Finweblog - Matěj „Finwë“ Humpál

Petrohradské dopisy

Listopadová cesta Petrohradem (a trochu i Finskem) shrnutá do několika e-mailů kamarádce Radce, tč. na univerzitě v Lappeenrantě. Redakčně kráceno i doplněno (hlavně o diakritiku).

8. listopad, úterý

po příjezdu do Petrohradu autobusem od finských hranic a ubytování se v hostelu.

Hola, Radů,

Je tady už po půlnoci, ruské pojetí DST je poněkud nešťastné, přidávaly se dvě hodiny. Přijeli jsme v půl jedenáctý místního, hostel jsem našel v klidu a pěšky. Město v noci je fascinující, a to jsem viděl jen ten kus z busu a pěší cesty. Paní na hranici se nějak blbě koukala na ty moje víza, ale nakonec mě pustila :)

Pokračování článku…

Hm... – Klukoviny

V neděli pokřtili tátové ze skupiny Hm… své čtvrté regulérní (a první dětské) album – Klukoviny. I když jsme některé písničky z něj už nějakou dobu poslouchali na koncertech, určitě mu nechybí velký prostor pro překvapení, úžas a pusu otevřenou dokořán.

Už samotný dětský koncert, spojený s trochou toho divadýlka pro děti, stál za to. I když se mi některé fóry zdály spíš pro rodiče, než pro nemalou hromádku ratolestí dovádějící pod pódiem, určitě se bavili všichni. Křtění žlutou limonádou nad nočníkem byla už jen taková příjemná třešnička na dortu. Podobně jsme si užili koncert dospělý, i když tam určitá únava byla znatelná a slabší zvuk přisuzuju sedadlu na balkoně.

Pokračování článku…

30 Day Song Challenge

Přes PaulMana a Julii. Nj, tady těch mých 30 záseků. Dohledá si ten, kdo opravdu bude chtít. Nemluvě o tom, že jsem tak vyhraněn, že leccos na youtube fakt není.

Day 01 – your favorite song:

Quincy Jones and Sammy Nestico Orchestra – Into the Night – Nejúžasnější kompozice. Ever.

Day 02 – your least favorite song:

Xindl X a Olga Lounová – Láska v housce. Nejhorší jsou ty dementní popěvky, kterých člověk zaslechne čtyři takty a už se jich nezbaví celý den

Pokračování článku…

Feels Like Spring

Nejdřív jsem vůbec nečekal, že bych o tomhle albu mohl psát, ale prostě mi to nedá.

James Morrison je (neplést s povrchnějším jmenovcem) australský multiinstrumen­talista a zároveň jeden z nejlepších světových trumpetistů vůbec. Jeho koncert mám zarytý v paměti jako jeden ze dvou (vedle Vocal Line v dánském Århusu) nejúžasnějších hudebních zážitků vůbec.

The Idea of North jsou australskou vokální čtveřicí, s jejichž repertoárem jsme se potkali i v Akcentu – konkrétně zpíváme jejich úpravu Stingova Fragile. Jsou zvukově trochu uječení, ale kvalitu jim rozhodně nelze upřít.

A právě tato dvě hudební „tělesa“ se nedávno potkala na albu „Feels like Spring“. Jak se dá čekat, jde o album plné jazzových melodií, leckdy standardních, provedených od skromných aranží „kvartet a křídlovka“ přes „kvartet a kvartet“ (bicí, kontrabas, kytara a piano) až po aranže s kompletním bigbandem.

I když se zvuku Idea of North dá leccos vytknout, spojení s Jamesem Morrisonem většinu z těchto výtek hravě odstraňuje. Fantastické aranže leckdy už ohraných písní (Over The Rainbow), úžasně rytmizované původně pomalejší kusy (It Might As Well Be Spring) nebo nádherné kantilény vokálního kvartetu podkreslené jemnou, vkusnou křídlovkou (The Nearness of You). Nadšení navíc přišlo až na několikátý poslech, a to u mě bývá ozev nadprůměrnosti :)

Jediná skladba, která mě do teď trochu vytáčí, je Belleclaire Blues, kterou znám z Morrisonova alba Snappy Doo a která je čtyřnásobným scatem Nápadu ze severu tak hrozně uječená a neoriginální, že mě tahá za uši a většinou ji nedoposlouchám. Když zrovna nepíšu článek a nemůžu odběhnout k sestavě přepnout na další :)

Album je k dostání na iTunes (fůůůj) nebo poštou z Austrálie (hrozně dlouhé čekání) – tam ovšem víc než dvakrát dráž. I tak ale vřele doporučuji.

