Україна - zážitků na roky dopředu

31. 8. 2005, 13.19

Už je to nějaký ten pátek, co s oddílem pořádáme expedice do krajin cizích, nečeských. Bývala to Karélie, Kavkaz, Egypt, Maroko, Nepál; V poslední době saháme (převážně kvůli tomu, že je to podstatně levnější) po východních krajích – Rumunské Karpaty, Delta Dunaje. Letos jsme se rozhodli pro Karpaty ukrajinské, spolu s Koločavou, domovem Olbrachtova (a Uhdeho/Štědroňova) Nikoly Šuhaje loupežníka.

Poznámka: kompletní fotogalerii si, jak jste možná již poznali, můžete prohlédnout na webu T. O. Kletr

Prašná cesta do Solotvina

aneb „Nasolit se na začátku výpravy není tak špatný nápad“

Nevím přesně, proč jsme se na Ukrajinu nevypravili vlakem – snad proto, že čtrnáctimístným autobusem s ukrajinským řidičem Vasilem (a několika dělníky, vracejícími se domů) cesta rychleji uteče a člověk vyprodukuje více adrenalinu. Už jen fakt, že Vasil po celých čtyřiadvacet hodin nespal a vše bez problémů odřídil. Ostatní Ukrajinci se mezitím starali o nás – koupili nám meloun a horlivě nabízeli vodku, kterou sami konzumovali již z Liberce.

Během cesty se Ferdyš, jak má ve zvyku, s Vasilem skamarádil a zařídil nám okružní jízdu po karpatském podhůří – konkrétně do solných dolů v Solotvinu. Problém byl v tom, že Vasil rozvážel Ukrajince do jejich domovů a pak už bylo na cestu pozdě. Vyhodil nás tedy (o půlnoci) kus od své domácí vsi, my rozbili tábor a domluvili se s ním na devátou hodinu dalšího dne.

Děvět, jsme sbalení, díky blízké říčce máme dokonce i spáchanou hygienu. Vasil nikde. Půl desáté. Ferdyš s Álou pro něj jdou do vesnice. Mezitím se u nás objeví babka, a že prý je to její louka, my jí zváleli a máme zaplatit. Na to se jí lámanou ukrajinštinou snažím vysvětlit, že у нас не денгі, ale to jí nějak nebere. Tak ji ignorujeme. Ferdyš s Álou přicházejí s tím, že Vasila nenašli, naštěstí po chvíli přijede sám. Povídá ale, že se musí jet domů převléknout – F&A jedou s ním, aby mu to netrvalo tak dlouho. To očividně nepomáhá, čekáme další hodinu a půl. Konečně přijíždějí, vyrážíme do dolů!

Solotvino je hnusná obec. Všude se válí hromady PET lahví, obpadky, cesta je prašná, slunce pálí a je vedro. Vstup do „kempu“ k solným jezírkům se platí, nic na tom, že z druhé strany jámy se slanou vodou už ploty nejsou a stany lze zadarmo postavit alespoň na trávě… Navíc sprchy (postavené těsně vedle odporně zapáchajících záchodů) se platí zvlášť.

Volíme trávník – stany ale ještě nestavíme, do dolů jdeme až v půl desáté a zlodějina je tu prý velmi oblíbená. Místo toho si zahrajeme partičku Bang!u a vyzkoušíme solná jezírka. „Pláže“ jsou nabity turisty, kteří se buď válejí, nebo kalí vodu. Ta je značně bahnitá a tak slaná, že člověka pustí ponořit jen po ramena, dál ne. Navíc ukrutně štípe v očích a v oděrkách a likviduje šatstvo. Sprchy také nic moc, zábrany proti čumilům sahají po krk, a tudíž nejsou na nic. Náladu si spravím až kapučínem za 2 hřivny (10 Kč) v místní „restauraci“.

Půl desáté. Vydáváme se na prohlídku solného dolu. Batohy schováme za krčmu a vyrazíme na smluvené místo. Všechno zavání ilegalitou už od počátku – naši průvodci na sebe pohvizdují, výstražně syčí, jakmile někdo udělá hladitější zvuk… Na kopci nad dolem zastavíme. Průvodčík nás rozdělí na tři skupinky a postupně odvede ke vchodu k výtahům – a cestou taky ve svitu mobilního telefonu vybere 20 hřiven na osobu, vše tiše, nenápadně, rychle. Snad nám nic neprovedou.

