Jan Spálený & ASPM - Zahrada v dešti
Jan Spálený patří k mým oblíbenějším umělcům – proto jsem s radostí uvítal zprávu o vydání nové desky Zahrada v dešti, nechal se třikrát odpálkovat v bontonlandu v Centru Chodov (že prý „Ten nic nového nevydal“) a konečně kýženou placku sehnal až v Liberci, taktéž v bontonlandu.
První
nepříjemné překvapení mne čekalo při vložení disku do mechaniky
– ze sluchátek se mi totiž ozývalo jen přerývaný tlumený zvuk
tuby, nic, co by se dalo poslouchat. Zkusil jsem nagrabovat – výsledek
byl ještě horší. Že by nějaká ochrana proti kopírování? Nebo je
poškozené médium? Zkontroloval jsem povrch média – bez škrábanců,
v pořádku (to, že médium vypadá jako pálené a ne jako lisované,
nechám stranou). Vrátil jsem do mechaniky a hle – hraje.
K hudbě
ASPM má netradiční nástrojové obsazení, krom tuby a kornetu vyniká zejména vibrafon (někdy nahrazený marimbou). Z předchozích desek jsem byl zvyklý na skvělé, chytlavé melodie (některé z nich rytmicky pekelně náročné), perfektně hráčsky zvládnuté, doplněné o chraplavý hlas Jana Spáleného, který zpíval texty s poselstvím, s myšlenkou, vtipné, hravé rýmem.
Při prvním poslechu této desky mne zkamala jak melodická, tak textová stránka věci. Melodie mi přišly překombinované, jako od někoho kdo se buď snaží poprvé napsat blues, nebo se zoufale pokouší vymyslet něco nového (zejména skladba Tonda B. III.), ale múza nepřichází (neleze s autory do kutlochu, jak se zpívá v první písni „Mé múze“).
Co se desce nedá upřít, jsou fantastická aranžmá, skvěle zasazená do nástrojového obsazení, s nápadem. Jen zpěvová linka občas Janu Spálenému chraptí až moc, a tam, kde by mohly skoky o sekundu, tercii skvěle doplnit doprovod, tím písničky lehce ztrácejí.
Druhý poslech mi přinesl zalíbení v několika hudebních nápadech. Mám rád desky, které si člověk musí krapet naposlouchat, aby se mu začly líbit. (A tak to zdaleka není u všech, některé se mi nezalíbí, i kdybych je poslouchal stále dokola). Je to jakási známka toho, že mi pak déle vydrží, neoposlouchají se tak rychle… A s každým dalším poslechem se mi deska líbí zas o trochu víc.
Resumé? Na předchozí dvě fantastická alba Jana Spáleného & ASPM Zahrada v dešti nemá. Ztrácí hlavně školáckými texty, ve kterých buď chybí idea, nebo je tak překombinovaná, jako jsou na některých místech melodie. A to mi pak dělá problém ji najít. Jinak ale deska dokáže zaujmout a za předchozími rozhodně nezaostává aranžemi.
Ochrana proti kopírování se nekoná – jen jsem si později uvědomil, že jsem ve winampu povoli 24bit přehrávání a to mi s MP3 jaksi nefungovalo :-)
Komentáře
RSS feed komentářů k tomuto článku
Ale já neříkám, že se mi Tonda B. III. nelíbí :) Jen mi jeho hudba připadá už moc „bez člověčiny“. Minulý týden mi Tonda v hlavě vyhrával skoro pořád :)
A asi jsem také přišel na to, co mi na té desce úplně nesedí – „elektrizace“. Piána, varhany, hammondy a všechno zní nějak studeněji, než jak jsem zvyklý. Naproti tomu – akordeon Radka Pobořila je fantazie :)
Jelikož Jan Spálený patří k mým velkým oblíbencům a bluesovou muziku upřednostňuji, tak zřejmě nemohu být úplně objektivní v hodnocení, ale jelikož je to mé sedmé album Jana Spáleného a účasten byl jsem dosti jeho koncertů, tak říci musím, že je to skvělé album. Nepouštěl bych se do porovnávání s dvěmi předchozími alby, neboť každé z nich je dost jiné. Však nemůže být řeč o tom, že by toto bylo slabší, či výrazně lepší. Skvělé je to, že prostě je a je mazlivé a hřejivé a ponuré a temné, prostě správné blues. To jestli si nemůžu na některou skladbu zvyknout, to patří k věci, ale rozhodující je ten pocit, který doprovází tu chvíli, když rozhodnu se posti si toto cd a již předem se těším na první tóny. Což se mi u tohoto alby děje.
Mel jsem na tuhle desku celkem zalusk a intenzivne ji asi 10 dni shanel.. nikde nesehnal. Pak jsem to uz jaksi vzdal a zapomnel.
Vse je vec nazoru :-) Mne aranze pripadaji velice napadite, texty hrave a paradoxne Tonda B. je moje oblibena skladba. K panu Spalenemu jsem se kdysi dostal pres Petra Kalandru a tehdy mi vadilo, ze jeho blues jsou prilis „intelektualni“ a malo primocara „bluesova“-tak mi to pripadalo tehdy. Asi se „vyvijeme“ oba, on kraci dal muzikantsky a ja posluchacsky a muzikantsky v ramci moznosti. Leta obdivuji Toma Waitse a teprve ted mi doslo, ze Jan Spaleny je jeho ceskym ekvivalentem. Ne kopii, je jiny, misty jazzovejsi, misty funkovejsi, misty rockovejsi, jeho texty jsou „ceske“ nejenom jazykem. Zahrada v desti mi pripada jako tezka pohoda a narozdil od rozhlasovych a hitparadovych „uzasnosti“, ktere nejsou poslouchatelne ani jedenkrate, ji lze poslouchat opetovane a clovek slysi stale neco noveho.
P.S. mam iTunes a taky mi to „skakalo“ a mam to na zbrusu novem Macovi, takze je tam nejaky zakopany, ne pes, to je Lynn, ale cesky politik :-)