51. Chorwettbewerb Spittal an der Drau vs. Akcent Liberec
11. 7. 2014, 0.15
Vybočte ze zajetých kolejí a máte neobyčejný zážitek, a s trochou štěstí i hromadu poznatků a zkušeností. Přesně tak jsme s Akcentem dopadli na 51. mezinárodní sborové soutěži ve Spittal an der Drau.
Prvotní idea naší účasti na festivalu přišla od pana doc. Koláře, který nás také k účasti doporučil. I když se podobné akce v akcentím plénu nesetkávají se zvláštním ohlasem, tentokrát tomu bylo naopak. Vzpomínky na rakouské pohostinství přesvědčily i naše klasické negativisty o tom, že zúčastnit se je dobrý nápad.
To se celé odehrálo na podzim roku 2013. V tu chvíli jsme stále nevěděli, co očekávat. Následně dorazily noty na povinný repertoár. Dobře, skladby z 17. a 18. století nejsou úplně naše parketa, ale věnovali jsme jim možná až příliš času, abychom se za jejich provedení nemuseli stydět. Speciální výzvou byla současná skladba od rakouského skladatele Anselma Schauflera, nazvaná Stimmung – nic náročnějšího jsme nikdy nezpívali, a troufnu si tvrdit, že jsme nikdy nezpívali ani nic podivnějšího – celá (naštěstí relativně krátká) skladba měla zkrátka prověřit naše rytmické cítění a intonační schopnosti, zejména v intervalech malých sekund spojených s německým textem. Zároveň jsme se pro druhou soutěžní kategorii začali poohlížet po nějakých lidovkách.
Musique
A cappella workshop 2012
24. 10. 2012, 8.28
Česká a cappella scéna není nijak velká. Většina z ní se zúčastňuje Jirkovského písňovaru a s většinou z ní jsme se potkali. To jsme si mysleli, a mysleli jsme si to špatně, dlouho před tím, než jsme objevili iniciativu plzeňského kvintetu Hlasoplet, který na letošní říjen zorganizoval v rámci festivalu Jazz Bez Hranic workshop s členy švédské vokální skupiny The Real Group.
Čest nechat se od „realgroupáků“ vést jsem měl už jednou – před pár lety na festivalu v dánském Århusu, a byl to velký zážitek – tenkrát nás ale z Akcentu byla jen hrstka, a proto jsem dost potěšeně sledoval, jak velkou vůli Akcent ukázal, když se rozhodl zúčastnit se v téměř kompletní sestavě.
S blížícím se workshopem nervozita stoupala. Zvládli jsme víkendové soustředění, dohodli si dopravu do Plzně, zrušili páteční zkoušku, aby pražští nemuseli jako hobiti tam a hned zase zpátky a v sobotu ráno se sešli v Domě hudby na plzeňské Husově ulici. Pravda, nebyl by to Akcent, kdyby se na poslední chvíli neměnily plány, takže z rezervovaných šesti míst v autobuse zbyly nakonec jen tři, ale důležité bylo, že se všichni dostavili tam, kam měli. A včas – dokonce se stala tak neuvěřitelná věc, že se nás sešla většina ještě před tím, než se do sídla plzeňské konzervatoře dostavily ostatní skupiny (i když leckdo z nás měl naspány slabé čtyři hodinky).
Musique
Petrohradské dopisy
14. 1. 2012, 22.04
Listopadová cesta Petrohradem (a trochu i Finskem) shrnutá do několika e-mailů kamarádce Radce, tč. na univerzitě v Lappeenrantě. Redakčně kráceno i doplněno (hlavně o diakritiku).
8. listopad, úterý
po příjezdu do Petrohradu autobusem od finských hranic a ubytování se v hostelu.
Hola, Radů,
Je tady už po půlnoci, ruské pojetí DST je poněkud nešťastné, přidávaly se dvě hodiny. Přijeli jsme v půl jedenáctý místního, hostel jsem našel v klidu a pěšky. Město v noci je fascinující, a to jsem viděl jen ten kus z busu a pěší cesty. Paní na hranici se nějak blbě koukala na ty moje víza, ale nakonec mě pustila :)
Výkřik do tmy, Sobě pro radost, Turistika
Hm... – Klukoviny
14. 12. 2011, 3.47
V neděli pokřtili
tátové ze skupiny Hm… své čtvrté
regulérní (a první dětské) album – Klukoviny. I když jsme některé
písničky z něj už nějakou dobu poslouchali na koncertech, určitě mu
nechybí velký prostor pro překvapení, úžas a pusu otevřenou
dokořán.
