tak trochu vytrhla z monotónního dění kolem nás.

Objížděli jsme (v Bílých Karpatech) vrch Lokov – na mapě u značky obrázky lyžaře, v reálu smrky přes cestu, na běžkách žádný med. Jedna z těch mých byla navíc zlomená kus za patou, což mi postup ještě zhoršovalo. Klel jsem v duchu, těšil se na oběd, který jsem si vytyčil jako vhodný čas pro přešroubování vázání na náhradní lyži, kterou Prcek táhl s sebou z Liberce. Při sjezdu těsně před rozcestníkem jsem se navíc vysekal a to mi na náladě taky nepřidalo.

U rozcestníku jsem se snažil vyndat lyži z vázání – neúspěšně. Z mého snažení mě vytrhl příjezd muže na koni. Čekali jsme, že jen tak projede, ale dal se s námi do řeči. Že prý tu žije nedlouho (od května?), práci nemá, stačí mu, co dá pole… Povídal, že jezdil dlouho po Krkonoších a že zná v Ondřejově, nebo jak se ta vesnice na sever od Liberce jmenuje nějakého kováře Kubu (ten tam opravdu je). Tak abychom ho prý pozdravovali, od Havrana. Pak se zeptal, jestli nechceme trochu mléka. Ferdyš kývl.

Házeli jsme po sobě s ostatními útrpné pohledy – to se máme trmácet někam mimo trasu z kopce jenom kvůli mlíku? Navíc – při pohledu na Havrana jsme si dost dobře dovedli představit jeho statek – špína a tak dále. Dvorek chalupy tomu nasvědčoval, střecha vypadala děravě, ale když jsme vešli dovnitř…

V celkem útulně zařízené jizbě se kolem plotny otáčela mladá žena a před vchodem postával dětský kočárek (který rozhodně nevypadal nijak staře ani levně). Havran nás posadil okolo stolu a rozlil mléko. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že je to dobrodruh, který žil dřív v paneláku, je vyučeným chovatelem a rozhodně není žádný vidlák – v okně se povaloval mobilní telefon, v síni byla světla kupovaná snad v OBI a v rohu stála (v zimě nepoužívaná) automatická pračka. Než jsme se nadáli, byly před námi na stole brambory, tvaroh, brokolicové placky… Nabídli jsme si, po naléhání Havrana i jeho ženy, ale když si nabídne devět lidí, moc toho nezbyde… Cítili jsme se trapně. Nabídli jsme tedy alespoň devět párů rukou k výpomoci.

Odpoledne jsme tak strávili taháním sena z 200 metrů vzdáleného stohu. Bylo jasné, že o moc dál už nepojedeme, a tak jsme rádi přijali nabídku vyspat se na seně. Mezitím se probudilo dítě v kočárku – 14měsíční dcerka Kristýnka. Oba manželé vypadali rádi, že mají nějakou tu společnost, a večer uplynul za zpěvu (a hraní na nenaladitelnou kytárku) a vaření večeře.

Noc na seně byla příjemná (poprvé nezáblo odspodu) i přesto, že pod námi spadl strop stáje o metr – stavitelství na česko-slovenském pohraničí asi nebylo nej. Žádný um sudetských Němců… Ráno Havran zapřáhl saně a vyvezl nám batohy zpět na červenou značku (!). Opět nám bylo tak trochu trapně. Havran byl ale rád, že nás potkal a také nevycházel z údivu, že pořád existují lidé, co si v zimě vyjedou jen tak pod stany (však večer taky pořád naléhal na ženu, aby postavili tepee, nebo šli spát aspoň na seno, ale nedivím se, že jí se moc nechtělo, v sedmém měsíci ;) )

Zkrátka, nikdy bych neřekl, že za srdečností a pohostinností (ale zároveň i inteligencí, žádnou vidlačinou), stačí jet do Bílých Karpat a člověk se nemusí tahat nikam na Ukrajinu nebo do Rumunska. A co vede člověka přestěhovat se do hor z panelákového by­tu…

Sobě pro radost