Výtahy vypadají vesele. Kovové klece porostlé solí a prorostlé rzí vypadají snad ještě na Rakousko-Uhersko. Tímhle máme jet 400 metrů pod zem? Paní od obsluhy ukazuje, že po třech. Alespoň tak… eh… chyba lávky, po třech se jen rveme do zdviže, jede nás nakonec deset i s paní. Holky řvou hrůzou, já se chechtám, začíná se mi tu líbit (i když při představě čtyřsetmetrového pádu mě taky píchá u srdce). Míjíme patra s „márnicí“ (tzn. marodkou), větrná patra i deštivá patra, až nakonec přistaneme dole v dole, kde čeká zbylých 20 členů naší „důlní“ delegace.

Postupně je nám ukázáno jak kombajny těží sůl a těm lingvisticky obdařenějším je objasněna i historie dolu. U vozíků se solí nabíráme solné krystaly větší než pěst – snad nám je do odjezdu Vasil u sebe nechá. Pak se narveme zpět do klícky, ta nás vyveze nahoru a my, u stavění stanů, začneme mít konečně pocit, že Solotvino za to stálo.

Blizardnice; Svidovecký polní lazaret

aneb „Jak si udělat legraci i ze zelňačky ozdobené borůvkou“

Jako bychom se nepoučili ze včerejší příhody. Adventista Vasil má na všechno dost času a tak i sem přijede o hodinu a půl později, než je domluveno. Pak už nás veze směrem Ясіня, odkud plánujeme vystoupat na Svidoveckou poloninu. Jak bylo včera jasno a dusno, dnes se počasí kazí. Když vystoupáme na dohled nejvyšší svidovecké hoře Bliznici, zakryje ji mlha. Dál nepůjdeme, snad bude zítra lépe.

Jo, houby lépe. Mirek celou noc proběhal a prozvracel, Káťu bolelo břicho, Háňa měla taky potíže. Zelňačku k snídani skoro nikdo nechce, zrovna tak jako se nikomu nechce na cestu – hřeben je stále v mlze a lehce prší. Co se ale dá dělat, dál musíme.

Bráníme se větru a dešti (marně – ponča jsou sice fajn věc, ale ani čerstvě naimpregnovaná dlouho nevydrží). Do toho pořád stoupáme nahoru, aniž bychom věděli, jak daleko je Bliznice, kde uhýbají postranní vrcholy, kudy vedou cesty. Jediná záchrana je hřeben, přestože je na něm ta největší sibérie.

Vidět je tak na tři metry. Jsem promoklý, padají mi vodou nasáklé kalhoty, bolí mě břicho a do kopce se mi nedostává dechu. Co se to sakra děje? Na polední pauzu na oběd není ani pomyšlení. Chceme slézt někam k lesu, kde by se dalo spát, ale les je až v údolí a tam stejně není kde postavit stany. Plácneme sebou tedy na plošinku uprostřed úbočí a postavíme gemmácké kupole. Vaření se odehrává na vařičích, k večeři suchá rýže. Mezi okolní jalovce se trousí trousit zbědované postavičky ze všech tří stanů po celou noc.

Po celou noc, která byla utrpením. Střevní viróza se projevila na devíti členech výpravy – tedy na všech, až na Skřítka, která za trest vaří jídlo: oběd – suchá rýže, večeře – suchá rýže. Zůstáváme na místě další den. Vedle stanu holek se hrdě rozvaluje lívanec včerejší zelňačky s modrou tečkou borůvky přesně uprostřed. Okolí naší planinky začíná vypadat jako po bujaré oslavě – všude se válí konfety, kusy sušícího se oblečení (to když na chviličku vyjde slunce) a cáry balicích papírů – bohužel, právě ten papír začíná být brzy nedostatkovým zbožím. Z deseti rolí zbývají dvě polovypotřebované, navíc dochází i živočišné uhlí a endiaron. Není divu, že po zavření očí se mi objevuje prapodivná představa: růžový slon, který před sebou tlačí zahradnické kolečko s velkou rolí růžového toaletního papíru.

Druhá noc ubírá na průjmech, zato přidává na dešti. Ještě, že máme naimpregnovaný stan. Jen ta impregnace vodu snad přitahuje. Za chvíli se Mirek válí v lavoru vody. Dáme pod sebe ještě jeden rébl a nějak tu noc přečkáme, zítra přeci jen půjdeme dál.