P.S.: Ablum získalo cenu ARIA za nejlepší jazzové album roku.

Pár telegraficky-lyžařských poznámek z Francie

• Mít na pokoji společnou pípu je fajn, ale zároveň celkem zlo.
• Gambrinus může chutnat líp, než Plzeň. Taky je možné, že soudruzi v pivovaru jen blbě označili sudy.
• Francie je opravdu krásná země, ale Francouzi jsou divní.
• Belgičani netuší, kde je Slovinsko; Mají za to, že ve Střední Evropě je právě Belgie.
• Na snowboardisty vyvalené uprostřed sjezdovky jsem si už zvykl, ale zastavit na tom nejprudším a nejnepřehlednějším místě uprostřed sjezdovky dva oddíly dětské lyžařské školy můžou fakt snad jen Francouzi.
• Chvíli mi přišlo ujeté, že mě budou z týdne lyžování nejvíc bolet nohy z diskotéky.
• Z toho mě vyvedly dvě hodiny hoblování dětské sjezdovky na snowboardu.
• Francouzi mají vlastní i pojetí nonstopu.
• Jediný obchod v okolí 30 km zpravidla patřičně nadsadí ceny.
• I Francouzské víno může být pěkný ekl. Cider ještě větší.
• Slováci jsou hluční, společenští, a přišlo mi, že i hudebnější, než Češi.
• Podle Slováků je horší než Slovák mluvící česky už jen Čech mluvící slovensky.
• Lyžování za zpěvu ptáků vedle kvetoucích modřínů má něco do sebe. Ne ale pro skluznice a hrany.
• Grenoble je francouzský Bruntál.
• Pobyt ve Francii se projevil nadužíváním à propos.
• Poláci umí nejkrásněji pronášet „kurrrrwaaa“
• Zato rozdíl mezi polským „ś“ a „sz“ se nám pochytit nepodařilo
• Leoš Mareš neumí zpívat ani rapovat, ale dokud to, co recituje, nemyslí vážně, dokáže být celkem trefně vtipný.
• Stolní hra Dixit mě upřímně nadchla, doporučuji.

Vocal Line - Beauty in the Breakdown

Dlouho (i když extenzivně) očekávané album mi dnes přistálo ve schránce. Cesta z Dánska mu od objednání trvala pět dní (palce nahoru všem zúčastněným).

K poslednímu albu dánských Vocal Line, Vocal Stories, jsem se propracovával celkem dlouho. Je pravda, že mi v tom hodně pomohl loňský århuský vokální festival. O to jednodušší jsem to měl s tímto posledním – dobrou polovinu skladeb jsem slyšel naživo a spolu s atmosférou festivalu ve mně nechaly hlubokou stopu.

Možná proto se mi z nahrávky zdají takové nějaké… obyčejné. Ne, že by technicky nebyly dokonalé, jak je to u Vocal Line zvykem – jen jim zkrátka po tom „živém zážitku“ něco chybí. Na druhou stranu – třeba takové Isobel (Björk) živý zážitek spíše uškodil, protože Tine Fris, která zpívá sólo, není nijak sympatická. V posledních dnech jsem si navíc, bez nějakého záměru, celkem naposlouchal originál a tak se teď ptám: je Tine Fris projevem tak blízko Björk „normálně“, nebo se do ní jen snaží natlačit nějakou pózou?

Potěšila mne Circle Game (Joni Mitchell), aranž, kterou jsem si zamiloval (stejně jako sólistku Astrid Steen Noringriis) hned na první poslech i přes znalost originálu. Naopak Viva La Vida (Coldplay), kterou znám maximálně na půl ucha z rádia, se mi na prvních pár poslechů nijak pod kůži nezaryla. Schválně jsem dodatečně porovnal s originálem a je, myslím (proti originálu), zbytečně ucouraná. Jo, nemusí se vždycky aranžovat tak, abychom se co nejblíže přiblížili originálu, ale v tomhle případě to nebyl nejlepší směr, kterým se vydat…

Ono totiž, co si budeme povídat, je trochu „couravé“ celé album. Ne snad, že by nemělo energii, ta mu rozhodně nechybí, jen by mohlo být pár „cajdáků“ nahrazeno/doplněno něčím podstatně živějším (to samé si říkáme už leta v Akcentu :-)) Both Sides Now (Joni Mitchell) ani I Was Brought To My Senses (Sting) se skvělým sólem Andrease Becha, jakkoliv dobře zaranžované a skvěle provedené (i když na začátku první zmíněné to sólistovi – Mortena Kjæra jsem tipoval správně – celkem nehezky nadjede) žádné vypalovačky nejsou. Zachraňuje to snad jen World In My Eyes (Depeche Mode), která je zase ponurá, přestože rychlá a i s nějakým tím beatem.