Už samotný dětský koncert, spojený s trochou toho divadýlka pro děti, stál za to. I když se mi některé fóry zdály spíš pro rodiče, než pro nemalou hromádku ratolestí dovádějící pod pódiem, určitě se bavili všichni. Křtění žlutou limonádou nad nočníkem byla už jen taková příjemná třešnička na dortu. Podobně jsme si užili koncert dospělý, i když tam určitá únava byla znatelná a slabší zvuk přisuzuju sedadlu na balkoně.
Musique
30 Day Song Challenge
18. 5. 2011, 22.23
Přes PaulMana a Julii. Nj, tady těch mých 30 záseků. Dohledá si ten, kdo opravdu bude chtít. Nemluvě o tom, že jsem tak vyhraněn, že leccos na youtube fakt není.
Day 01 – your favorite song:
Quincy Jones and Sammy Nestico Orchestra – Into the Night – Nejúžasnější kompozice. Ever.
Day 02 – your least favorite song:
Xindl X a Olga Lounová – Láska v housce. Nejhorší jsou ty dementní popěvky, kterých člověk zaslechne čtyři takty a už se jich nezbaví celý den.
Musique
Feels Like Spring
7. 5. 2011, 0.40
Nejdřív jsem vůbec nečekal, že bych o tomhle albu mohl psát, ale prostě mi to nedá.
James
Morrison je (neplést s povrchnějším jmenovcem) australský
multiinstrumentalista a zároveň jeden z nejlepších světových
trumpetistů vůbec. Jeho koncert mám zarytý v paměti jako jeden ze dvou
(vedle Vocal Line v dánském
Århusu) nejúžasnějších hudebních zážitků vůbec.
The Idea of North jsou australskou vokální čtveřicí, s jejichž repertoárem jsme se potkali i v Akcentu – konkrétně zpíváme jejich úpravu Stingova Fragile. Jsou zvukově trochu uječení, ale kvalitu jim rozhodně nelze upřít.
A právě tato dvě hudební „tělesa“ se nedávno potkala na albu „Feels like Spring“. Jak se dá čekat, jde o album plné jazzových melodií, leckdy standardních, provedených od skromných aranží „kvartet a křídlovka“ přes „kvartet a kvartet“ (bicí, kontrabas, kytara a piano) až po aranže s kompletním bigbandem.
I když se zvuku Idea of North dá leccos vytknout, spojení s Jamesem Morrisonem většinu z těchto výtek hravě odstraňuje. Fantastické aranže leckdy už ohraných písní (Over The Rainbow), úžasně rytmizované původně pomalejší kusy (It Might As Well Be Spring) nebo nádherné kantilény vokálního kvartetu podkreslené jemnou, vkusnou křídlovkou (The Nearness of You). Nadšení navíc přišlo až na několikátý poslech, a to u mě bývá ozev nadprůměrnosti :)
Jediná skladba, která mě do teď trochu vytáčí, je Belleclaire Blues, kterou znám z Morrisonova alba Snappy Doo a která je čtyřnásobným scatem Nápadu ze severu tak hrozně uječená a neoriginální, že mě tahá za uši a většinou ji nedoposlouchám. Když zrovna nepíšu článek a nemůžu odběhnout k sestavě přepnout na další :)
Album je k dostání na iTunes (fůůůj) nebo poštou z Austrálie (hrozně dlouhé čekání) – tam ovšem víc než dvakrát dráž. I tak ale vřele doporučuji.
P.S.: Ablum získalo cenu ARIA za nejlepší jazzové album roku.
Musique
Pár telegraficky-lyžařských poznámek z Francie
17. 4. 2011, 21.28
- Mít na pokoji společnou pípu je fajn, ale zároveň celkem zlo.
- Gambrinus může chutnat líp, než Plzeň. Taky je možné, že soudruzi v pivovaru jen blbě označili sudy.
- Francie je opravdu krásná země, ale Francouzi jsou divní.