Lopuchov nedostižný

aneb „Jednou jsi dole, jednou nahoře“

Jdeme dál. Ráno je nádherně, přes hřeben se na nás ale natlačí nízká oblačnost, a tak to s počasím vypadá stejně, jako předevčírem. Marně hledáme odbočku k vesnici Lopuchov – jdeme na jihovýchod, místo na jihozápad, patrolujeme po cestě tam a zpátky, odbočka nikde. Zachraňují nás tři místní bačové – jdou si po polonině v deštníkách a hledají ztracené koně. Dovedou nás na neidentifikovatelné místo (vypadá stejně, jako všechna ostatní) a ukážou dolů z kopce. Vydáme se tím směrem a po chvíli se pod našima nohama opravdu objeví cesta.

K večeru se počasí podstatně zlepší – vypadá to, že zítra by snad mohlo být i hezky. Sejdeme z hřebene a v boudě v jednom sedle uvaříme a usušíme totálně mokré spacáky. Noc je opět deštivá, jsme na to ale připraveni, a tak to není tak hrozné.

Den na to se vydáváme po proudu potoka směrem Lopuchov. Míjíme tři opuštěné bačovny, cesta vedoucí ze svahu se nám brzy ztrácí pod nohama. Svah je stále příkřejší a příkřejší, konečně končí a my se ocitáme u potoka. Po proudu se jít nedá, tak se škrábeme do protějšího svahu. Pak zvířecí vrstevnicovou pěšinkou k dalšímu potoku. Pak do dalšího svahu, na kopec, z kopce. Únavná cesta. Alespoň, že se udobřilo počasí – u jednoho z potoků páráme chleba se salámem a provádíme údržbu dráhy. S umytým tělem i hlavou se jde hned lépe.

Škrábame se do kopce, z kopce, do kopce, z kopce. Lopuchov daleko. Konečně alespoň narážíme na stavení – krásnou roubenku. Pak se ptáme sekáčů, jak daleko do Lopuchova – prý ještě deset dvanáct kilometrů – tak se na další cestu vykašleme, u říčky Jabloněc postavíme stany a uvaříme. Druhý den ráno se vrátíme kus zpátky podívat se na rozestavěný pravoslavný kostelík a okolo poledne už nakupujeme zásoby v Lopuchově, kam se necháme odvézt maršrutkou.

Krásná polonina Krásná

aneb „Ještě jednou si z nás dělalo počasí blázny“

Náš návrh nevydávat se podél bývalé československé hranice vzal Ferdyš mnohem více v pohodě, než jsme čekali. Nikomu z nás se nechce hledat cestu po patníkách kdesi v lese. Místo toho se vydáme raději na poloninu Krásnou a budeme doufat, že hezké počasí ještě chvíli vydrží.

Ach ty nástupy na poloniny, kdyby jen nebyly tak vyčerpávající. Na Krásnou vede naštěstí cesta, klikatící se po úbočí, takže stoupání není tak markantní. Zato musíme sem tam odbíhat do křoví, dát ulevit stále rozbouřeným vnitřnostem. Když vystoupíme nahoru na planinu naskytne se nám pohled na desítku stanů na protějším kopci. Podle hlasů to budou Moraváci nebo Slováci. Snad půjdou zítra dolů a nebudeme se s nimi muset potkávat. Ptáme se jich na vodu – jsou to Slováci a naštěstí jdou opravdu dolů do Usť Čorné. K večeři (pozdní) máme smažené ryby s rýží (vskutku dietní jídlo, ale nám už je to jedno, když člověk nejí, je slabý).

Ráno je nádherné, obloha bez mráčku. Vydáváme se na cestu a zjišťujeme, že polonina za jasného počasí může být opravdu krásná. Cesta se před námi klikatí, přesně vidíme, kudy půjdeme, a plynovod, který vede vedle cesty a na který všichni tak nadávají, vede celou dobu pod zemí a není vidět. Dokonce ani voda není problém – na úbočí každého většího kopce je pramen s dobrou vodou.

Dáváme pauzu na oběd. Dvouhodinovou – sluníčko pálí, dosušujeme věci, čteme si o historii zakarpatské oblasti. Pak usínáme – to je chyba. Sluníčko mi nedělá dobře a chleba se sýrem a rybičkami se tlačí ven (naštěstí spodem). Vydržím to ještě pod nejvyšší horu poloniny Krásné, ale pak už hraju divadlo sběračům borůvek, kteří putují domů do Koločavy po úboční vrstevnicové cestičce. Všichni jsme od sluníčka spálení, ale jen z jedné strany! Po té se poté vydáme i my a zakufrujeme nad Koločavou – počasí se už zase kazí, Bůh ví, jak bude zítra.

