1. 6. 2005, 14.43
Potřebovali jsme jednou něco vytisknout, konkrétně laserem, barevně a ještě k tomu oboustraně. A díky tomu jsme měli výtečnou příležitost srovnat dvě velké „kopírovací“ firmy – tedy Livox a CopyCentrum Jungmann.
Naše první cesta vedla k Jungmannovi v Zámečnické ulici (kde už jsme předtím jednu zkušební kopii tisknout nechávali, ale měnily se zdroje), ale tam probíhala instalace laserového A0 plotru, takže jsme byli odkázáni do druhé provozovny (která je daleko a údajně tam mají horší kopírky). Proto jsme zkusili Livox ve Frýdlantské. Průběh: tisky na opačných stranách byly proti sobě hodně posunuté a navíc nakloněné. Jak poznamenal Andrew: „U Jungmanna to aspoň trefili rovně“. Když jsme se zeptali, jestli by to jako nešlo líp, obsluha odsekla že ne, že to líp nejde. Kvalita tisku – darmo mluvit (k ní se vrátím níž).
Proto jsme zajeli do druhé provozovny Jungmanna. Průběh: Bez řečí vytiskli tři zkušební kopie, aby ověřili, zda sedí otočení papíru a jestli nejsou tisky moc posunuté. Protože kvalita tisku byla proti Jungmannovi nesrovnatelně lepší, nechali jsme pozvánky vytisknout tady.
A kvalita tisku:
| Livox | Jungmann | |
|---|---|---|
| Logo | Povšimněte si hlavně obdélníkových okrajů loga | O okraji se mluvit nedá |
| Obličeje | Tohle snad ani komentář nepotřebuje | Barvy kontrastní, není výtek |
| Text a vektor | Tady má Livox navrch, šedá je opravdu šedá | Škoda toho neostrého okraje písma a šedé nešedé |
| Text a fotka | Text opět vede ale fotky stojí za prd | Fotky perfektní, text opět horší |
Zkrátka – nikdy jsem v Livoxu nebyl zvyklý na ochotu personálu – jednou mě dokonce vyhodili čtvrt hodiny před koncem otvírací doby, že prej zavíraj', ale v kombinaci s kvalitou barevného tisku posouvá Livox někam hodně, hodně hluboko, ať už byli s vynálezem kopírovacího stroje (Livox je odnoží firmy Xerox) první, nebo ne.
Výkřik do tmy
31. 5. 2005, 13.47
Uvědomil jsem si to, když jsem programoval log přístupů našich třídních stránek…
Chtěl jsem původně, aby se mi u každého nepovedeného přihlášení zobrazilo natypované heslo. Ale pak jsem si uvědomil, že:
Tím se dozvím citlivé a zneužitelné informace a to nemám zapotřebí
(kdybych měl, tak hesla v databázi nešifruju pomocí MD5).
A taky mi (konečně) došlo, jak jsou hesla na internetu snadno zjistitelná
(k tomu mi mj. pomohl jeden nejmenovaný diskusní server, který jsem nucen číst
místo leklého Okouna – po každém
úspěšném přihlášení vypíše nespávně natypovaná hesla od posledního
přihlášení.)
Z toho mi vychází několik závěrů:
(Web)design, Computer$
27. 5. 2005, 21.52
Stačí vyrobit jednu nedokonalou retuš obalu sušenek, vystavit ji na webu a udržovat statistiky přístupů. Začnou se dít věci.
Když jsem spouštěl Finweblog v. 1 a umísťoval na něj parodii na Tatranky, netušil jsem, co za vlnu to po více než třičtvrěroce vyvolá. Nejdřív vrostl počet referrerů přicházejících z http://forum.rastaman.cz/viewtopic.php, pak se začly plnit i další Top pozice ve statistice. Všechny právě kvůli tomuto a jedinému obrázku.
Zajímavosti:
Mám ale radost z toho, že je ten obázek alespoň linkovaný (pro Fáru – ne proužkovaný, ale odkaz na něj vede na můj web;) Jak poznamenal Andrew: „Finwe dobývá svět krz Rastatranky.“
A bonus poslední: že objevím zmíněné i na španělském blogu, jehož autor asi česky neumí ani slovo, bych vskutku nečekal.
