Trochu jiný styl života

4. 3. 2006, 22.47

Poslední týden jsem strávil na běžkách (a) pod stanem, jako už tolikrát. Krom spousta dalších příhod se nám ale stala jediná, která mě zas tak trochu vytrhla z monotónního dění kolem nás.

Objížděli jsme (v Bílých Karpatech) vrch Lokov – na mapě u značky obrázky lyžaře, v reálu smrky přes cestu, na běžkách žádný med. Jedna z těch mých byla navíc zlomená kus za patou, což mi postup ještě zhoršovalo. Klel jsem v duchu, těšil se na oběd, který jsem si vytyčil jako vhodný čas pro přešroubování vázání na náhradní lyži, kterou Prcek táhl s sebou z Liberce. Při sjezdu těsně před rozcestníkem jsem se navíc vysekal a to mi na náladě taky nepřidalo.

U rozcestníku jsem se snažil vyndat lyži z vázání – neúspěšně. Z mého snažení mě vytrhl příjezd muže na koni. Čekali jsme, že jen tak projede, ale dal se s námi do řeči. Že prý tu žije nedlouho (od května?), práci nemá, stačí mu, co dá pole… Povídal, že jezdil dlouho po Krkonoších a že zná v Ondřejově, nebo jak se ta vesnice na sever od Liberce jmenuje nějakého kováře Kubu (ten tam opravdu je). Tak abychom ho prý pozdravovali, od Havrana. Pak se zeptal, jestli nechceme trochu mléka. Ferdyš kývl.

Házeli jsme po sobě s ostatními útrpné pohledy – to se máme trmácet někam mimo trasu z kopce jenom kvůli mlíku? Navíc – při pohledu na Havrana jsme si dost dobře dovedli představit jeho statek – špína a tak dále. Dvorek chalupy tomu nasvědčoval, střecha vypadala děravě, ale když jsme vešli dovnitř…

V celkem útulně zařízené jizbě se kolem plotny otáčela mladá žena a před vchodem postával dětský kočárek (který rozhodně nevypadal nijak staře ani levně). Havran nás posadil okolo stolu a rozlil mléko. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že je to dobrodruh, který žil dřív v paneláku, je vyučeným chovatelem a rozhodně není žádný vidlák – v okně se povaloval mobilní telefon, v síni byla světla kupovaná snad v OBI a v rohu stála (v zimě nepoužívaná) automatická pračka. Než jsme se nadáli, byly před námi na stole brambory, tvaroh, brokolicové placky… Nabídli jsme si, po naléhání Havrana i jeho ženy, ale když si nabídne devět lidí, moc toho nezbyde… Cítili jsme se trapně. Nabídli jsme tedy alespoň devět párů rukou k výpomoci.

Odpoledne jsme tak strávili taháním sena z 200 metrů vzdáleného stohu. Bylo jasné, že o moc dál už nepojedeme, a tak jsme rádi přijali nabídku vyspat se na seně. Mezitím se probudilo dítě v kočárku – 14měsíční dcerka Kristýnka. Oba manželé vypadali rádi, že mají nějakou tu společnost, a večer uplynul za zpěvu (a hraní na nenaladitelnou kytárku) a vaření večeře.

Noc na seně byla příjemná (poprvé nezáblo odspodu) i přesto, že pod námi spadl strop stáje o metr – stavitelství na česko-slovenském pohraničí asi nebylo nej. Žádný um sudetských Němců… Ráno Havran zapřáhl saně a vyvezl nám batohy zpět na červenou značku (!). Opět nám bylo tak trochu trapně. Havran byl ale rád, že nás potkal a také nevycházel z údivu, že pořád existují lidé, co si v zimě vyjedou jen tak pod stany (však večer taky pořád naléhal na ženu, aby postavili tepee, nebo šli spát aspoň na seno, ale nedivím se, že jí se moc nechtělo, v sedmém měsíci ;) )

Zkrátka, nikdy bych neřekl, že za srdečností a pohostinností (ale zároveň i inteligencí, žádnou vidlačinou), stačí jet do Bílých Karpat a člověk se nemusí tahat nikam na Ukrajinu nebo do Rumunska. A co vede člověka přestěhovat se do hor z panelákového by­tu…

Sobě pro radost

Komentáře (2)

Co vydrží mapa?