Trochu mne zamrzelo, že se na albu neobjevilo Creepin' In (Norah Jones), které dámská část sboru v Århusu vystřihla tak, že posluchači vstávali ze židlí. A jestli ne všichni, já jo. Taková věc by album trochu oživila a zvedla z táhlých tónů. Chápu, že dlouhé tóny a harmonie se aranžují líp. Jinak jsem ale s Beauty in the Breakdown spokojený – Své oblíbené fláky jsem na ní měl, když ještě nebyla a nemám důvod nechat ji „chytat prach“ – jakkoliv ta fyzická placka asi chytat prach bude, přeci jen je to trochu zastaralé médium. A to ještě ta legrace, kdy jsem přes TeamViewer graboval 100 km vzdálený disk do FLAC a přes SFTP přenášel do Prahy.

Vocal Line – Beauty in the Breakdown

nr.	Skladba	Původní interpret	Aranž
1.	Audition Day	Oh Land	Malene Rigtrup
2.	The Circle Game	Joni Mitchell	Malene Rigtrup
3.	Atter en dag	Anne Linnet	Line Groth
4.	Viola	Lisa Nilsson	Jens Johansen
5.	Isobel	Björk	Morten Kjær
6.	Both Sides Now	Joni Mitchell	Morten Kjær
7.	Viva La Vida	Coldplay	Jens Johansen
8.	Let Go	Frou Frou	Line Groth
9.	I Was Brought To My Senses	Sting	Simon Nielsen
10.	World in my eyes	Depeche Mode	Simon Nielsen
11.	Fact – Fiction	Mads Langer	Jens Johansen

celkový čas: 51:33

Urinetown: the musical - Open air

Ani nevím, co přesně mě před pár týdny přivedlo k tomu, omílat stále dokola Original Cast Recording muzikálu Urinetown – ale nějakou spojitost s tím, že stejný kus (někdy nazývaný po česku Močohrad) hraje liberecké Divadlo F. X. Šaldy, to určitě mělo.

Po asi třech, čtyřech poslechách jsem začal hledat nejbližší představení – před létem ale vymeteno a program po divadelních prázdninách ještě není. Jako zábavná náhoda pak působily plakáty lákající na Open Air představení tohoto kusu v Lidových sadech. Proč se tam tedy nevypravit, vždyť jen z poslechu člověk všechny zápletky děje rozhodně nepozná.

Pokračování článku…

Co bych chtěl a nechtěl od webového fóra

Medhi se na twitteru ptá, co nás štve, co nám vadí a co se nám líbí na současných internetových fórech (nebo lépe řečeno BB řešeních). Mám pár nápadů a vizí, shrnu je teď do neuspořádaného proudu myšlenek.

Uživatelské hledisko

Ve fóru bych se měl především vyznat. To, že na mě vyskakuje tisíc tlačítek, odkazů, datumů (a největší z nich jsou ty nejméně potřebné, třeba datum registrace daného uživatele) mi nijak nepomáhá. Chci přijít, na první shlédnutí zjistit, kde je něco nového, přečíst si nové zprávy a zase jít pryč.

Známá (PHP) Bulletin board řešení (phpBB, PunBB, Phorum), většinou jedou systémem Témat (=„Pár tematických okruhů a v nich spousta monotémat o málo příspěvcích“), ale na Internetu jsou fóra (Okoun, Lopuch), kde jsou spíše Kluby zařazené do tematických kategorií, kam chodí lidé diskutovat, diskuse je zde stálá a další vlákna není potřeba zakládat. Nezdá se mi, že by současná řešení zmíněná výše byla druhému přístupu příliš nakloněna. Proč bych měl vždycky vyplňovat Subject zprávy? proč přidávám zprávu jako Reply, když to třeba ani reply být nemusí?

Pokračování článku…

Word: nečíslujeme první stránky

Rok co rok je to stejné, kolem jeho zlomu se vynoří dotazy vysokoškoláků, kteří zrovna píšou nějakou tu bakalářskou nebo diplomovou práci, jak ve Wordu udělat, aby prvních X stránek nebylo číslovaných.

