Dostal se mi pod ruku (a do beden) koncert Paula McCartneyho z New Yorku – obdoba toho nedělního pražského – a musím říct, že se mu to, broukovi, zatraceně povedlo. Nejen že bubeník Paulovy skupiny je řízek, kterého jsem neviděl (samozřejmě v dobrém slova smyslu), ale aranže jsou fajn, výběr písní super atd...
Ale – připadám si teď trochu jako Franta Černý v roku ďábla. Začínám se těch písní z Paulova koncertu pomalu ale jistě bát. Michelle ještě jde, s Lady Madonnou je to horší a Hello Goodbye už nemůžu bez pořádnýho mrazu na zádech ani slyšet…
RSS feed komentářů k tomuto článku