16. 2. 2006, 11.19

Při putování kdekoli v terénu, který neznáme (a tudíž chodíme hlavně s mapou), nás může překvapit nepřízeň počasí. V té chvíli je pozdě vzpomenout si, že jsme i naši mapu měli na takovou situaci připravit.

Mapa, jako taková, je velmi choulostivý kus papíru. Stačí jí třikrát, čtyřikrát denně rozložit a za týden se začne ze skladů vytrácet barva a poté se začne i trhat. Tomu však lze zabránit.

Takhle dopadá neobalená mapa Původně (v roce 1995, když jsem do Kletru nastupoval) se používalo obalení do igelitu – jedna vrstva z jedné strany, druhá z druhé, kraje sešít nebo slepit. Toto řešení sice chrání proti vodě, ale jeho odolnost není vysoká – trhá se. Navíc mapu nechrání před poškozením ze stálého překládání. Vzpomínám si, jak jsme v Hradci Králové sháněli igelit na mapu a paní v papírnictví nám nabídla krásný, pevný, ale bohužel černý :-)

Později jsme doma přešli na možnost lepší, která se v Kletru používá dodnes. Je jí oblepení mapy průhlednou lepicí páskou. Čím je páska širší, tím lépe výsledný produkt vypadá (a menší dobu trvá i samotné oblepení mapy). Je ale třeba dávat pozor, aby nevznikala neolepená místa, a také aby se izolepa nechytla tam, kde nemá – při odlepování s sebou může utrhnout i kus mapy (je ale pravda, že novější mapy <acronym title=„Klub Českých Turistů“>KČT</a­cronym> – 1:50 000, které používáme – a nemůžeme si je vynachválit – jsou vyrobeny z lesklého papíru a páska z nich odlepit jde celkem dobře).

Mapa oblepená izolepou se pak stává takřka nezničitelnou, ale zároveň roste možnost jejího využití – nouzová ochrana před deštěm, ubrus (otřít a je to), dá se na ní dokonce i klouzat (pozor, na vlastní nebezpečí :)) Jednu takovou mapu jsem podrobil (neschválně) testu á la Horst Fuchs, kdy jsem ji (obalenou v rybičkové pomazánce) nechal ležet tři týdny pod sněhem (původní plán byl ji druhý den ze sněhu vyndat a zmrzlou pomazánku obouchat). Mapu jsem po třech týdnech vyndal a stále se dá používat (nutno ale přiznat, že lepící páska zkřehla a lehce zhnědla a to mapě na čitelnosti nepřidalo).

Zkrátka, olepení izolepou můžu vřele doporučit. Pokud neoblepujete ohromnou mapovou plachtu, je to to nejlepší, co se mapě dá udělat.

Nová kategorie Turistika bude přinášet postřehy a zkušenosti z oboru, které jsem za bezmála jedenáct let v Kletru stihl nasbírat.

Turistika

Komentáře (14)

Hodin(k)ová hádanka

12. 2. 2006, 23.28

Mám hodinky. Nové, od Vánoc. Casio. Takové ty s ručičkama i digitálkama…

Hodinky s ručičkama i nožičkama Tuhle jsem si s nimi hrál, abych zjistil, jestli se ručičky seřizují stejně, jako u předchozích (též Casia). Seřizují. Stačí vstoupit do správného módu a zmačknout tlačítko, ručičky se začnou hývat dopředu. Jenže jsem si tím ručičky od digitálek rozhodil (posunuly se o nějakou 1/3 minuty) a rébus byl na světě.