Válenda v Koločavě

aneb „Království za nepos*aný (neturecký) záchod“

Je ošklivo. Sešli jsme do Koločavy, a to ďábelsky rychlým krokem – už se těšíme, až dokoupíme zásoby toaletního papíru. Plánujeme se na jednu noc ubytovat v místní škole (za pomoci paní učitelky Наталіе Тумарев) a prohlédnout si muzeum Ivana Olbrachta. Ferdyš s Tečkou se jí vydávají sehnat a zjišťují, že je někde na školení, ale že nám zhruba za hodinu otevře její manžel. Mezitím zalezeme do místní „jídelny“ a necháme si připravit jídlo – prý místní specialitu.

Polévka dobrá, něco jako boršč, ale zato druhé jídlo… Jakási bramboroobilná kaše s „brynzou“, nechutně kyselá. Dojedl jsem jen já a Ferdyš – a to nám hrozně nechutnala. Ostatním by i jela, ale zato neměli místo v žaludku. Hřebíkem do rakve jídelny byly záchody. Záchody, které používá celá škola. Dvacet budek, v každé díra do země, a to, co by mělo být v díře je okolo. Hnus.

Raději se proto vypravíme do muzea I. Olbrachta a ubytujeme se ve třídě místní školy. Na tři noci – má být hnusně a na prostřední noc se chceme vydat k Siněvirskému Jezeru (kam bychom se jinak kvůli vynechání cesty po hranici nedostali). Na večer se ještě vydáme do Četnické stanice, která se změnila na útulnou hospodu (plnou Čechů – turistů). Tady mají dokonce i záchod s prkýnkem! Suchý, ale s prkýnkem! Všichni se vystřídáme a odcházíme do školy, vyspat se na zítřejší koločavský trh.

Spoustu sil do nového dne nám dodala snídaně – ukrajinský chléb s pravým máslem a rajčetem. Venku leje a my se vydáváme na trh. Jsme z něj zklamaní – je to obyčejná vetešárna, navíc snad jen zelenina, ovoce a hlavně bonbóny, kterých nakupujeme na kila. Taky vyzkoušíme místní „hot-dog“ – houska je výtečná, kečup s hořčicí taky ujde, jen párek se spíš podobá paštice.

Po trhu zbyl ve vesnici bordel. Davy lidí, které se před druhou hodinou valily mezi stánky a píchaly se navzájem deštníky do očí nechaly okolo cest i na hřišti za školou hromady odpadků, bahna, a na záchodech ještě větší humus, než při příjezdu. Ukrajina má s odpady problémy obecně, v menších obcích nejsou skládky ani kanalizace, takže odpadky se hážou do řeky a na záchdech to vypadá tak, jak to vypadá.

Válení ve třídě je neskutečně únavná věc. Teplá sprcha je sice fajn, ale hrát od rána do večera Bang! je moc i pro nás. Proto se v pátek, poslední den v Koločavě, vydáváme maršrutkou k Siněvirskému jezeru a muzeu vorařství v Ozerjance. Veze nás snad syn Natálie, starým oranžovým Roburem, uvnitř jsou málem ještě dřevěné lavice, bude veselo. Zastavujeme se ve dřevěném kostelíku v Něhrovci – aby nám otevřeli, musí Ferdyš pomoci správci uklidit doma seno pod střechu. Pravoslaví nezklame, vnitřek je vyzdoben skoro až nechutně kýčovitě.

Pokračujeme přes nejvyšší ukrajinskou obec Svoboda až k Siněviru. Jezero je sice hezké, ale takový humbuk by kvůli němu být nemusel – zas takový zázrak to není. Alespoň se tu ale okolo neválejí všudypřítomné lahve a krabky od cigaret. Zato muzeum vorařství nás zajímá víc. Jen je škoda, že převážnou část stavby vzala při povodních v roce 1998 (nebo 2001? Nevím) voda. Ale má se prý příští rok opravovat.

Večer strávíme s půjčenou kytarou u četníků a svorně se netěšíme na Boržavu – pršet má až do našeho odjezdu domů, tedy do pondělí.

Boržavské utrpení

aneb „Když mně se zrovna nikam nechce“

Špatně, špatně se nám loučí se suchou třídou koločavské školy (přestože v ní jsou myši – v noci jsme si s jednou koukali do očiček). Odjíždíme od četníků, starám dobrým Roburem. Přejdeme sedélko a před námi se tyčí nástup na předhřeben poloniny Boržava. Než ale začneme stoupat, musíme překonat řeku, přes kterou vede můstek. Ale jakou řeku a jaký můstek! Šířka řeky je zhruba sto metrů a most jako by vypárali z nějakého thrilleru – z ocelových lan, jen a jen se přetrhnout, jakmile budeme uprostřed. To se naštěstí nestane, a tak je přechod zas jen dalším příjemným zpestřením. Můžeme začít stoupat.