Jednoduše. Stačí vložit konec oddílu – to v Office 2003 provedeme (pokud si to pamatuju správně, ovšem) přes Vložit → Konec… → Oddíl, v 2007 je na kartě Rozložení stránky nabídka Konce, a v ní jsou různé druhy konců oddílů – nám se asi bude nejvíc hodit konec oddílu spojený s koncem stránky.

Po vložení čísel stránek se očísluje celý dokument. Nyní je potřeba zrušit propojení oddílů – to v novém Wordu uděláme tak, že dvojklikem na zápatí dokumentu toto zaktivníme, a otevře se nám panel „Nástroje záhlaví a zápatí/Návrh“, kde odznačíme tlačítko „Propojit s předchozím“.

Pak už můžeme číslování v prvním oddílu vesele smazat, druhého oddílu se to nedotkne. Majitele starších Office zklamu, až takovou paměť nemám – hledejte, systém bude podobný. Budu rád, když se podělíte o konkrétní postup v komentářích.

Novému oddílu můžeme nechat číslování od jedné, nebo nastavit libovolné jiné počáteční číslo – v oddílu stačí vyvolat dialog „Formát – číslování stránek“ (Vložení → Číslo stránky → Formát – číslování stránek) a tam vybrat požadovaná nastavení.

Have fun, konec zakrývání čísel prvních několika stránek bílými obdélníky.

Související

• Nápověda Office o koncích oddílů, Office 2007
• Nápověda Office o koncích oddílů, Office 2003

Konečně opravdové album!

Dočkali jsme se, před dvěma týdny The Real Group vydali další studiové CD, nazvané The Real Album.

Dnes ráno jsem z hecu a ze zvyku vlezl na http://realgroup.se a zjistil, že je nejen pozměněný design stránek, ale taky je venku nové CD. Rozhodl jsem se získat jej co nejdřív – the real shop byla jasná volba. A €10 je v tomto případě uplně za hubičku. Po stažení mě sice lehce rozladilo, že soubory nemají ani pořádné ID3 tagy, ale co, doplnit je bylo otázkou několika desítek vteřin. Také obrázek přebalu desky mohli distributoři k ZIP archivu přidat.

Měl jsem to štěstí, že jsem některé písně slyšel už na århuském festivalu – měl jsem alespoň pár bodů, na které se upnout. Je pravda, že zrovna těch pár písní se stalo hned od prvního poslouchání těmi nejoblíbenějšími. I když jsem během prvního århuského poslechu měl k „Bumblebee“ nebo k „Lifetime Takes a Lifetime to Fullfill“ jisté výhrady (ohledně textu, zejména), z CD jsem z nich nadšený. Ostatně, TRG běžně pro každou skladbu dělají nejméně dvě aranžmá, jedno koncertní a jedno studiové. Dá rozum, že to studiové si může dovolit být složitější a plnější.

Naprosto excelentní jsou na CD jazzová „klasika“ Pass Me The Jazz, takřka standardní jazzovka napsaná na míru vokálnímu kvintetu, stejně jako Minute On Your Lips, country příspěvek Emmy Nilsdotter, nové sopranistky, která nahradila Margaritu Bengston. Osobně je mi Emma (započítám-li Århus) hlasově i osobností sympatičtější, než Margarita.

Minute on Your Lips je unikát, jak již bylo řečeno: „Hledali jsme něco, co jsme ještě nedělali a našli jsme country“. Jakoby zpěváci The Real Group dělali country odjakživa a naprosto se dokázali ztotožnit s dobrem, banjem a bluegrassovým sólem na housle. Fantazie.

The Modern Man je anglicky přezpívaná Man é Man z alba Allt det Bästa, kde je daná skladba v původní švédštině, naživo a publikum se v jisté okamžiky z plna hrdla směje. Nevím, co přesně švédský text znamená, nicméně anglický se alespoň snaží nebýt za původním pozadu, a tak We will smell like a flower/we won't piss in a shower dokazuje, že si Anders Edenroth dokáže hrát s angličtinou stejně, jako se švédštinou.

Pár skladeb je na první poslech plochých, ale rozhodně neškodí a když se do poslechu alba člověk položí, rozhodně z toho rozpoložení nevytrhnou.

Kapitolou samou pro sebe je zvuk alba – hutný, plný a vyšperkovaný od prvního do posledního tónu. Nové album se realgroupákům rozhodně povedlo a já ho za €10 nemůžu než velmi vřele doporučit, pokud vám moderní vokální hudba alespoň něco říká.