Holt vzdálenosti se zkracují a člověk se dnes může dostat kamkoliv, a bez statistik o tom ani nemusí vědět;)
Lehké metafyzično
25. 5. 2005, 21.30
Asi na tu blogstar přestanu lízt. Člověk se pak prokliká k věcem, ze kterých by mohl mít špatný sny…
Kolo plné naléhavosti, vnitřního rozpolcení, vibrátoru a spodních proudů, tak nějak vypadaly rockové balady v očích poroty. (via iDNES)
A samotná blogstar je taky zážitek, obzvlášť ve Firefoxu.
Výkřik do tmy
20. 5. 2005, 17.45
Tak – po čtyřech dnech peripetií, nervů, rozklepaných kolen (vlastních i těch patřících drahým polovičkám) to máme za sebou. Tedy maturitu.
Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu člověk neví, do čeho píchnout, na druhou stranu toho volného času zas až tolik není. Ale vezmu to hezky všechno popořádku, od posledního zvonění po včerejší čtvrteční ukončení.
Pátek nás přivítal nevlídně; Už okolo tři čtvertě na šest jsme stepovali před školou, abychom se na příchozí řádně připravili. Od třídního jsme sice měli pokyn „nežebrat“, že prý to vypadá blbě (a ono asi jo), ale odolejte, když vám studenti podobných taškařic znalí, spolu s mnohými profesory, peníze sami nabízejí. Řetěz obou oktáv se táhl od mostu až ke vchodu a obsahoval celou řadu povolání
Sobě pro radost
5. 5. 2005, 23.07
Nechal jsem se zlákat. Zajímalo mě, co si národ zvolil do první stovky. Většinu jsem čekal, něco mě i nepříjemně překvapilo.
Pětatřicáté místo Daniela Landy mě nakrklo nesmírně. Dost dobře nechápu jak kdosi, kdo vyřvává „oi, oi, oi!“, má rozsah půl oktávy a v posledním roce jen těží z hudby Karla Kryla, může vylézt tak vysoko (přestože mám jeho tvorbu od Vačíku po Pozdrav z Fronty + Krysaře rád a Tajemství jsem ještě nesoudil). To už se radši podepíšu pod umístění Marie Terezie, přesto, že Češka vůbec nebyla. Taky mě hodně mrzí, že se ve stovce vůbec neumístil vynikající literát, dramatik, básník a textař Jiří Suchý, přestože sportovců, kteří, jak trefně poznamenal kdosi z komentujících,
jednou ten gól nedaj' a to jejich božství skončí
je tam dost a dost.
Rozhodně mám ale radost z umístění Václava Havla a Jana Wericha v první desítce a z toho, že se ve stovce objevily tacím jako Wichterle nebo Horáková.
Lehké metafyzično
4. 5. 2005, 21.52
V posledních několika dnech se mi i dařilo
Míříme vesele k maturitě, a s ní jsou spojeny i takové veselice, jako je výroba tabla, nebo příprava posledního zvonění. Na našem tablu jsem se (neskromně) lvím podílem účastnil a kromě pochval těch, co ho viděli ve výloze Fryčova knihkupectví mě potěšil i článek <acronym title=„Libereckého dne“>LD</acronym> – článek, který vyšel tento týden.
Začal jsem se rozkoukávat v systému Texy!, a díky jemu (jí?) se dozvěděl o zvýrazňovači syntaxe <acronym title=„Fast Syntax HighLighter“>FSHL</acronym> (jehož náhled můžete vidět i v minulém příspěvku). Líbí se mi, dobře se mi s nimi pracuje, jen u FSHL mi chyběla gramatika <acronym title=„Structured Query Language“>SQL</acronym>. Tak jsem si ji po několika náhledech do kódu napsal. Mj. jsem ji i poslal autorovi a ten ji překvapivě rychle přidal do nové release.
A poslední věcí, která mi udělala radost, je maturitní písemka z češtiny – za jedna, pořád tomu nevěřím…
Už jen tu maturitu a budu, jak říká Kubula strašně moc happy people (upřímnoúšklebník)
Sobě pro radost
4. 5. 2005, 17.26
Trackback je nástroj, s jehož pomocí je možné při psaní reakce na něčí článek jednoduše upozornit autora, že na jeho článek bylo reagováno, odkud, kým a jak. Zkoumal jsem TB trochu důkladněji, protože jsem jeho podporu přidával vlastnímu blogu a tak popíšu, jak to všechno funguje.
