Udělal jsem si seznam filmů, knih a her, na které velmi netrpělivě čekám.
Pořád si stojíte za hospodáři a krystaly?
Když slyším, jak všichni okolo vehementně tvrdí, že nejdelší české slovo je nejneobhospodařovávatelnějšími, potažmo nejnevykrystalizovávatelnějšími, otvírá se mi kudla v kapse. Ne že by mě tak štval ten výrok, spíš to, že to tak není a já si nemůžu vzpomenout na to, jaké že to slovo je nejdelší. Teď už to tak nebude.
Schválně si to porovnejte (uznávám, že to poslední se mi moc nelíbí, ale i tak je tam ještě to předposlední):
nejneobhospodařovávatelnějšími
nejnevykrystalizovávatelnějšími
nejneznepravděpodobnostňovávatelnějšími
nejnezdevětadevadesáteronásobitelnějšími
případně
nejnezdevětadevadesáteroznásobovávatelnějšími
(za poslední díky Jindrovi Slavíkovi)
Poté, co jsem se předevčírem probudil, mi v pokoji připadalo něco divného.
Chvíli jsem přemýšlel, a pak mi to došlo: zpívají ptáci! Vyšel jsem ven a zjistil, že i sněhu podstatně ubylo. Můžeme se tedy těšit na radosti s jarem spojené.
Především to bude kličkování. Je divné, že jsem si toho všiml až teď, snad za to může to množství sněhu, ale je až neuvěřitelné, kolik se pod ním těch psích výkalů schovává. Totéž platí pro odpadky, ale šlápnout na konzervu nebo obal od čehosi není tak nepříjemné, jako šlápnout do toho.
Po ulicích teče voda. Hlavně vedle stadionu na Letce, kde se za dva dny vytvořila umělá řeka a Bůhvíproč si udělala koryto přes celý chodník, kudy chodíme do školy. Nisa jakbysmet, rozvodněná víc, než jsem jí kdy viděl.
Po silnicích se válí mraky písku a štěrku z posypu, odpadky, hnusný černý sníh. Pár jarních dešťů to ještě chtít bude.
Chtěl jsem původně napsat, jak je fajn, že je tu jaro. Nevím proč, ale moje povídání o jaru se vždycky nějak zvrtne, jak si můžete přečíst třeba v mém asi dva roky starém fejetonu (pdf).