Jak synchronizovat ručičky s digitálem, když ručičkami nechci objíždět celou 12hodinovku. Vím tedy toto:

Hodinky jen s nožičkama Po chvíli přemýšlení (ne hraní s hodinkami, byla to mozková práce ;-) ) jsem na ten trik přišel. Přijdete na něj i vy, přestože nemáte moje hodinky po ruce?

Lehké metafyzično

Komentáře (6)

Nefunguje vám Miranda?

10. 2. 2006, 15.51

Spousta lidí v posledních hodinách zaregistrovala potíže s ICQ protokolem v programech Miranda IM a Trilian.

Problém spočívá v tom, že nejde posílat zprávy – ICQ se chová naprosto nepředvídatelně – dvě Mirandy spolu nekomunikují, Miranda a Trilian ano, dvě ICQ ano, ICQ a Miranda ne…

Řešení pro Mirandu je celkem jednoduché – stačí provést aktualizaci ICQ pluginu tímto způsobem:

Tato procedura zabrala ve většině případů.

Computer$

Komentáře (8)

Donaha vs. Donaha!

18. 1. 2006, 22.28

V pondělí jsem měl tu čest shlédnout inscenaci Divadla na Vinohradech – Donaha! – Hru, kterou o pár měsíců dříve uvedlo liberecké divadlo F. X. Šaldy. Muzikál (ano, je to muzikál) jsem viděl i v Liberci, a proto si neodpustím srovnání obou inscenací.

Liberec – Divadlo F. X. Šaldy

Když jsem usedal na sedadlo v Šaldově divadle (první řada), nevěděl jsem, co mám očekávat. V pravdě jsem ani moc nečekal. První takty hereckého zpěvu byly utrpením – Přeci jen – herci F. X. Šaldy jsou více herci, než zpěváci. Jakmile ovšem nastoupili na scénu zpívající hosté, hudební úroveň se rapidně pozvedla – Role Dave Bukatinského i Malcolma McGregora (oba herci jako hosté) byly zazpívány s takovým umem a vervou, že mi z toho běhal mráz po zádech. Režie Jána Ďurovčíka vedlo představení rychle kupředu a podtrhla přesně ty momenty, které to potřebovaly. To způsobovalo u diváků i dlouhotrvající záchvaty smíchu.

Číst dál »

Musique

Komentáře (39)

Přestavba webu ZUŠ Liberec

11. 1. 2006, 9.56

Poslední týden jsem sepisoval dopis (elektronický) adresovaný vedení liberecké ZUŠ. Jeho obsahem byla výzva k kompletní přestavbě webu školy. Zároveň jsem začal přemýšlet nad vhodným grafickým návrhem nového ZUŠ webu – stala se z něj taková moje tajná ctižádost. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem dneska (z nudy nebo ze zvyku, nevím) zadal do prohlížeče adresu http://www.zus&#….

Tohle mi nedělejte. „Tak, a mail můžu vesele smazat“, bylo to první, co mě napadlo. Pak jsem začal zkoumat detaily nového webu a napadlo mě, že by nebylo od věci mail upravit a poslat stejně. Dejme dohtomady fakta o starém a novém webu:

Starý web

Zkrátka a dobře, klasická začátečnická hrůza.

Číst dál »

(Web)design

Komentáře (5)

Bacha, Hoax!

6. 1. 2006, 17.23

Sakra lidi. Přemýšlejte chvíli před tím, než někomu pošlete e-mail či ICQ (Yahoo, MSN) zprávu podobného obsahu, který následuje:

Pokud dostanete e-mail s prezentazí v Power Point nazvanou „Life is beautiful“, za žádnou cenu prezentaci NEOTVÍREJTE a okamžitě ji vymažte. Pokud ji otevřete, na vaší obrazovce se ukáže zpráva „It is too late now, your life is no longer beautiful.“ Následně# # ZTRATÍTE VŠE ve vašem PC a osoba, která vám toto zaslala získá přístup k vašemu jménu, emailu a heslu. Toto je nový virus, který vstoupil do oběhu v sobotu odpoledne. AOL již potvrdil, že je to vážné a že antivirové programy nejsou schopné tento virus zničit. Virus byl vyroben hackerem, který si říká „life owner“. Prosím, přepošlete tuto zprávu všem vašim přátelům a požádejte je, aby ji co nejrychleji předali dál.