- Belgičani netuší, kde je Slovinsko; Mají za to, že ve Střední Evropě je právě Belgie.
- Na snowboardisty vyvalené uprostřed sjezdovky jsem si už zvykl, ale zastavit na tom nejprudším a nejnepřehlednějším místě uprostřed sjezdovky dva oddíly dětské lyžařské školy můžou fakt snad jen Francouzi.
- Chvíli mi přišlo ujeté, že mě budou z týdne lyžování nejvíc bolet nohy z diskotéky.
- Z toho mě vyvedly dvě hodiny hoblování dětské sjezdovky na snowboardu.
- Francouzi mají vlastní i pojetí nonstopu.
- Jediný obchod v okolí 30 km zpravidla patřičně nadsadí ceny.
- I Francouzské víno může být pěkný ekl. Cider ještě větší.
- Slováci jsou hluční, společenští, a přišlo mi, že i hudebnější, než Češi.
- Podle Slováků je horší než Slovák mluvící česky už jen Čech mluvící slovensky.
- Lyžování za zpěvu ptáků vedle kvetoucích modřínů má něco do sebe. Ne ale pro skluznice a hrany.
- Grenoble je francouzský Bruntál.
- Pobyt ve Francii se projevil nadužíváním à propos.
- Poláci umí nejkrásněji pronášet „kurrrrwaaa“
- Zato rozdíl mezi polským „ś“ a „sz“ se nám pochytit nepodařilo
- Leoš Mareš neumí zpívat ani rapovat, ale dokud to, co recituje, nemyslí vážně, dokáže být celkem trefně vtipný.
- Stolní hra Dixit mě upřímně nadchla, doporučuji.
Lehké metafyzično
Vocal Line - Beauty in the Breakdown
27. 9. 2010, 22.22
Dlouho (i když extenzivně) očekávané album mi dnes přistálo ve schránce. Cesta z Dánska mu od objednání trvala pět dní (palce nahoru všem zúčastněným).
K poslednímu albu dánských Vocal Line, Vocal Stories, jsem se propracovával celkem dlouho. Je pravda, že mi v tom hodně pomohl loňský århuský vokální festival. O to jednodušší jsem to měl s tímto posledním – dobrou polovinu skladeb jsem slyšel naživo a spolu s atmosférou festivalu ve mně nechaly hlubokou stopu.
Možná proto se mi z nahrávky zdají takové nějaké… obyčejné. Ne, že by technicky nebyly dokonalé, jak je to u Vocal Line zvykem – jen jim zkrátka po tom „živém zážitku“ něco chybí. Na druhou stranu – třeba takové Isobel (Björk) živý zážitek spíše uškodil, protože Tine Fris, která zpívá sólo, není nijak sympatická. V posledních dnech jsem si navíc, bez nějakého záměru, celkem naposlouchal originál a tak se teď ptám: je Tine Fris projevem tak blízko Björk „normálně“, nebo se do ní jen snaží natlačit nějakou pózou?
Potěšila mne Circle Game (Joni Mitchell), aranž, kterou jsem si zamiloval (stejně jako sólistku Astrid Steen Noringriis) hned na první poslech i přes znalost originálu. Naopak Viva La Vida (Coldplay), kterou znám maximálně na půl ucha z rádia, se mi na prvních pár poslechů nijak pod kůži nezaryla. Schválně jsem dodatečně porovnal s originálem a je, myslím (proti originálu), zbytečně ucouraná. Jo, nemusí se vždycky aranžovat tak, abychom se co nejblíže přiblížili originálu, ale v tomhle případě to nebyl nejlepší směr, kterým se vydat…
Ono totiž, co si budeme povídat, je trochu „couravé“ celé album. Ne snad, že by nemělo energii, ta mu rozhodně nechybí, jen by mohlo být pár „cajdáků“ nahrazeno/doplněno něčím podstatně živějším (to samé si říkáme už leta v Akcentu :-)) Both Sides Now (Joni Mitchell) ani I Was Brought To My Senses (Sting) se skvělým sólem Andrease Becha, jakkoliv dobře zaranžované a skvěle provedené (i když na začátku první zmíněné to sólistovi – Mortena Kjæra jsem tipoval správně – celkem nehezky nadjede) žádné vypalovačky nejsou. Zachraňuje to snad jen World In My Eyes (Depeche Mode), která je zase ponurá, přestože rychlá a i s nějakým tím beatem.