Pro přijetí <acronym title=„Trackback“>TB</acronym>
vytvoříme soubor, který pak u článků uvádíme jako Trackback URL.
V adrese odkazu TB URL by měla být definována proměnná, která pak
umožní zjistit, ke kterému blogpostu poslaný <acronym
title=„Trackback“>TB</acronym> patří. Já volil variantu
$id, tedy id postu v databázi.
Trackback ping je posílán metodou POST a posílá čtyři zásadní proměnné:
Computer$
24. 4. 2005, 21.31
Čas od času poslouchám v kabinětě u Tučňáka rádio. V místní hitparádě se objevuje i jedna víceméně známá píseň.
Řeč je o titulní písni seriálu „On je žena“, který mě nechává zcela chladným – Mat dámou. V rádiu jsem zaslechl vždy jen několik slabik refrénu – …hůl nad tebou zlámou… – a nějak se nemohl dostal k tomu, píseň slyšet celou – interpret (Martina Balogová) byl pro mě dostatečným lákadlem. Jakmile jsem ale tu možnost měl, začal jsem toho litovat.
Co by se dalo čekat od písně na zakázku – mecenášům se asi moc hluboko do kapsy sahat nechtělo a tak hudebníky nahradili syntetizátory a klávesami. Text je, lidově řečeno o ničem. Plytkost, bídná rytmizace… Pominu-li fakt, že Martina Balogová má vynikající hlas, ani v téhle oblasi si u mě píseň reputaci nespravila – nejen, že na začátku je půl minuty nesnesitelného ou jé ou jé s příšernou českou dikcí a rádobyozdobami, ale hlasové obsazení skladby vypadá asi takto: sólo: Balogová, první vokál: Balogová, druhý vokál: Balogová… a tak dále.
Nehlásím, že nemohou vznikat slabší písně. Ale co, pro Boha, drží Mat dámou už tři týdny na hitparádním stupni vítězů (třetí místo, <acronym title=„Radio Contact Liberec“>RCL</acronym>)?
Došel jsem k názoru, že jedna velká lidská „slabost“ je přizpůsobivost a tendence přejímání cizích názorů. Při dnešní síle médií stačí rvát do lidí cokoli, lidi si řeknou: „Jo, to je známý, hrajou to v rádiu, to musí bejt dobrý“. A potencionální hlasující máme na světě.
Smutným faktem zůstává, že to neplatí jen pro písničky v hitparádách (které se dají přepnout), ale i v reklamě, politice, zkrátka všude. Jak jsem zaslechl na jednom ze seminářů dějin umění:
Musíte se nabušit informacemi co nejvíc, potom nebude tak jednoduché vás přechytračit.
Musique
16. 4. 2005, 22.30
Jeli jsme takhle jednou – s Kletrem, jak jinak – vlakem. A nebyl to ledajaký vlak a zrovnatak v něm nejeli ledajací cestující.
Dokonce to ani nebylo na trati Liberec-Rychnov. Bylo to na cestě z Liberce do Hrádku n. N. a vlak patřil společnosti s hrdým jménem Die Bahn. Za Hrádkem měl pokračovat do Žitavy a dál do Drážďan – přesto se mu na „palubě“ usadilo značné množství Čechů.
Seděli jsme kolmo na směr jízdy, naproti záchodkům. A ty se staly zdrojem veškerého povyražení po cestě.
Představte si:
Nebýt toho, že jsme v Chotyni vystupovali, asi bychom se:
Je sice pravda, že <acronym title=„Čachrující Důchodci“>ČD</acronym> mají (pokud nějaké mají) u záchodků „semaforky“ červeno-bílé, ale co je v tom za rozdíl?
Vidím červenou – barva agresivní, barva výstražná, barva, která sama o sobě říká stop – tak neberu za kliku, je tam obsazeno. A nutno podotknout, že nezi těmi pokusy nebyl ani jeden „normálni“, takhle šly za sebou…
Výkřik do tmy