To, co je tu citováno, není vážně míněný e-mail, ale tzv. <acronym title=„angl. žert, napálit“>hoax</a­cronym>, zpráva, která má za účel akorát znejistit, paranoizovat a naštvat. Většinou obsahuje hrozbu ztráty dat, nebo nějakou lákavou nabídku (třeba volání zdarma, nebo přetížení sítě telefonního operátora – ano, hoaxy se šíří i pomocí SMS…). Na konci je výzva k přeposlání na co nejvíce adres.

Jak zjistit, jestli je zpráva hoaxem? Existuje úžasný informační server http://www.ho&#…, kde lze hoaxy snadno vyhledávat. Pokud mi nějaká pochybná zpráva přijde, odpovídávám odkazem na příslušný hoax (ne, ještě mě to nepřestalo bavit) a snažím se tak evangelizovat.

Příště, až vám podobný mail přijde, odpovězte na něj podobně. A můžete k tomu připojit i odkaz na tento článek, ať se šíří aspoň tak, jako hoaxy. Dík ;)

Computer$

Komentáře (18)

Imprese

3. 1. 2006, 13.23

Galerie Rudolfinum připravila na poslední dva měsíce roku 2005 a osm dní ledna nového roku výstavu s ne zcela přiléhavým názvem Imprese

Původně jsem se na Impresi chtěl podívat kvůli fotografiím vážek Dana Bárty (ten člověk umí v umění snad všechno). Padesát korun na průkazku <acronym title=„Interna­tional Student Identity Card“>ISIC</a­cronym> je cena vskutku lidová, na pražskou galerii a ještě v centru. Odložil jsem bundu do šatny a prošel do tří sálů dolního patra výstavy.

První pocit? Nic moc. Čmáranice, skici, Bártovy vážky na tiskách velikost 4×5 cm… Tři sály mě neohromily prakticky ničím, krom dalších známých jmen (jako např. Milan Cais) a několika conceptual arty skvělé flashové hry Samorost, ke které se ještě dostanu. No – ještě mi zbývá horní patro, ale jestli bude ve stejném duchu jako to spodní…

První sál horního patra překonal moje představy. Návrhy a skici spodního patra zde jsou převedeny do mnohonásobně většich rozměrů (s šestimetrovou světlou výškou místností si to Rudolfinum může dovolit). Od Caisových fackovacích panáků a ohromného amerického astronauta nabodnutého na obelisk, přes fotorealistické umění Ivany Lomové až po zvětšeniny vážek Dana Bárty (konečně!) Do toho všecho hraje značně depresivní hudba z futuristických reproduktorů od Jaroslava Kozy.

Co mě ale zaujalo nejvíc, byl skvělý design sedaček s notebooky, na kterých běží „výstavní“ verze hry Samorost (v druhé verzi). Sedačky jsou (přes to, že na to nevypadají) velmi pohodlné, doladělé do všech detailů a hra Samorost jedna z nejhezčích „flashovek“, které jsem kdy viděl. Jejím autorem je Jakub Dvorský, absolvent Pražské <acronym title=„Vysoká škola umělecko-průmyslová“>VŠUP</a­cronym>. První kapitola hry je zdarma dostupná a hratelná na webu, druhou si můžete zakoupit.

Celkově mě Imprese nadchla. Její návštěvu můžu jen doporučit, ale musíte si pospíšit – konec vystavování je bohužel už v neděli (osmého ledna).

