Dnes, před hodinou sólového zpěvu, jsem se ve městě ocitl těsně před lehkou jarní bouřkou. A zjistil jsem, co takováhle bouřka dokáže udělat s náladou davu. Zmatek. Lidi nevědomky zrychlují, jakoby se snad chtěli někde schovat, nebo co. V dešti který začne padat z černého nebe stačí stát půl minuty a člověk je promočený až na kost.
Jo, a taky by mě zajímalo, proč na mě, osobu oblečenou do tanečních, pořád tak zírali. V zimě to kvádro šlo aspoň schovat pod bundu, ale teď…
RSS feed komentářů k tomuto článku
Schovávat kvádro pod bundu – za to bych zabil! Ke kvádru patří KABÁT!
A my, co jsme byli nuceni bejt zavřeni za zdmi oné nesnesitelně zvukově různorodé budovy, bychom si to s těma lidma klíďo vyměnili…jenže člověk míní a Pán Bůh mění:))))A nediv se, že na Tebe zíraj, když vypadáš jako slušnej člověk, tento exemplář se už na ulicích nevyskytuje (pokud nepočítám podnikatele, jenže ty patřej do úplně jiný skupiny…)