Chodím po ulicích, všude na mě vykukují volební kampaně nejrůznějších politických stran. Mám z nich, po estetické stránce různé pocity.
Sociální demokracie rozjela ne jednu, ale hned dvě kampaně. Ta první – oranžová, mi moc neříká. Nešťastně použité kapitálky, nedostatečně kontrastní fotografie, ale hlavně – proč se mám každý den cestou do školy dívat na pětimetrovou fotku ropuchy Paroubka nebo (ač menší fotografie) mrtvoly Ratha? SD je se sebou patrně tak spokojená, že fotografie nijak dodatečně neupravuje. Ač by to občas chtělo. A ta modrá kampaň? Darmo mluvit
Podobný problém s fotografiemi má i SDK-ED – jsou-li na plakátu dvě tváře, jsou tak nepřirozeně nasvícené, až to bije do očí. Nemluvě o tom, že jeden z jejich kandidátů (nevzpomenu si teď, který), vypadá jako postarší Ken (ano, ten Ken).
Jé, on nám Vláďa železný začal propagovat vitamíny Centrum? Aha, ne.
To se jen po neúspěchu s logem nechal
inspirovat u ostatních. Ovšem ten slogan bych možná opravdu změnil na
něco jako Odvaha se vůbec ještě ukázat
.
Ódéeska se nemůže rozhodnout, který odstín modré vybrat, a tak se v metru koukáme na modro-modro-modro-oranžovo-černo-bílé plakátky, které k sobě barevně nijak moc neladí. A za obřího Topolánka, Sobotku a Hasila taky nedík – už jsem se radoval, že „konečně kampaň o plánech a ne o figurkách“.
Hehe. To jsem si zas jednou říkal: „Á, nějaká undergroundová
iniciativa“. Ale chyba lávky. Bílofialové plakáty US jsou
nefalšovanou volební kampaní. Jak jsem zaslechl: „Až ten Němec
ubalí v přímym přenosu jednou rukou jointa, tak ho půjdu
volit“. Ale co, tím It's legal to be different
jsme se
vlastně obhájili, že.
A já bych byl rád, kdyby se konečně objevil někdo, koho bude mít opravdu smysl volit.