Trochu mne zamrzelo, že se na albu neobjevilo Creepin' In (Norah Jones), které dámská část sboru v Århusu vystřihla tak, že posluchači vstávali ze židlí. A jestli ne všichni, já jo. Taková věc by album trochu oživila a zvedla z táhlých tónů. Chápu, že dlouhé tóny a harmonie se aranžují líp. Jinak jsem ale s Beauty in the Breakdown spokojený – Své oblíbené fláky jsem na ní měl, když ještě nebyla a nemám důvod nechat ji „chytat prach“ – jakkoliv ta fyzická placka asi chytat prach bude, přeci jen je to trochu zastaralé médium. A to ještě ta legrace, kdy jsem přes TeamViewer graboval 100 km vzdálený disk do FLAC a přes SFTP přenášel do Prahy.
Vocal Line – Beauty in the Breakdown
| nr. | Skladba | Původní interpret | Aranž |
|---|---|---|---|
| 1. | Audition Day | Oh Land | Malene Rigtrup |
| 2. | The Circle Game | Joni Mitchell | Malene Rigtrup |
| 3. | Atter en dag | Anne Linnet | Line Groth |
| 4. | Viola | Lisa Nilsson | Jens Johansen |
| 5. | Isobel | Björk | Morten Kjær |
| 6. | Both Sides Now | Joni Mitchell | Morten Kjær |
| 7. | Viva La Vida | Coldplay | Jens Johansen |
| 8. | Let Go | Frou Frou | Line Groth |
| 9. | I Was Brought To My Senses | Sting | Simon Nielsen |
| 10. | World in my eyes | Depeche Mode | Simon Nielsen |
| 11. | Fact – Fiction | Mads Langer | Jens Johansen |
celkový čas: 51:33
Musique
Urinetown: the musical - Open air
26. 6. 2010, 13.46
Ani nevím, co přesně mě před pár týdny přivedlo k tomu, omílat stále dokola Original Cast Recording muzikálu Urinetown – ale nějakou spojitost s tím, že stejný kus (někdy nazývaný po česku Močohrad) hraje liberecké Divadlo F. X. Šaldy, to určitě mělo.
Po asi třech, čtyřech poslechách jsem začal hledat nejbližší představení – před létem ale vymeteno a program po divadelních prázdninách ještě není. Jako zábavná náhoda pak působily plakáty lákající na Open Air představení tohoto kusu v Lidových sadech. Proč se tam tedy nevypravit, vždyť jen z poslechu člověk všechny zápletky děje rozhodně nepozná.
Musique
Co bych chtěl a nechtěl od webového fóra
7. 2. 2010, 18.27
Medhi se na twitteru ptá, co nás štve, co nám vadí a co se nám líbí na současných internetových fórech (nebo lépe řečeno <acronym title=„Bulletin Board, nikoliv BlueBoard“>BB</acronym> řešeních). Mám pár nápadů a vizí, shrnu je teď do neuspořádaného proudu myšlenek.
Uživatelské hledisko
Ve fóru bych se měl především vyznat. To, že na mě vyskakuje tisíc tlačítek, odkazů, datumů (a největší z nich jsou ty nejméně potřebné, třeba datum registrace daného uživatele) mi nijak nepomáhá. Chci přijít, na první shlédnutí zjistit, kde je něco nového, přečíst si nové zprávy a zase jít pryč.
Známá (PHP) Bulletin board řešení (phpBB, PunBB, Phorum), většinou jedou systémem Témat (=„Pár tematických okruhů a v nich spousta monotémat o málo příspěvcích“), ale na Internetu jsou fóra (Okoun, Lopuch), kde jsou spíše Kluby zařazené do tematických kategorií, kam chodí lidé diskutovat, diskuse je zde stálá a další vlákna není potřeba zakládat. Nezdá se mi, že by současná řešení zmíněná výše byla druhému přístupu příliš nakloněna. Proč bych měl vždycky vyplňovat Subject zprávy? proč přidávám zprávu jako Reply, když to třeba ani reply být nemusí?
Computer$, (Web)design