(Web)design, Sobě pro radost

Komentáře (2)

Tyhlety Pražáky, ty já mám rád

25. 11. 2005, 10.09

Old-schoolové pražské panorama Bál jsem se. Bál jsem se těch zlých, nevraživých a namyšlených lidí z Prahe (sic!), ale nejvíc jsem se bál toho, že se po nějaké době, co tu budu bydlet, taky stanu jedním z nich.

Ty tváře v metru, naprosto bez zájmu, bez života. Ráno je to dobré, to alespoň čtou noviny, ale odpoledne? Ani záchvěv sebemenšího zájmu, jen civějí do země, do stěny… Chápu, při každodenní půlhodinové cestě metrem se to omrzí, ale mně se z toho pak dělá ouzko…

Navíc – nepřemýšlejí. Metro (linky A a C) má na dveřích tlačítka pro otvírání cestujícími. Okolo jsou LED diody. Když svítí zeleně, je potřeba tlačítko zmačknout. Když tlačítko někdo zmačkl (dveře se tudíž otevřou), pak diody zeleně blikají. Když nesvítí vůbec, dveře se otevřou a není třeba nic mačkat. Neviděl jsem ale, že by člověk stojící u dveří (pokud jsem to nebyl já nebo Andrew) nezmačkl blikající či nesvítící tlačítko. Korunu tomu nasadila dívčina, kterou jsem potkal předevčírem – už od poloviny cesty z Můstku na Náměstí Republiky usilovně mačkala nesvítící tlačítko. Celkem ho zmačkla asi třicetkrát, naposledy těsně poté, co se dveře začaly otevírat.

Taky mě zaráží, že někteří Pražané ještě nepostřehli absenci signálu mobilních operátorů v tunelech metra. Naprosto převládají případy, kdy osoba zvedne zvonící telefon právě když vlak odjíždí ze stanice. Chvílí mluví, pak očividně ztratí signál, s tupým výrazem ve tváři koukne na displej, vrátí sluchátko k uchu, zjistí, že nic, pokrčí rameny a telefon uklidí. Jen pár lidí, co jsem viděl, telefon nezvedlo vůbec, nebo se jen krátce omluvilo, že jsou v metru.

Naprostým opakem jsou ale naši sousedé v Opatovském paneláku. Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by: nepozdravil, nepoděkoval za podržení dveří, nepodržel dveře… A většina z nich se i usmívá!

Z Prahy

Komentáře (17)

HUDY Sport mění CI

13. 11. 2005, 15.33

Dnes jsem si všiml, že HUDY Sport, jeden z nejrenomova­nějších českých prodejců outdoorového vybavení kompletně změnil svou Corporate Identity. A, popravdě, z toho nemám dobrý pocit.

Logo

Nové logo HUDY Sportu Používat zelený čtverec spolu s futurofontem jako logo prodejce (a výrobce) outdoorového vybavení mi nepřijde jako nejlepší nápad. To předchozí taky nebyly žádné grafické orgie, ale hory se zapadajícím (vycházejícím) sluncem alespoň trochu směřovaly k přírodě. Současné logo bych stejně dobře mohl čekat u DTP studia, rámaře obrazů, nebo společnosti nabízející internetové poradenství.

Web

Se změnou loga přišel i „redesign“ webu HUDY Sportu. Ano, jistý posun kupředu tu je, ovšem všudypřítomný Flash si designeři asi mohli odpustit a místo toho se věnovat spíš tomu, aby horizontální čáry nebyly vkládány do stránky jako obrázek a aby obrázky doprovázející články na hlavní stránce nevypadaly jako přejeté parním válcem.

Moc prostoru ke srovnání tu bohužel není, protože webarchive.org mi nebyl schopen poskytnout dostatečně čerstvou kopii webu (těsně před redesignem).

Katalogy

Tady se, doufám, můžeme těšit na příjemné překvapení. <acronym title=„Desktop Publishing“>DTP</a­cronym>áci předchozích HUDY katalogů totiž vždy odvedli skvělou práci a troufnu si říci, že to nyní bude nejinak.

Lehké metafyzično, (Web)design

Komentáře (1)

« Novější

Starší »