V pondělí jsem měl tu čest shlédnout inscenaci Divadla na Vinohradech – Donaha! – Hru, kterou o pár měsíců dříve uvedlo liberecké divadlo F. X. Šaldy. Muzikál (ano, je to muzikál) jsem viděl i v Liberci, a proto si neodpustím srovnání obou inscenací.
Když jsem usedal na sedadlo v Šaldově divadle (první řada), nevěděl jsem, co mám očekávat. V pravdě jsem ani moc nečekal. První takty hereckého zpěvu byly utrpením – Přeci jen – herci F. X. Šaldy jsou více herci, než zpěváci. Jakmile ovšem nastoupili na scénu zpívající hosté, hudební úroveň se rapidně pozvedla – Role Dave Bukatinského i Malcolma McGregora (oba herci jako hosté) byly zazpívány s takovým umem a vervou, že mi z toho běhal mráz po zádech. Režie Jána Ďurovčíka vedlo představení rychle kupředu a podtrhla přesně ty momenty, které to potřebovaly. To způsobovalo u diváků i dlouhotrvající záchvaty smíchu.
Poslední týden jsem sepisoval dopis (elektronický) adresovaný vedení liberecké ZUŠ. Jeho obsahem byla výzva k kompletní přestavbě webu školy. Zároveň jsem začal přemýšlet nad vhodným grafickým návrhem nového ZUŠ webu – stala se z něj taková moje tajná ctižádost. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem dneska (z nudy nebo ze zvyku, nevím) zadal do prohlížeče adresu http://www.zusliberec.cz.
Tohle mi nedělejte. „Tak, a mail můžu vesele smazat“, bylo to první, co mě napadlo. Pak jsem začal zkoumat detaily nového webu a napadlo mě, že by nebylo od věci mail upravit a poslat stejně. Dejme dohtomady fakta o starém a novém webu:
Starý web
Zkrátka a dobře, klasická začátečnická hrůza.
Sakra lidi. Přemýšlejte chvíli před tím, než někomu pošlete e-mail či ICQ (Yahoo, MSN) zprávu podobného obsahu, který následuje:
Pokud dostanete e-mail s prezentazí v Power Point nazvanou „Life is beautiful“, za žádnou cenu prezentaci NEOTVÍREJTE a okamžitě ji vymažte. Pokud ji otevřete, na vaší obrazovce se ukáže zpráva „It is too late now, your life is no longer beautiful.“ Následně# # ZTRATÍTE VŠE ve vašem PC a osoba, která vám toto zaslala získá přístup k vašemu jménu, emailu a heslu. Toto je nový virus, který vstoupil do oběhu v sobotu odpoledne. AOL již potvrdil, že je to vážné a že antivirové programy nejsou schopné tento virus zničit. Virus byl vyroben hackerem, který si říká „life owner“. Prosím, přepošlete tuto zprávu všem vašim přátelům a požádejte je, aby ji co nejrychleji předali dál.
To, co je tu citováno, není vážně míněný e-mail, ale tzv. hoax, zpráva, která má za účel akorát znejistit, paranoizovat a naštvat. Většinou obsahuje hrozbu ztráty dat, nebo nějakou lákavou nabídku (třeba volání zdarma, nebo přetížení sítě telefonního operátora – ano, hoaxy se šíří i pomocí SMS…). Na konci je výzva k přeposlání na co nejvíce adres.
Jak zjistit, jestli je zpráva hoaxem? Existuje úžasný informační server http://www.hoax.cz, kde lze hoaxy snadno vyhledávat. Pokud mi nějaká pochybná zpráva přijde, odpovídávám odkazem na příslušný hoax (ne, ještě mě to nepřestalo bavit) a snažím se tak evangelizovat.
Příště, až vám podobný mail přijde, odpovězte na něj podobně. A můžete k tomu připojit i odkaz na tento článek, ať se šíří aspoň tak, jako hoaxy. Dík ;)
Galerie Rudolfinum připravila na poslední dva měsíce roku 2005 a osm dní ledna nového roku výstavu s ne zcela přiléhavým názvem Imprese
Původně jsem se na Impresi chtěl podívat kvůli fotografiím vážek Dana Bárty (ten člověk umí v umění snad všechno). Padesát korun na průkazku ISIC je cena vskutku lidová, na pražskou galerii a ještě v centru. Odložil jsem bundu do šatny a prošel do tří sálů dolního patra výstavy.
První pocit? Nic moc. Čmáranice, skici, Bártovy vážky na tiskách velikost 4×5 cm… Tři sály mě neohromily prakticky ničím, krom dalších známých jmen (jako např. Milan Cais) a několika conceptual arty skvělé flashové hry Samorost, ke které se ještě dostanu. No – ještě mi zbývá horní patro, ale jestli bude ve stejném duchu jako to spodní…
První sál horního patra překonal moje představy. Návrhy a skici spodního patra zde jsou převedeny do mnohonásobně většich rozměrů (s šestimetrovou světlou výškou místností si to Rudolfinum může dovolit). Od Caisových fackovacích panáků a ohromného amerického astronauta nabodnutého na obelisk, přes fotorealistické umění Ivany Lomové až po zvětšeniny vážek Dana Bárty (konečně!) Do toho všecho hraje značně depresivní hudba z futuristických reproduktorů od Jaroslava Kozy.
Co mě ale zaujalo nejvíc, byl skvělý design sedaček s notebooky, na kterých běží „výstavní“ verze hry Samorost (v druhé verzi). Sedačky jsou (přes to, že na to nevypadají) velmi pohodlné, doladělé do všech detailů a hra Samorost jedna z nejhezčích „flashovek“, které jsem kdy viděl. Jejím autorem je Jakub Dvorský, absolvent Pražské VŠUP. První kapitola hry je zdarma dostupná a hratelná na webu, druhou si můžete zakoupit.
Celkově mě Imprese nadchla. Její návštěvu můžu jen doporučit, ale musíte si pospíšit – konec vystavování je bohužel už v neděli (osmého ledna).