Stoupat. Táhneme se jako smrad. Krpál je řádný, holky vzadu už chytá amok a jak se škrábou nahoru, prozpěvují si: Myslela jsem prostě že, budou různé soutěže. Zpestřením jsou malinké muchomůrky a obrovští mloci, kteří na stromech obrostlých mechem a lišejníkem vypadají velmi impozantně. Konečně jsme nahoře – krátká pauza a pokračujeme po hřebeni. Naštěstí po chvíli přicházíme na mýtinu, kterou Ferdyš uznává za vhodnou ke stanování. Je jasno, za stromy červánky. Snad bude zítra hezky, vstávat máme v šest hodin.

V šest hodin je tak ošklivo a taková mlha, že Ferdyš povoluje ještě hodinu a půl spánku. Pak vylezeme na poloninu a zezadu se ozve: „Přestávám litovat toho, že jsme šli na Boržavu!“ Po okolních kopcích se totiž válí cáry mlhy, zatímco nad námi je polojasno. Krása. Zahneme po hřebeni a vydáme se na další cestu.

Kdyby nám ještě pořád nebylo zle, nebyla by cesta tak špatná. Jediné, co nám hatí plány je nedostatek vody – když ji už nutně potřebujeme, musíme slézt o pěkný kus níž k potoku a zabijeme tím hodinu času na cestu. U jediného pramene u cesty, který míjíme, je zas takový bordel, až se zvedá žaludek. No co, spálíme ho a alespoň víme, že místní ten pramen používají. O kus dál se zabydlíme a další den před polednem začneme sestup k vesnici Речка (= Rečka), do které by pro nás měl Vasil po dohodě přijet.

Kde je sakra ten Vasil?

aneb „Cesta zpátky nemůsí být vždycky vykoupení“

Spíme u minerálního železitého pramene a ráno nijak nespěcháme. Dohodnuto je mezi desátou a jedenáctou, stačí, když v deset vstaneme.

Po cestě o Rečky jsme vesnici záhy přejmenovali na Srečku, neboť místy je kravského trusu rozpuštěného v bahně málem po kolena. Ještě že jsem odolal pokušení jít v sandálích. Přicházíme k budovám, kde se zpracovává dřevo – mají zde katr a frézu na trámky – jedno patro hrubé stavby stojí $10 000 a venku si můžeme prohlídnout přízemí krásně roubené (nezaplacené) sauny s barem.

Jsou dvě hodiny, Vasil nikde. Ferdyš volá – prý zrovna vyjel z domu. Hrajeme Bangy, sem tam odbíháme do křoví a přemýšlíme, jak to bude s potřebami v autě. Jsou čtyři hodiny, Vasil má vypnutý telefon. Ferdyš odchází do hospody. Hrajeme Bangy. Je šest hodin, také se vypravujeme do hospody (ale koupíme jen bonbóny). Bangy už nemůžeme ani vidět, sprostě nadáváme. Kdyby alespoň každé auto projíždějící okolo nevypadalo jako Vasilův mercedes. Je osm. Další telefonát. Vasil má prý něco s kolem u auta, až vyjede, dá vědět. Je deset. Přichází zpráva: „Omlouvam se, za chvili budeme“. Nad námi se nádherně rozsvěcují hvězdy, toužebně očekáváme každé auto, jehož světla se objeví za obzorem. Jedenáct. Konečně! Po půl dni čekání, konečně. Jedeme domů.

Ukrajinci, kteří s námi jedou zpět se s těmi z cesty tam nedají srovnávat. Kouřit v autě jim musíme zakázat, chlastají, jsou hnusní, odporní a vlezlí. Jeden navíc permanentně, ale permanentně žvaní. Probíjíme si cestu silnicemi, nadáváme na každou zastávku, každou minutu dalšího zdržení. Nálada se zlepší v polsku během snídaně, podle výpočtů bychom mohli být v sedm doma.

No, spletli jsme se o hodinu a půl, v půl deváté vystoupili u klubovny, vyfotili se, domluvili si sraz na kebap a rozjeli se do svých domovů. Prosraných sedmnáct dnů na Ukrajině skončilo, nikdo ale nemůže říct, že na ně nebude s úsměvem vzpomínat.

Poznámka: kompletní fotogalerii si, jak jste možná již poznali, můžete prohlédnout na webu T. O. Kletr

Sobě pro radost